Klikaté cesty Jiřího Hájka za sny

Rozhovor se sólistou Opery Národního divadla v Praze


Přestože v posledních letech patříte k nejčastěji obsazovaným zpěvákům, rozhovorů s vámi vyšlo zatím poskrovnu. Tím spíš se nejdřív zeptám na vaše úplné začátky: Jak jste vůbec ke zpívání přišel? Přivedlo vás k tomu rodinné zázemí?

Ano. Nebyl to operní zpěv, ale zpívalo se u nás vždycky. Zpívala babička, zpívala mamka…

… Maminka zpívala co?

Folk, později folklor. Zpívala s pardubickými skupinami Stopa a Topas a ty od poloviny sedmdesátých let několikrát vyhrály Portu.

Takže vy jste snad začínal také na Portě?

Ne, ne… Já jsem začínal tím, že jsme si při cestách autem zpívali lidovky…

… To je k opeře a ke studiu zpěvu ještě dost dlouhá cesta… Jak k tomu tedy došlo?

V té době chodili do předškolních zařízení pedagogové ze základních uměleckých škol a vybírali. O dva roky později takhle vybrali i moji mladší sestru Lenku, která je dnes houslistka. V lidušce mě zkoušeli asi půl roku učit na dechové nástroje, nejdříve flétnu. Ale nejlepší známku jsem měl trojku, protože mi to vůbec nešlo… Úplná katastrofa…

Tedy až odpor jste k tomu cítil?

Necítil jsem odpor ke hře jako takové, ale k panu učiteli, který mě učil. (smích) Myslím, že tam byl nějaký velký blok… Tam to prostě nefungovalo a on za to asi ani nemohl…

Kolik vám to bylo?

Šest let. Začínal jsem školu a zároveň lidušku. „Takhle to nepůjde, paní Hájková, zkuste to na pěveckém oddělení, tam mají volno…“  – Ale ze začátku to vypadalo dost podobně jako předtím s flétnou. Také mi to nešlo nebo mě to nebavilo… Pak ale z hodiny na hodinu přišla jednička třikrát podtržená. Chodil jsem k panu učiteli Línkovi, je to hodně dávno, ale pamatuji se, že jsme měli milý a příjemný vztah.

To jste byl soprán, že?

Ano, soprán… Zpíval jsem písničky i árie, mám to nahrané. Dřív jsem to měl dokonce na svých webových stránkách jako entrée – objevila se moje fotka a zpěv Číhal kocour na čermáčka, v době, kdy mi bylo sedm let. Já se tomu smál, ale nevím, jak ostatní… – Později se mamka rozhodla, že musím přejít někam, kde mě to bude víc bavit. V Pardubicích byla na základní umělecké škole velmi populární učitelka Jana Hamplová. Nejdřív se mi přestoupit nechtělo, ale nakonec jsem našel skvělou partu lidí. Paní učitelka vedla pěvecký sbor Hlásek, do kterého jsem mohl nastoupit. To bylo vlastně moje první setkání s vícehlasem ve větším kolektivu. A bylo to úžasné. Jezdili jsme na soustředění. Bylo to ještě za komunismu, kdy se tato činnost hodně podporovala, měli jsme vystoupení, přehlídky…

Od té doby mám problém s dětskými sbory jako takovými. Máme dceru, které bych rád dopřál to samé. Najít sbor, který by odpovídal tomu, čím jsem prošel já… To znamená, že děti budou pro tu věc zapálené, že to nebude „za každou cenu musíš“, ale že motivace bude fungovat přirozeně, jakoby nenápadně…

Čili si myslíte, že taková ta hravost z toho dnes vymizela?

Neříkám, že všude, ale kombinace preciznosti a vedle toho hravosti mně chybí. My jsme byli daleko uvolněnější, nevadilo nám jít na jeviště, neměli jsme trému – ale samozřejmě vedle toho existovala velmi důkladná příprava, dá se říct až téměř sólová, protože já jsem chodil i na sólový zpěv.

Jak to s vámi pokračovalo dál?

