Kompletní Wagnerův Prsten Nibelungův znovu v Drážďanech

Hudební stránka produkce byla dle očekávání mimořádná, a to především díky nesmírně pečlivému hudebnímu nastudování. Staatskapelle Dresden předvádí neobyčejně plastický zvuk velké dynamické šíře. Christian Thielemann věnuje vždy nastudování díla hodně času a trvá na sebemenším detailu – při vlastním provedení před diváky pak orchestr řídí už poměrně střídmými gesty, pouze v pár případech (například třetí jednání Siegfrieda, druhé a třetí jednání Soumraků bohů) se nechá svést k velkým gestům.

Na jevišti Semperoper se ve čtyřech večerech vystřídala plejáda vynikajících až standardně dobrých zpěváků, kteří své role mají už dobře zažité a zpívají je po celém světě. Velkou ozdobou cyklu byla účast švýcarsko-ukrajinského basisty Vitalije Kowaljowa, vzorového představitele Wotana. Kowaljov přesvědčil mimořádně krásným hlasovým materiálem, výbornou německou dikcí beze stopy cizího přízvuku. V případě role Wotana je na prvním místě i hlasová výdrž vzhledem k enormnímu rozsahu role (navíc Valkýra následovala hned další večer po Rýnském zlatu) – tu Kowaljov prokázal na výtečnou, jeho hlas v závěrečném loučení s Valkýrou ve třetím aktu druhého slavnostního večera zněl stále svěže a monumentálně. Herecky působil tvárně, má charisma a vyzařování. Vedle německých rolí se též soustavně věnuje basovým rolím italského repertoáru.

Brünnhildou nového cyklu byla německá pěvkyně Petra Lang, která svoji kariéru začínala jako lyrický mezzosoprán (existuje CD nahrávka s jejím Cherubínem pod taktovkou Nikolause Harnoncourta). Léty vyzrála do dramatického mezzosopránu, řadu let zpívala na největších světových scénách zejména role německého repertoáru jako Ortrud v Lohengrinovi, Brangäne v Tristanovi a Isoldě či Kundry v Parsifalovi. Zejména jako ztvárnění role Ortrudy (zachycené i na DVD snímcích například z Bayreuthu) je přímo ukázkové. Již před patnácti lety dostávala první nabídky do sopránového oboru (například Isolde), ale důsledně vedena svojí mentorkou a učitelkou Ingrid Bjoner (slavnou norskou vysokodramatickou sopranistkou) nechávala svůj hlas záměrně uzrát a pak i vlastní detailní příprava rolí jako Brünnhilde či Isolde jí zabrala téměř jedno desetiletí. Takto zodpovědný přístup je v dnešní době opravdovou vzácností a Petře Lang se rozhodně vyplatil. Dnes je již zdomácnělá ve wagnerovském oboru, má neobvyklou hlasovou vytrvalost a ovládá svoje rozsáhlé party beze stopy únavy.

Kdybychom měli srovnat Petru Lang s jinými velkými interpretkami stejných rolí, jako je například Nina Stemme či Evelyn Herlitzius – Nina Stemme disponuje mimořádnou krásou svého hlasového orgánu, Evelyn Herlitzius je strhující zpívající herečka; Petra Lang v tomhle směru za nimi pokulhává – zvuk, který plyne z jejího hrdla, rozhodně není žádným ideálem vokální krásy, je to v podstatě pořád lyrický (mezzosoprán) a dramatismus vytváří spíše hrou a barvou svého hlasu. Lyričtější pasáže v jejím podání mají občas nádech falešnosti. V čem je tedy její silná stránka? Určitě ve výrazu, v tom, jak pracuje s textem role; Petra Lang dává každému zpívanému slovu obsah a význam. Závěr Soumraku bohů, slavná scéna Starke Scheite schichtet mir dort, vedena Christianem Thielemannem v nezvykle pomalém tempu, zněla v jejím podání úchvatným dojmem právě proto, jak kladla důraz na každé slovo závěrečného Brünnhildina poselství. Čeští diváci budou mít možnost se seznámit s uměním Petry Lang v rámci letošního Pražského jara, kdy je ohlášeno její vystoupení jako Bartókovy Judith v koncertní verzi Hradu knížete Modrovouse.

Poměrně dlouhou dobu před uvedením cyklu byli diváci vystaveni čekání na oznámení obsazení mladého Siegfrieda v třetím večeru. Poté, co audience německého tenoristy Vincenta Wolfsteinera u Christiana Thilemanna neskončily zdárně, byl osloven rakouský tenorista Andreas Schager, aby k plánované roli Siegfrieda v Soumraku bohů přidal ještě partii mladého Siegfrieda. Andreas Schager patří k té nejprestižnější světové pěvecké špičce, což měli možnost poznat i čeští diváci, kteří si jej v listopadu loňského roku přišli poslechnout do Fóra Karlín jako Siegmunda v koncertní verzi prvního aktu Valkýry (recenzi Opera Plus přinesla zde). Andreas Schager je ohromující ve zpěvu i výrazu. Ve srovnání s jinými pěveckými kolegy stejného hlasového oboru (například se skvěle zpívajícím Stephanem Gouldem) disponuje bezprostředním hereckým talentem, je štíhlé, pružné postavy, a tudíž jako klukovsky dovádivý Siegfried je opravdový a uvěřitelný.

V nelehké roli Siegfriedova otce Siegmunda se představil matador hrdinného oboru, německý tenor Peter Seiffert, který už zpívá německý wagnerovský obor více než třicet let. Jeho výkon stále budí vysoký respekt, přestože jeho hlas už je částečně poznamenán vibratem a jeho plnější postava brání velkým hereckým akcím. Ale pořád je to výkon, který patří k tomu nejlepšímu v heroickém wagnerovském oboru.

Ve třech večerech se jako Alberich představil Albert Dohmen, basbaryton s dlouholetou mezinárodní kariérou, který zpíval po boku velkých světových dirigentů Claudia Abbada, George Soltiho, Jamese Levinea a dalších. Na jevišti je stále osobností, jeho čistě vokální výkon už ovšem nese stopy únavy a jisté opotřebovanosti.

Vysoce ceněný drážďanský basista Georg Zeppenfeld, dnes přijímající dočasná angažmá na všech velkých scénách světa, ztvárnil v Prstenu Fasolta ve Zlatu Rýna, Hundinga ve Valkýře a Fafnera v Siegfriedovi – opět s plným nasazením.