Klempererova fajfka a Matačićův člun

  1. 1
  2. 2

Dagmar Šetlíková: To je jeden z těch, kteří milují Filharmonii. A který je vždycky zapálený muzikant. A tak se sem těší! Vždyť to víme, zase přijede… To je člověk, který umí žít. Protože oceňuje dobré jídlo a dobré pití. Ovšem jít si s ním po koncertě sednout, to znamená sedět s ním do rána. A nikdy není konec historek a vykládání. Vždycky u toho ovšem musí být nějaký muzikant, protože se musí také mluvit o muzice. Ale také se mluví o jeho Dubrovníku a o jeho novém sídle a o jeho pejskovi a o tom, jak se bude koupat a jak si koupí motorový člun. Prostě má radost ze života.

Lovro von Matačič (foto archiv)
Lovro von Matačič (foto archiv)

Ivan Medek: Matačić se k nám skutečně vrací a doufáme, že i bude vracet. A v poslední době se soustřeďuje zejména na Brucknerovy symfonie. Ale před časem nahrál s Českou filharmonií dvě symfonie Čajkovského – Šestou a Pátou. Jsou to krásné snímky, doklady Matačićova muzikantství a koneckonců i velké úrovně filharmoniků. Možná, že by bylo docela hezké, kdybychom si z Páté symfonie poslechli třetí větu.

(zvuk: Čajkovskij – Symfonie č. 5 – 3. věta)

Ivan Medek: Tahle radost ze života možná souvisí s jednou věcí, která je zdánlivě na okraji celého tohohle vyprávění. Protože se netýká muziky, týká se úplně jiných věcí. Na každý zájezd se jede u nás v poslední době s takovou představou, že se venku nejenom něco uvidí, ale především, že se tam něco ušetří a že se tam třeba i hodně ušetří a že se něco domů přiveze. Má to tak hodně lidí, samozřejmě, je to úplně pochopitelné. Ale vedle toho jsou také jiní a myslím, že právě s jedním takovým mluvím, kteří vlastně nikdy nic neušetřili.

Dagmar Šetlíková: Nikdy, protože když jsem venku, tak si při té práci, kterou tam mám, musím dopřát všeho dobrého, čeho tam mohu dosáhnout. Jsem-li v Itálii, piju dobré víno a dobré campari a dobrou kávu. Dávám si prostě všecky ty dobroty, všecka mořská jídla a všecky tyhlety ráčky, které tady v Praze nemůžu mít. Jestli budu mít o jeden svetr víc nebo míň, na tom opravdu nezáleží. Ale mám pocit, že jsem měla ještě něco jiného, hezkého.

Ivan Medek: A když bych se tě zeptal, kam bych měl třeba jít, kdybych se někdy v životě dostal do Benátek, na skutečně dobrou večeři?

Dagmar Šetlíková: Teď si nevzpomínám přesně na ty názvy, ale blízko Teatro La Fenice je jedna taková rozkošná hospůdka, kde se dá moc dobře jíst a moc dobře pít. A tam je jich mnoho. V Itálii, kamkoliv přijdeš, přijdeš si na své. A nesmí se šetřit. Ono samozřejmě všude na světě za ty peníze, které zaplatíš, to dostaneš. Nemusíš mít zbytečný luxus. Ale když chceš dobře jíst, stojí to peníze a bohužel to stojí čím dál víc. A nesmí se nikdy přepočítávat, protože jakmile začnou lidi přepočítávat, že tolik a tolik lir je tolik a tolik tuzexů, tak by vůbec nejedli. To by asi pili jenom vodu.

Ivan Medek: To je úplně přirozené. Mně je tenhle postup samozřejmě nesmírně sympatický.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat