Komedianti v Krumlově: La commedia non è finita!

Z operní premiéry Leoncavallových Komediantů se stala mimořádná událost jubilejního 20. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov i díky tomu, že roli Cania přijal José Cura. Tento charismatický Argentinec, muž mnoha talentů s jiskřivýma očima a podmanivým tenorem, má právě tuto roli hluboce zažitou nejen díky desítkám vystoupení na prestižních světových scénách, ale též jako režisér, scénograf i sólista pantomimicko-operní adaptace La commedia è finita, v níž stylizován do role školníka otevírá pochybnosti a tázání na téma opery Komedianti. Podle Curových slov to bylo kouzlo Otáčivého hlediště, které umělce takového mediálního renomé zlákalo k tomu, aby nepřijel jen hostovat, ale přímo nastudoval novou inscenaci – se svým „dvorním“ argentinským dirigentem Mariem de Rose i italským barytonistou Markem Danielim, který byl jeho partnerem v roli Tonia už v roce 2007.

Lidé z budějovického divadla, pro jehož operní, ale i činoherní, baletní a loutkoherecké soubory je krumlovské otáčivé hlediště letní pobočnou scénou už více než padesát let, jsou otužilí. Ostatně zkoušky na Komedianty probíhaly v zámeckém parku za chladných dešťů. Po třech letech však konečně přálo festivalu počasí: premiéra se nemusela „stěhovat“ pod střechu zámecké jízdárny, ale diváci si ji mohli vychutnat za vlahého večera v jedinečných „kulisách“ nočního parku s rokokovou Bellárií. A místo vysloužilých huhlavých reproduktorů se letos dočkali nového nazvučení prostoru, které věrohodněji přenášelo hru orchestru, umístěného právě v Bellárii. Tento zásadní přínos pro operní představení na Otáčivém hledišti ovšem klade na orchestr Jihočeského divadla nesmlouvavé nároky, protože zřetelně odhalí úroveň nastudování a každou chybičku Pod taktovkou Maria de Rose zněly intonačně přesné noty, méně už dynamické a agogické poryvy emocí, právě pro styl italského verismu tak typické.

Amplifikace se ovšem nově týkala i sólistů, kteří se kolem otáčivého hlediště stále pořádně naběhají; v dřívějších letech ale k tomu ještě museli uzpívat prostor i bez pomoci mikroportů. Při premiéře však bylo zřejmé, že zvukaři se teprve budou muset naučit s novou technikou pružněji a detailněji pracovat. Ne vždy optimální zvuková vyváženost orchestru a sólistů, kterým ovšem zdatně „konkuroval“ mohutný sbor samečků kobylek, postihla bohužel citelně i nejslavnější Caniův výstup Recitar! – Vesti la giubba..

Josef Průdek má mnohaletou zkušenost s Otáčivým hledištěm jako sólista i režisér a Leoncavallovu operní tragédii již nastudoval v roce 1994 v Národním divadle. I pro tentokrát zachoval realistické pojetí veristické opery: pro specifický rozlehlý prostor Otáčivého hlediště a diváky, pro které je takový jedinečný „výlet“ často prvním setkáním s operním žánrem, vsadil především na diváckou atraktivitu a srozumitelnost základní dějové linie příběhu i pro ty, kteří nerozumějí italsky. Hudební drama, sevřené do sedmdesáti minut vystupňovaných vášní, kontrastních střihů a prudké dynamiky se však v dálavách a výšinách nočního parku „rozuteklo“.

Průdek hned na začátku „prozradí“ rozuzlení příběhu komediantské tlupy, když pro principála Cania nad mrtvými těly manželky Neddy a jejího milence Silvia přijedou karabiníci na hnědácích a spoutaného ho odvlečou. Po tomto dramatickém začátku inscenátoři „roztočí“ diváky do víru artistických čísel s provazochodkyní, principálem práskajícím bičem, polykačem ohňů a žongléry s kužely (že jim při premiéře padaly na zem dozajista nebyl režijní záměr). Sérii jejich vystoupení provází pro tento účel oběma dirigenty – Mariem de Rose i Martinem Peschíkem – speciálně vytvořený čtvrthodinový orchestrální „sestřih“ z nejznámějších témat opery. Teprve pak začne samotná Leoncavallova opera: v parku, který s pouličními světly, lavičkami a pouličním sloupem s plakáty (scéna Pavel Krejčí) evokuje spíše město než chudou vesnici v jihoitalské Kalábrii, se neobjeví představitel Tonia ve svém „divadelním“ kostýmu (jak předepsal Leoncavallo, který tento úvodní výstup zkomponoval pro svého přítele, barytonistu Victora Maurela) , ale v „civilu“, v černém baloňáku „naskočí“ na točnu k divákům coby Prolog Canio José Cury. Svým temným dramatickým tenorem pěvecky zvládl barytonovou polohu tohoto Leoncavallova manifestu verismu suverénně. Svou přímluvou za vlídné přijetí kočovných herců a jejich příběhu o lásce, žárlivosti, výsměchu i hrůzné zášti však překvapivě v Průdkově režijním pojetí Canio neadresuje skutečnému publiku, ale sboristům, kteří se coby obyvatelé města v kostýmech felliniovských padesátých let minulého století i se svými ratolestmi pomalu začínají scházet (kostýmy Tomáš Kypta). Však už ze tmy parku za halasného bubnování a vytrubování přidrkotá nikoli naklaďák, jak bychom při tomto časovém posunu o století očekávali, ale tradiční rozvrzaná dřevěná maringotka tažená dvěma komedianty, předvádějícími skotačivého koníka. V houfu poskakujících „paňáců“ komediantské tlupy v pestrých klaunských kostýmech a červených nosech je i hrbatý hromotluk Tonio, kterého zřetelně identifikuje karetní znak kříže našitého přes celá záda jeho saka, a Peppe, jehož budoucí roli milovníka jasně označuje velké červené srdce – v případě jak Josefa Moravce při premiéře, tak alternujícího Aleše Voráčka při veřejné generálce 3. srpna je provází také mladistvá tenorová svěžest, se kterou zazpívali své harlekýnské milostné vyznání Kolombíně.

Canio sice halasně zve všechny na báječné „grande spettacolo“ o Paňácovi, kterého podvádí Kolombína s Harlekýnem, ale pod touto profesionálně suverénní principálskou maskou rozpoznáváme i stárnoucího nerudného alkoholika, utahaného věčným kočováním, a brutálně žárlivého chlapa, který ostražitě hlídá svoji půvabnou mladičkou manželku Neddu. A slyšíme Josého Curu jako pěveckou osobnost podmanivého hlasu, detailního odstínění výrazových nuancí, ale i tenoristu, který si při použití mikroportů musí velice hlídat vyváženost rejstříků.

V Průdkově pojetí při takové události, jakou je příjezd komediantů a artistů včetně jejich dorůstající drobotiny, nemůže chybět fotograf – všichni se chtějí s umělci nechat zvěčnit a k naaranžovaným skupinkám ho volají tak usilovně, až se hudební přesnost této velké sborové části.vymyká kontrole.

Ve „své“ části parku vymezené bednami s komediantskými proprietami se představuje Nedda, mladá žena toužící z ubíjejícího života s Caniem vzlétnout ke štěstí lásky – jako ptáci. A kouzlem jasného svěžího sopránu Jany Šrejmy Kačírkové nejsou uchváceni jen diváci, ale i hromotluk Tonio, v podání Marca Danieliho roztoužený neurvalý hulvát, zakomplexovaný kvůli svému postižení – pěvecky ovšem disponuje pevným, barevně však spíše všedním barytonem. Ukáže se, že Nedda není žádná křehotinka: Toniovým čím dál drzejším milostným návrhům se brání bičem, až jej nakonec odežene drsným kopancem mezi nohy. Silvio je v podání Jiřího Brücklera výstižným kontrastem ke Caniovi i Toniovi – mladý, krásný, v béžovém obleku s vestou elegantní – a s báječnou kantilénou. Jeho milostný duet s Neddou tak patřil k hudebním vrcholům premiéry. Intermezzo pak – navzdory charakteru hudby – zase roztočí diváky k nejrůznějším pohledům na baletní dvojníky Kolombíny a Harlekýna. Pro „komedii“ s neustálým hemžením klaunů i artistů stačí už jen dvě stoličky a stůl, který v narůstající bouři žárlivosti opilý Canio prudce zvrhne. Josef Průdek pak ještě posílil Toniovu pomstychtivost tím, že právě tento zhrzený chlap podá mstícímu Caniovi do ruky vražedný nůž. A konec komedie překvapivě neoznamuje Canio, jak si tuto klíčovou větu po carusovském vzoru přisvojili od Tonia (v Leoncavallově originálu) tenoristé a jak bychom snad mohli očekávat v krumlovské inscenaci při obsazení Prologu také Caniem, ale Tonio. A samotný konec už známe – pro dvojnásobného vraha přicválají na koních karabiníci.

Přes vysoké vstupné (ceny lístků jsou v rozmezí 1.400 – 2.900 Kč) je všech šest festivalových představení (z toho pět s Curou a jedno s alternujícím WeiLongem Tao) vyprodáno. Když v roce 1958 architekt Joan Brehms celosvětově unikátní projekt Otáčivého hlediště vypracoval, jistě netušil, že po půlstoletí jednoznačně úspěšného provozování divadla se jeho točna stane politickou kartou, se kterou hrají jakousi podivnou hru komunální politici, ministerstvo kultury, památkáři a organizace, která eviduje světové kulturní památky – UNESCO, což v je orwelovském njůspíku Organizace OSN (Organizace spojených národů) pro výchovu, vědu a kulturu. Jsem přesvědčena, že pokud by o budoucnosti Otáčivého hlediště měli hlasovat diváci premiéry Komediantů, přimluvili by se, aby na seznam UNESCO byla zapsána samotná točna. Doufejme, že na rozdíl od Leoncavallovy opery na Otáčivém hledišti La commedia non è finita!

Ruggero Leoncavallo:
Pagliacci
(Komedianti)
Hudební nastudování, dirigent: Mario De Rose
II. dirigent: Martin Peschík
Režie: Josef Průdek
Scéna: Pavel Krejčí
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Josef Sychra
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Balet Jihočeského divadla
Premiéra 5.srpna 2011 Otáčivé hlediště Český Krumlov
(psáno z premiéry a z veřejné generální zkoušky 3.8.2011)

Canio – José Cura / WeiLong Tao
Nedda – Jana Šrejma Kačírková / Gabriela Kopperová
Tonio – Marco Danieli / Alexandr Beň
Peppe – Josef Moravec / Aleš Voráček
Silvio – Jiří Brückler / Svatopluk Sem

www.otacivehlediste.cz
www.jihoceskedivadlo.cz

S použitím části textu pro Lidové noviny