Naše paní učitelka nastoupila na konzervatoř, aby mohla svoje žáky učit dál. Já jsem na konzervatoř jít nechtěl, bylo to brzy. Měl jsem sice už po mutaci, ale nezdálo se mi to zajímavé… Tak jsem se rozhodl pro gymnázium. Že si počkám. Ale z gymnázia jsem po dvou a půl letech neslavně odešel… (smích)

Kvůli čemu?

Protože jsem propadl…

Matematika?

Ano. Ve druhém ročníku jsem měl pana profesora, který byl geniálním matematikem. Na začátku hodiny začal psát příklad, na konci hodiny udělal tečku a na tabuli bylo napsáno mnoho čísel a já jsem nevěděl vůbec nic… Nefungovalo to, nešlo to, propadl jsem… Opakoval jsem tedy ročník, na matematiku už jsem měl jinou profesorku, a najednou jsem všechno chápal a měl jsem dvojku. Jenže zase vznikl problém s dějepisem… Zkrátka v pololetí jsem tam skončil.

Čili jste šel z gymnázia na ulici? Nebo jak to bylo?

Pár měsíců jsem lepil ozdobné krabičky. Abych prý věděl, o čem jsou peníze. To byla práce doporučená pracovním úřadem. Pomáhala mi celá rodina, bylo to pracné a výsledek musel být perfektní… Nevydělal bych si ani na slanou vodu. Jenže už jsem věděl, že po prázdninách nastupuji na konzervatoř, kam jsem měsíc po skončení gymnázia udělal přijímací zkoušky.

Takže následovala konzervatoř? V Praze?

Ne. Jsem Pardubák, takže v Pardubicích. Studoval jsem u již zmíněné profesorky Hamplové. Dva roky to bylo zpívání jako na lidové škole umění… Zpěv – nezpěv. Na škole ale učila i paní profesorka Svatava Šubrtová, tak jsem ve třetím ročníku přestoupil k ní. Tehdy jsem měl pocit, že se mi konečně otevřel klasický zpěv, že se mnou konečně někdo začal dělat operu. Kvůli jejímu onemocnění jsem však studia ukončil u tehdejšího ředitele konzervatoře Milana Stříteského. A pak jsem udělal přijímací zkoušky na Vysokou školu múzických umění do Bratislavy.

Bratislava – jak jste přišel na ni? Proč ne Praha?

V Pardubicích na konzervatoři bylo tehdy módní odlišovat se od Prahy a odcházet do Bratislavy na Vysokou školu múzických umění…

Pana Mikuláše jste si tam jako svého profesora vybral sám?

Doporučil mi ho tenkrát Andrej Kucharský, který jezdil do Pardubic na pěvecké kurzy.

Doporučil dobře? Jak jste ho bral jako profesora?

Úžasný člověk, úžasný zpěvák. Tím, že v Pardubicích opera není, poslouchal jsem ji hlavně z nahrávek. Čili jsem vlastně poprvé slyšel operního zpěváka zpívat naživo až vedle sebe. Vzniklo to přitom docela úsměvně: Panu profesorovi Mikulášovi jsem napsal dopis, že jsem udělal přijímačky, že jsem na něj slyšel samou chválu, a že bych k němu rád nastoupil. Obratem mně od něho přišla odpověď na kousku papíru, brutálním škrabopisem… (smích) – „Začínáme!“ A pod tím „Prosím,volať,“ telefonní číslo a „Váš Mik“. To bylo všechno! (smích) Já na to jen koukal a byl úplně perplex. Tak jsem mu zavolal a on se zeptal: „Kedy sa stretneme?“ Já říkám, že ještě nevím, že jsem ještě v Pardubicích na škole. „Ne, ne, ne, já budu teď zkoušet v Praze Vodníka, tak tam budu jezdit, proto by bylo fajn, kdybychom se už mohli potkat.“ Tak jsem za ním jel, pan Mikuláš měl ve Státní opeře půjčenou zkušebnu a říká mi: „Něco mi zazpívejte!“ A já jsem mu tenkrát zazpíval Oněgina, protože jsem to měl připravené na absolventský koncert s Pardubickou filharmonií. A on mi na to říká: „Fajn, fajn, fajn. Ale já bych to zazpíval takhle.“ A postavil se velký Peter Mikuláš a zazpíval to tím svým hlasem. A já jsem byl poprvé v životě úplně vyřízený, že takhle nádherně může někdo zpívat… Pro mě to bylo, jako když ze škodovky přesednete do Rolls-Royce. Úžasný zážitek! Sedl jsem si na zadek a řekl, že takhle to chci umět taky. Kdyby mi tehdy říkal, že mám při zpívání stát na hlavě a já nevím co u toho ještě dělat, tak mu to budu věřit a budu to tak zkoušet.

Jak dlouho jste k panu Mikulášovi chodil?

Tři roky.

Čili na pražskou AMU jste přešel ještě před koncem studia?

Ne. Udělal jsem v Bratislavě bakaláře a pak jsem teprve přešel do Prahy.

Na AMU u pana profesora Tučka jste tedy byl poslední rok?

Dva roky.

A ten přechod z jedné školy na druhou, to byl jaký rozdíl?

V mém chápání byl ten rozdíl překvapivý. Pan profesor Tuček nejen přesně věděl, jak se zpívá, ale dokázal to i předávat dál. Měl jsem ovšem smůlu na korepetitorku, velmi talentovanou a ctižádostivou, která negovala to, co mi pan profesor Tuček říkal. Teprve dneska vím, že kdybych býval poslouchal jen jeho, pomohly by mně hodiny u něj ještě víc. Ale tak to v životě prostě bývá. Někdo má to štěstí, že se potká jenom s tím správným kantorem a s těmi správnými lidmi, a někdo ne.

I chybami se člověk učí, ne?

Určitě…

Vy jste pak po škole nastoupil hned do Plzně?

Ne, byl jsem na volné noze. Neměl jsem tehdy rodinu, takže to šlo.

A výsledek?

Uživil jsem se. Ale zpíval jsem jenom malé role.

To bylo tuším ve Státní opeře, je to tak?

Ano, mojí první rolí ve Státní opeře byl tenkrát Vikomt v Leoncavallově Bohémě, taková úplně malá role. Bylo to moje první setkání s velkým divadlem. Já jsem víceméně zkoušel zpívat, na angažmá mě tenkrát nikdo nechtěl… Chápu, celkem jsem nic neuměl…

Jak jste se tedy nakonec dostal do plzeňského angažmá?

Po dvou letech jsem přemýšlel, co dál. Zpíval jsem, ale větší role jsem nedostával. Tehdy do Plzně nastoupil pan dirigent Zbavitel a rozhodl se, že přivede pár mladých zpěváků. A já jsem, myslím, chytil příležitost za pačesy. Zeptal jsem se ho, jestli by o mě stál. A on odpověděl: „Stál. V první sezoně vám nabízím…“ – a nabídl mi pár rolí, mezi nimiž byl i Doktor Malatesta z Dona Pasquala. To bylo přesně to, co jsem chtěl. Konečně jsem se dostal v divadle k velké roli a Malatesta byla role, o které jsem věděl, že bych ji chtěl zkusit. „Jasně, beru to, perfektní, jsem nadšený, děkuji vám!“ A od té doby už moje spolupráce s plzeňským divadlem pokračovala dál a těch rolí tam bylo dost.Jak dlouho jste v Plzni byl?

Šest nebo sedm let.

A vzpomínky? Dobré angažmá?

Ano. Byl jsem tam naprosto spokojený.

Vaše spolupráce s plzeňskou operou ale pokračuje dál i po vašem přechodu do Prahy…

Zaklepu to, ano. Role jsou stále krásné a padnou mi. Doufám?!

Do Prahy jste přišel – teď to možná vyzní trochu pejorativně, ale vůbec to tak nemyslím – jako kůň Jiřího Heřmana. Je to tak?

Úplně tak to není…

… Zvenčí to ale tak působilo.

