Klavírista Piemontesi zahájí Firkušného festival

  1. 1
  2. 2

Jednou z nejkrásnějších „vodních“ hudeb, které kdy byly napsány, jsou bezesporu klavírní Vodotrysky u vily d’Este Franze Liszta (1811–1886) ze sbírky Léta putování: Rok třetí S 163. Skladatel psal tuto řadu v roce 1877 během pobytu u kardinála Gustava Adolpha von Hohenlohe-Schillingsfürst ve vile d’Este, která je obklopena impozantním vodním parkem s 250 vodotrysky, 50 fontánami, mnoha vřídly a kaskádami. Nemyslel přitom pouze na vnější krásy, k taktu 144 tohoto virtuózního díla připsal odkaz na Janovo evangelium (J 4,14), aby poukázal na duchovní symboliku vodního živlu. Odpovídá tomu i tónina Fis dur, kterou Liszt použil víckrát k vyjádření „nebe“, například v Dantovské symfonii S 109 nebo v Bénédiction de Dieu dans la solitude S 173/3 pro klavír. Dodejme, že skladba inspirovala v roce 1901 Maurice Ravela k napsání Jeaux d’eau.

Francesco Piemontesi (foto: Marco Borggreve)

Sonáta h moll S 178 představuje drama o několika dějstvích, barevnou klavírní symfonii, přehlídku dechberoucí virtuozity. Franz Liszt ji dokončil v roce 1853 a věnoval Robertu Schumannovi, který byl tou dobou hospitalizován v psychiatrické léčebně a dílo bohužel nikdy neslyšel. Veřejná premiéra se konala o čtyři roky později v podání Hanse von Bülowa. Publikum skladbu nepřijalo, podle kritiků byla v rozporu s přirozeností a logikou, kritik Eduard Hanslick, obdivovatel Lisztovy klavírní hry, tehdy prohlásil: „Kdokoli tohle slyšel a považuje za krásné, není mu pomoci.“ Navzdory tomu, že Liszt navázal – po svém – na Beethovenův odkaz, inspiroval se očividně také Schubertovou Wanderer-Fantasie D 760, narušil až příliš nezvykle sonátovou formu (dodnes nad jejím formálním uspořádáním panují mezi odborníky neshody) a témata rozložil takovým způsobem, že to bylo zkrátka na tehdejší posluchače příliš. Vznikly sice pokusy vysvětlit dílo mimohudebním programem podle Goethova Fausta nebo Bible, autor však k obsahu díla mlčel. Ostatně ještě ve 20. století se Béla Bartók přiznal, že mu skladba připadala zpočátku „studená a prázdná“, cestu k ní hledal též přední lisztovský interpret Ferruccio Busoni. Pevné místo našla sonáta na koncertních pódiích až po 2. světové válce.

Dílo plyne bez přerušení v jednom mohutném toku. Vyrůstá ze skupiny tří témat, jež uslyšíme za sebou hned na začátku: sestupná řada tónů v pomalém tempu, další dvě témata v allegru (tečkovaný rytmus s triolami ve vyšší poloze, úsečné ostinato v basu). Následuje výrazná melodie v D dur (Grandioso) s hutným akordickým doprovodem v lichém metru. Po dalším dramatickém úseku se ocitneme v „nebeské“ Fis dur (Andante sostenuto) a třídobém metru. Poté přichází břitké fugato, jež vyústí ve zkrácenou reprízu, zakončenou ve smířlivě mírné dynamice v H dur. Jako by Liszt zatahoval oponu: ještě naposledy nechá zaznít první téma, zopakuje v akordech durovou tóninu a po 759 taktech se s námi tiše rozloučí osamoceným basovým tónem h.

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments