Klid, pohoda a žádné napětí, říká Antonín Švorc
>
Je to až k neuvěření, jak dlouho dokázal Národnímu divadlu sloužit. Poprvé tady zpíval v polovině padesátých let minulého století – roku 1955 – a rozloučil se teprve před třemi lety – v roce 2006. Basbarytonista Antonín Švorc – jedna z legend takzvané zlaté éry opery naší první scény. Rozhodně první, co se při vyslovení jeho jména vybaví, je Richard Wagner. Jeho Hans Sachs, Wotan, Bludný Holanďan, Kurwenal i Telramund snesou nejpřísnější srovnání s představitelskými špičkami těchto rolí zdaleka nejen v současnosti. Však to taky v cizině při jeho četných hostováních oceňovali. To samé ale platí i o dalších rolích jeho hodně širokého repertoáru: Verdiho Jago, Nabuchodonosor, Simon Boccanegra a Amonasro, Beethovenův Pizzaro, Weberův Kašpar, Bizetův Escamillo, Pucciniho Scarpia, Musorgského Boris Godunov, Straussův Jochanaan a Barack … Jen při tomhle výčtu se člověku tak trochu točí hlava. A to ze světového repertoáru není zdaleka všechno a navíc k tomu přináleží ještě druhá polovina Švorcova operního světa – toho českého. Smetanův Budivoj i Vladislav, Chrudoš i Přemysl, Tomeš, Mícha, Dvořákův Marbuel a Adolf, Fibichův Přemysl, Janáčkův Rychtář, Placmajor i Šiškov, Martinů Fotis – a to ani tady nejsme zdaleka úplní…
Docela často je vás pořád vidět mezi návštěvníky operních představeních, byť se vám nejspíš nechodí nejlíp. Která z inscenací a proč vás v posledních letech zaujala nejvíc, a která naopak?
Jevištní inscenace operního díla by měla vycházet ze skladatelovy hudby, o tom asi netřeba diskutovat. Hudba je základní, primární a nemám proto rád různé režisérské exhibice, které nemají většinou s danou hudební předlohou nic společného, a se kterými se v poslední době tak často a nejen na našich jevištích setkáváme. Nedávno mne ale zaujalo po všech stránkách výborné představení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, to však není práce některého ze současných režizérů, je to obnovená inscenace světově proslulého českého režiséra Václava Kašlíka a architekta Josefa Svobody. Inscenace z roku 1969 zůstala dodneška moderní inscenací, ve které Kašlík nápaditým způsobem využívá historické jeviště a hlediště Stavovského divadla, kde Mozart dirigoval svou světovou premiéru Giovanniho.
C.M.von Weber: Čarostřelec (Kašpar)
Operní pamětníci hodně vzpomínají na „staré“ časy, byť – jak známo – člověk má často tendenci si zážitky z minula tak trochu idealizovat. V čem hlavně myslíte, že byly přednosti éry, kdy jste byl na vrcholu vy, a co naopak dnešním zpěvákům a vůbec všem lidem kolem opery „závidíte“?
Myslím,že nebudu poměry v české opeře v mých takzvaných starých časech idealizovat, když řeknu, že divadla byla v našich dobách řízena většinou kompetentními lidmi, v divadle byla jasná pravidla pro jejich řízení a byl tu minimální prostor pro svévoli jednotlivce. A obdobné to bylo i v práci umělecké, kde bylo mnohem více profesionality. Jediné, co mým mladým kolegům závidím, je možnost volného cestování. Za našich dob byla každá umělecká smlouva směrem na západ podrobena schvalovacímu řízení, které nemuselo mít vždy kladný výsledek.
R.Wagner: Valkýra (Wotan)
Určitě nejvíc se mluví o vašich wagnerovských postavách. Vezměme třeba takovou Valkýru: V sedmdesátých letech jste měli v Praze na všechny ty většinou hodně, hodně těžké role dvojí domácí obsazení (s výjimkou vašeho Wotana), tedy zpěváky, kteří byli v Národním divadle v angažmá. Dnes by divadlo nedalo dohromady ani obsazení jediné (byť třeba z Čechů, kteří zpívají venku). Čím to podle vás je? Je míň zpěváků? Nebo dost, ale nejsou tak dobří, jako ta vaše generace?
Problematika wagnerovských rolí je specifická. Řada wagnerovských rolí je nesmírně obtížná a klade enormní nároky na zpěváky, především po hlasové stránce. Zpěvák by měl disponovat od přírody nejen velkým, ale zároveň i dobře technicky vybaveným hlasem. A k tomu přistupuje fakt, že některé partie jsou značně rozsáhlé, dlouhé a kladou velké nároky na zpěvákovu hlasovou i fyzickou výdrž. Proto ne všichni jinak vynikající zpěváci mohou vstupovat do wagnerovských rolí.
R.Wagner: Mistři pěvci norimberští (Hans Sachs)
Vaší životní rolí je bezesporu Hans Sachs z Mistrů pěvců, kterého jste poprvé zpíval v neuvěřitelných pouhých čtyřiadvaceti letech. I z posledních let je přitom známo docela dost případů, kdy si zpěvák zničil kariéru rolemi, na které jeho hlas ještě nebyl dostatečně připraven, nemluvě o úkolech mimo obor. Proč si myslíte, že vy jste podobné „klády“ zvládal tak brzy, bez větších problémů a hlavně následků v dalších letech?
Epizoda s mým Hansem Sachsem, zpívaným v mých 24-ti letech, je sice zajímavá, byla pro mne velice důležitá, ale rozhodně pro žádného mladého zpěváka není hodna následování. Když jsem byl tehdejším šéfem opery Národního divadla, dirigentem Jaroslavem Voglem do role obsazen, byl jsem samozřejmě nadšený, ale zároveň i opatrný ve svém nadšení. Měl jsem za sebou již několik let studia u profesora Berlíka, byl jsem tedy hlasovou technikou do jisté míry vybavený, ale přece jen jsem měl respekt především z délky partie Hanse Sachse. Představení trvá více jak pět hodin. Věděl jsem, že mám-li představení vydržet jak fyzicky, tak psychicky, musím eliminovat veškeré zbytečné napětí. To znamenalo především roli perfektně umět pamětně a pěvecky zůstat v pohodě. Vzpomínám si, že jsem pro ten klid a pohodu dělal co bylo v mých silách a nakonec jsem si tehdy říkal, tak – udělal jsem, co jsem mohl a zbytek už leží někde mimo mne. A ten klid z toho vyplývající byl na mně zřejmě vidět i při představení. Při jedné z repríz se na mne obrátil za oponou jeden starší kolega s otázkou: Pane kolego, to jste tak drzý nebo to tak umíte? Nejdříve mne to překvapilo, ale po chvíli cestou do šatny jsem pochopil, že můj klid může působit provokativně, ale na druhé straně to bylo od něj určité uznání.
G.Puccini: Tosca (Scarpia)
Hodně pamětníků by se vás určitě zeptalo: Která z českých rolí vám byla nejbližší? A na které z bývalých kolegů si nejčastěji vzpomenete?
Během těch dlouhých let na jevišti bylo těch kolegů a kolegyň opravdu hodně. Svoje hostovací představení Dalibora na angažmá jsem v roce 1956 zpíval s paní Podvalovou a pány Blachutem, Bednářem a Carmen s paní Mixovou a panem Víchem. A snad bych měl vyjmenovat všechny, kteří stáli tehdy u mých začátků na scéně Národního a tehdejšího Smetanova divadla. Z pánů například Blachut, Kalaš, Haken, dámy Tauberová, Fidlerová, Domaníská, Šubrtová a v podstatě všichni ostatní. Zvlášť bych se chtěl zmínit o Karlu Bermanovi, se kterým jsem zpíval Mistry pěvce, byl to nezapomenutelný Beckmesser. Do dneška si pamatuji velice živě naše společné scény z 2. a 3.jednání Mistrů. Byl též výborným Alberichem ve Zlatu Rýna.
R.Wagner: Mistři pěvci norimberští (Hans Sachs s Beckmesserem K.Bermana)
Z českých rolí bych chtěl vyzdvihnout Chrudoše v Libuši, kterého jsem zpíval v roce 1983 při stoletém jubileu Národního divadla. A nesmím zapomenout na krále Vladislava v Daliborovi.
B.Smetana: Dalibor (Vladislav)Na která ze svých hostování venku jste nejvíc pyšný? A přemýšlel jste někdy později o tom, jak by bývala vypadala vaše kariéra, nebýt železné opony? Bezesporu by vás býval nejspíš neminul třeba Bayreuth.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]