Ale bohužel to tak není, i když to tak asi v podstatě mělo být… Já jsem s Jirkou pracoval na jeho projektech ještě dávno před tím, než se stal šéfem Opery Národního divadla. A logicky, když nastoupil, tak mi řekl, že by mě rád měl v úvazku. Já jsem s tím dost počítal, dokonce jsem už věděl, do čeho bych měl vstoupit, co bych měl zpívat. Nakonec ale k ničemu nedošlo. Tak nějak z toho vyplynulo, že nic nebude…

Počkejte, ale vy jste přece do angažmá v Národním nastoupil?

Nastoupil, ale o tři roky později, než to bylo původně domluveno.

Aha…

Zpíval jsem, ale na záskok. Úplně první, co jsem zpíval, byl myslím Malatesta v Pasqualovi anebo Hrabě ve Figarově svatbě. Pak jsem ještě jako host zpíval v Così fan tutte, i když to už bylo normální nastudování, to nebyl záskok. A teprve pak se uvolnilo místo a Jiří Heřman mi mohl angažmá nabídnout.Vy jste se doposud objevoval takřka ve všech Heřmanových produkcích, vypadá to, že na vás sází, že jste jeho člověk…

To je pravda. Myslím, že si rozumíme v práci i lidsky. Ale tenkrát, když to s Národním napoprvé nevyšlo, tak mě to zklamalo, opravdu jsem s tím počítal… Bylo to pro mne hodně nešťastné i proto, že se nám v té době narodila první dcera.

Nejste ale zdaleka sám, kdo zažil ve spojení s Národním divadlem zklamání, je to přece jen strašně velký kolos a faktorů, které tam hrají roli, je daleko víc než v nějakém jiném, menším divadle…

To jistě.

Z té dosavadní doby, co v Národním zpíváte, na co jste nejvíc pyšný, na co nejraději vzpomínáte? Je to, tipnu si, Glass a jeho Příšerné děti?

Určitě, to jste se trefil. Už jsem o tom mnohokrát mluvil, to bylo opravdu výjimečné. Glass mě přitom v životě provází, už jsem zpíval ve třech jeho operách. První byl Kárný tábor s Petrem Kofroněm v divadle Archa, režii dělal Miroslav Bambušek. Bylo to úplně neuvěřitelné. Zažíval jsem strašný stres a současně úplně neuvěřitelně intenzivní divadlo, jaké jsem do té doby nepoznal. Myslel jsem, že to bude koncertní provedení, tak jsme byli dohodnuti, pak ale z toho vznikl polokoncertní projekt a já jsem najednou koukal, že jsem tam jediný s notami. Snažil jsem se je nějak dávat stranou, ale zkrátka a dobře to nešlo, neměl jsem šanci se to tenkrát naučit. Takže jsem běhal po jevišti s notami, měl jsem je různě poschovávané, do toho jsem se snažil zpívat něco zpaměti, občas mně na to nesvítili, protože zapomněli, takže jsem tam měl tmu.Učíte se lehce?

Asi ano. Zatím ještě. (smích)

Třeba Glassův Paul z Příšerných dětí – jak trvalo dlouho, než jste se ho naučil?

Trvalo to dlouho. Problém je v tom, že takovouto hudbu musíte ztvárnit i herecky. Dost často se stane, že přesto, že to umíte, je to natolik komplikované, že se to při aranžovacích zkouškách musíte učit znova. Navázat si hudbu na pohyb. S tím nám zpěvákům Alice Nellis tehdy velmi pomohla. Ona měla perfektní „natáčecí plán“, každý den jsme věděli, co budeme dělat. Ta těžká, složitá hudba byla přesně rytmicky navázaná na pohyby, na gesta. Tímto způsobem jsme se to dobře naučili.

Netrpíte lítostí, když něco takového extrémně obtížného nastudujete a pak to skončí? Lítostí nad tím, že se s tím nejspíš už nikdy nepotkáte? Při vědomí, co práce, úsilí to dá, takovou věc připravit, co energie do toho musí tolik lidí vložit? A pak se to zahraje pětkrát a dost?

Trošku hodně – ano. Ale převládá vědomí, že jsme u toho vůbec mohli být.K jakým dalším svým rolím z Národního máte nejblíž?

Jsem spokojený, že mi divadlo umožňuje zpívat Mozarta. Myslím si, že je pro můj hlas ideální.

To je další věc, na kterou se vás chci zeptat: Zdá se mi, že váš repertoár je vzhledem k vašemu věku až nečekaně široký – od Mozarta k Brittenovi, od Glucka ke Glassovi, od Monteverdiho k Janáčkovi, od Rossiniho ke Smetanovi… Nějak u vás nevidím oborové vyhranění, zaměření, možná méně by znamenalo více, nemyslíte? Nebo se mýlím?

Ale to je dané oblastními divadly, kde je méně zpěváků a více rolí, tam je třeba zpívat všechno.

Považujete se za univerzálního zpěváka? Který může zpívat ledacos?

To ne. Třeba do Verdiho bych se nepustil. Myslím, že na něj nemám, nemám dostatečně dobrou techniku, teď to říkám úplně otevřeně… Vím, že kdybych byl donucený, tak se tím budu muset nějakým způsobem prokousat, ale asi by mě to stálo opravdu příliš energie, a možná by mě to stálo i hlas. Snažím se dělat to, na co mám. To znamená role, které si můžu dovolit zazpívat se ctí, být uvolněný a ještě je dobře zahrát. Což je v mém případě snad vidět.

Máte tedy nejblíž k Mozartovi?

Ano, myslím si, že nejblíže mám k Mozartovi. Opravdu ho rád zpívám. Mozart je sám o sobě dokonalý a nepotřebuje nic jiného než to hezky zazpívat a srozumitelně zahrát.Vaše mozartovské role, to je Giovanni, Hrabě, Guglielmo, Papageno… To je všechno?

Je to všechno. Ona je otázka, co ještě dalšího bych mohl zpívat. (smích)

Na to se chci zeptat já vás. Co by vás z Mozarta ještě lákalo?

Nevím, pomozte mi… Určitě je tam dalších rolí z mého hlasového oboru spousta, nicméně ty opery se u nás nehrají.

Třeba nějaká další role v Giovannim?

Zpíval jsem Masetta, teď jsem ale vděčný, že už ho zpívat nemusím. Nic proti roli, ale myslím to kvůli posazení hlasu. Já jsem baryton, a proto Giovanni je pro mě role příjemnější, byť je tam zpívání mnohonásobně víc. Ale Masetto mně bral strašně energie, protože jsem byl nucený zpívat v nižší poloze a tím pádem mě to vysilovalo. Ale velmi rád bych si zazpíval Leporella, až budu starší.

Ale to je přece taky bas.

Ano, ale třeba jednou, až bude můj hlas stárnout… Nevadilo by mi to. Slyšel jsem už více zpěváků, kteří to zpívali, a nebyli to přímo basisté.

Co smetanovský repertoár, jak k němu máte blízko? Když jsem vás slyšel v Kalinovi, říkal jsem si, že by vám Smetana mohl sedět…

Jsem rád, že to říkáte.

Zdá se mi ale, že to teď říkáte trochu rozpačitě…

Ne, ne. Ze Smetany jsem zpíval ještě další dvě role – Vladislava a Budivoje. Budivoj byl pro mě velmi náročný, Vladislav naopak velmi příjemné zpívání. Ale bylo to v době, kdy jsem byl hodně mladý, to znamená, že to bylo v mém věku jen těžko uvěřitelné, nicméně jsem to zpíval velmi rád…

Kalina je hodně těžký…

Ano, Kalina je hodně těžký, možná je to i češtinou, ale já se v tom myslím dokážu dobře zorientovat. Kalina je úžasná role.

Výšky vám nedělají problém?

V Kalinovi ne. (smích)Které další role by vás zajímaly?

Chtěl bych si někdy rozhodně zkusit zazpívat Oněgina.

