Klavírní recitál Marka Kozáka: Interpretační hloubka i pokora

Rozepisovat se o úhozu Marka Kozáka je už poněkud klišé. Od jeho účasti na jedné z nejprestižnějších klavírních soutěží světa, tedy Chopinově soutěži ve Varšavě, na které se v roce 2015 probojoval až do semifinále, čteme stále znovu o jeho specifičnosti v této oblasti a různé spekulace, nakolik je jeho klavírní úhoz ovlivněn studiem varhan. Možná to je jeden z aspektů (spolu s obrovskou pílí či promyšleností interpretace), který natolik uchvacuje porotce klavírních soutěží – kromě zmíněné Chopinovy soutěže exceloval také v roce 2016 na Pražském jaru (2. místo), v roce 2018 v Brémách (1. cena) či v roce 2021 na soutěži Gézy Andy v Curychu (titul laureáta).

V každém případě mu jeho úhoz pomáhá – když to vztáhnu k dnešnímu programu – perfektně podat Bacha (hlavně) v nízkých dynamikách (stylově plný a zároveň jemný tón), stylově vystihnout Chopina (emocionalita při virtuózní ukázněnosti), dokonale vyjádřit drobné rozdíly jemných emocí u Čajkovského a sršet barvami při Prokofjevovi. Tím chci říct, že když se mluví o jeho úhozu, nejedná se o jeden konkrétní, ale spíše o škálu, která může být shrnuta pod společný jmenovatel pevného, kultivovaného a zároveň jaksi sympaticky křehkého tónu.

Dalším sympatickým aspektem Kozákovy hry je jeho interpretační pokora. Nikdy nejde proti intencím autora, nikdy se nesnaží se předvést. Například Francouzská suita č. 5 J. S. Bacha, která zazněla na dnešním koncertě jako první, byla podána s niternou citlivostí, bez velké okázalosti, přitom s jasným názorem. Jednotlivé plochy (a hlavně repetice) byly pečlivě barevně odstíněny tak, aby dramaturgicky fungovaly v rámci jednotlivých vět i věty mezi sebou. Jediná kritická myšlenka, které jsem se nedokázala ubránit, byla, že v sušší akustice by způsob pedalizace zřejmě vynikl o něco lépe.

Následovalo chopinovsky stylově brilantní, i když ne tak známé, Rondo alla Mazurka F dur, o kterém údajně Robert Schumann prohlásil, že „kdo Chopina nezná, měl by začít touto skladbou“. Zatímco tímto rondem Kozák takřka „proskotačil“ s lehkostí a nadhledem, určité drobné nedokonalosti jsme pak mohli postřehnout v Barkarole Fis dur a Scherzu cis moll (tónová nevyrovnanost v některých pasážích, zvláště v oktávové/akordické sazbě), tedy dvou skladbách, které měl v repertoáru už (minimálně) před osmi lety na Varšavské Chopinově soutěži. Nejednalo se však o nic výrazně zásadního a pokud by tyto dvě skladby posluchač neměl tak naposlouchané od nejvýznamnějších interpretů historie, pravděpodobně by se nad tím ani nepozastavil.

U Barkaroly asi netřeba mluvit o nádherné kantabilní melodii (potěšit se stále můžeme u záznamu Kozákovy interpretace z Varšavy na platformě YouTube), ale u čeho se opravdu chci zastavit, jsou střední/druhé/pomalejší části obou zmíněných skladeb. Ty jsou totiž u mnohých klavíristů kamenem úrazu – u Barkaroly někdy zvolí až moc pomalé tempo a tato část se tak stane uloudanou až nudnou (podobně jako u střední části Fantasie-Impromptu), u Scherza zase dostatečně nepropojí jednotlivé fráze melodie, která se tak rozmělní chopinovskými „laufy“. Kozákova Barkarola je však tempově skvěle odhadnutá a melodie „střední části“ Scherza se nedrobí. A to je vcelku vzácnost!

Scherzem končila první půlka koncertu a já jsem si předtím při pohledu do programu říkala, jak je repertoár hezky dramaturgicky postavený, protože Scherzo připraví úžasný gradační bod, než se všichni rozejdeme na přestávku. Ono se to ale tak úplně nestalo. Toto Scherzo se hrává hodně na efekt a v závěru doslova prýští mohutný příval emocí. Marek Kozák ale není typ vášnivého a „rozervaného“ klavíristy, držel si emocionální nadhled, a přestože byla jeho interpretace v tomto ohledu pravděpodobně více chopinovská, bohužel si myslím, že část publika byla zklamána, že nedostala onu (možná až) „lisztovskou“ smršť. I když i na míru vášně u Chopina se názory různí…

Šest klavírních skladeb op. 19 P. I. Čajkovského, které přišly po přestávce, se odehrálo ve znamení propojování nálad mezi jednotlivými částmi i v jejich průběhu, což se zdařilo znamenitě. Opět se nám střídmými gesty dostalo vyjádření jemných odstínů emocí a ke mně se znovu dostavila myšlenka, jak každá zdánlivě bezvýznamná nota má v Kozákově interpretaci své místo, protože on plně chápe její účel a funkci. To se pak snad nejvíce projevilo v Sonátě č. 2 S. Prokofjeva, jejíž struktura se díky tomu stala velice přehlednou. Logiku měla i celková výstavba mozaiky různobarevných ploch, tvořených neskutečným množstvím výrazových prostředků. A Kozákův emocionální nadhled jako by se postupně vytrácel, v poslední větě jsem pak měla pocit, jako by se po celý večer po této stránce „šetřil“ – aby se citově „nevyšťavil“ hned na začátku a mohl koncert vygradovat až ve strhující závěr.

Přesto však publikum nevstalo hned. Jako by ještě nejdříve potřebovalo všechno vstřebat a plně si uvědomit, co všechno mu klavírista dnes večer vlastně nabídl. Uvědomit si, jak hloubka a pravdivost jeho interpretace stojí ve výsledku daleko výš než emocionální výbuch vášní jižanského charakteru. Alespoň proto jsem stála já. Tři přídavky (Bachovo Preludium v Rachmaninovově úpravě, Chopinův Minutový valčík v úpravě Leopolda Godowského a Chopinova Etuda Ges dur) už byly jen takovým odlehčeným dozvukem hluboce prožitého večera.

Marek Kozák – Klavírní recitál
18. února 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Johann Sebastian Bach: Francouzská suita č. 5 G dur BWV 816
Fryderyk Chopin: Rondo alla Mazurka F dur op. 5
Fryderyk Chopin: Barkarola Fis dur op. 60
Fryderyk Chopin: Scherzo cis moll op. 39
Petr Iljič Čajkovskij: Šest klavírních skladeb op. 19
Sergej Prokofjev: Sonáta č. 2 d moll op. 14

Účinkující:
Marek Kozák – klavír