Vidíte, to mě zrovna napadlo…

Myslím si, že Oněgin, ale vlastně slovanská hudba všeobecně, je mi také blízká. Já jsem z Čajkovského dělal jenom Roberta v Jolantě, to bylo za studií a vím, že jsem se s tou árií hodně potrápil. Ta role je o jedné árii, v podstatě tam nic jiného není. Je nádherná a je hodně obtížná. Dělal jsem ještě Pannu orleánskou.

Co třeba Jelecký?

Krásná role, rád bych si ji zkusil zpívat.

Cítíte se hodně omezený tím, jaké příležitosti vám dokážou operní domy nabídnout?

Mám dost práce, takže ne. Jak říkám, zaplať pánbůh za to, a doufám, že to tak bude i nadále. A že Mozarta, což je základ mého repertoáru, budu moci ještě nějakou dobu zpívat.

Vy jste z generace, která už naplno zažívá systém, jenž tady funguje teď, totiž že ani stálé angažmá neobnáší jen to, že by člověk zpíval jenom v jednom domě, ale že hodně cestuje a zpívá i v dalších divadlech. To vám nevadí? Často mnohakilometrové přejezdy během odpoledne ze zkoušky v jednom divadle na představení v jiném, v noci zase zpátky a třeba hned brzy ráno zase jinam, úplně opačným směrem? Mně to tedy přijde až obludné a myslím si, že se to musí na životnosti dotyčných zpěváků hodně podepisovat… Tohle vám nevadí?

To víte, že mně to vadí, a to, co říkáte, je pravda. Nemyslím sice, že množství zpívání je zákonitě úplně ke škodě, ale je logicky ke škodě, když jeden den člověk zpívá Mozarta a druhý den musí zpívat úplně odlišný repertoár. To není dobře ani ne tak pro životnost hlasu, ale pro kvalitu, kterou zpěvák předvede. Musí to být znát a myslím, že to tak i je.

Pokud by se u nás hrálo v blocích, měsíc bychom zkoušeli jednu roli a pak jen tuto roli další měsíc zpívali, to by muselo být na výsledku poznat. Divadlo by ale samozřejmě muselo náležitě ocenit, že jsme ty dva měsíce jen tam a plně se tomu věnujeme. A na oplátku za to dostaneme tu úžasnou možnost se na dotyčnou roli plně koncentrovat.

Možná trochu zákeřná otázka: Byl jste někdy v situaci, kdy by vám nabídli nějaké představení a vy byste si řekl: „Ano, to bych sice zvládl, ale dělat to nebudu, protože chci mít klid na představení a zkoušky, které v té době už mám?“

Ne takto přímo… Ale vlastně ano. To se bohužel při množství představení, která máme, občas stane.  Musím pak říct: „Tak tohle v řadě nedám, to prostě nejde, to bych si uškodil…“ Jsou ale případy, kdy není jiná možnost. Právě proto, jakým způsobem se hraje, přijdou tři představení v řadě, která jsou přesně, jak říkám, každý pes jiná ves. Takže je na mně a na mém dobrém zvážení, zda do toho rizika půjdu nebo ne.

Jaké jsou vaše investice do sebe sama? Co všechno děláte proto, aby váš výkon byl pokud možno co nejlepší?

Snažím se být v pohodě! (smích) Já bohužel na rozdíl od některých kolegů nejsem a nikdy jsem nebyl sportovně založený. Rád ale třeba jezdím na kole…

To má každý jinak nastavené. Ale na tom se asi shodneme, že něco člověk musí sám do sebe vkládat, aby byl schopný podávat maximální výkony. Ať už sport, jógu nebo třeba dlouhý spánek…

S dvěma dětmi dlouho spát nelze… (smích)

Myslíte si, že výbavu být pohodářem máte dánu od přírody?

To si nemyslím. Dokonce si myslím, že jsem docela „stresman“, i když trémy jsem se za ty roky zbavil. Zbavil jsem se jí tím, že jsem stál na jevišti, prostě jsem musel. Já mám rád svoji práci, ale beru ji jako zaměstnání. Nevím, jestli to vyjadřuji přesně… Někdo chodí na osm hodin do kanceláře nebo pokládá někde podlahu. Přijde domů a může delší volný čas nějak strávit. Buď má koníčky, anebo s rodinou něco podniká. A já to mám velmi podobně, jen v jiném časovém harmonogramu. Ráno vstanu, vypravíme děti do školy, pokud je zkouška, jdu do divadla, pak se snažím odpoledne děti vyzvednout ze školy, odvézt je na koníčky, co mají, a když mám představení večer, tak se rozloučím, popřeju jim dobrou noc a jdu do divadla. U mužů je to tak, že s dětmi jejich kariéra nemusí být přerušena…

Vaše paní – Lucie Hájková, která také zpívá, obětuje kvůli rodině ze své kariéry víc, než vy, že?

Ano, protože je žena. Protože naše dcery porodila. Nemyslím si ale, že je to pro ni oběť, že by se nedobrovolně rozhodla věnovat víc dětem. Prostě to udělala, postarala se o ně, nakojila je. Je to milovaná a milující máma.

Když už je řeč o vaší paní: Pamatuji se, že jste mi před časem zmínil, že máte sen: Zazpívat si Oněgina společně s ní, jako Taťánou. To platí pořád?

To platí pořád! To jsou krásné sny. Sny má člověk mít, ne?

Ať se vám splní! Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Barytonista Jiří Hájek (1976) vystudoval zpěv u Petera Mikuláše a René Tučka. V roce 2003 získal na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka první cenu v oboru píseň a druhou cenu v oboru opera. Od roku 2004 byl sólistou v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Vystupoval zde jako Vladislav (Smetana: Dalibor), Escamilo (Bizet: Carmen), Malatesta (Donizetti: Don Pasquale), Lionel (Čajkovskij: Johanka z Arku), Hrabě Almaviva (Mozart: Figarova svatba), Guglielmo (Così fan tutte), Don Giovanni (Don Giovanni), Papageno (Kouzelná flétna), Důstojník (Glass: V kárném táboře), Bohuš (Dvořák: Jakobín), Figaro (Rossini: Lazebník sevilský), Kalina (Smetana: Tajemství), Pseudolus (Martinů: Voják a tanečnice). Od roku 2003 hostoval ve Státní opeře Praha jako Lescaut (Manon Lescaut), Marcello (Bohéma – Puccini), Collin (Bohéma – Leoncavallo), Ředitel divadla a policista (Poulenc: Prsy Tirésiovy), Úředník (Britten: Smrt v Benátkách). Od roku 2008 je sólistou Opery Národního divadla. K jeho významným úlohám patří barytonové role v operách Wolfganga Amadea Mozarta: Papageno, Don Giovanni, Hrabě Almaviva, Guglielmo. Dále zpívá Belcora (Donizetti: Nápoj lásky), Lorda Mountjoy (Britten: Gloriana), Boha syna (Hry o Marii), Adolfa z Harasova (Dvořák: Jakobín), Orfea (Gluck: Orfeus a Eurydika). Hostoval v Českých Budějovicích, Opavě, Ostravě, Brně. V roce 2005 spolupracoval s Agon Orchestra řízeným Petrem Kofroněm na české premiéře opery Philipa Glasse In the Penal Colony, která se uskutečnila v divadle Archa. Spolupracuje s Jiřím Heřmanem. V roce 2004 zpíval v jeho režii roli Syna ve scénickém madrigalu Michala Nejtka Lamenti, s nímž společně reprezentovali českou kulturu na festivalu v Riu de Janeiru. V roce 2005 nastudoval roli Převozníka v opeře Benjamina Brittena Curlew River inscenované v Muzeu hudby. V roce 2013 se účastnil scénického provedení písňového cyklu Franze Schuberta Die Winterreise ve filmovém ateliéru č. 4 na Barrandově. Pod vedením režisérky Alice Nellis účinkoval v bývalé kuchyni Psychiatrické léčebny v Bohnicích jako Paul v opeře Philipa Glasse Příšerné děti.
(Zdroj: ND Praha)

www.jirihajek.cz
www.narodni-divadlo.cz

Foto archiv Jiřího Hájka