Koncert Moravské filharmonie k české státnosti
Moravská filharmonie Olomouc letos hraje svou 73. koncertní sezónu a řadí se tak mezi mezi nejstarší české symfonické orchestry. Hudba Bedřicha Smetany dlouhodobě patří do jejího kmenového repertoáru. Jen Mou vlast orchestr provedl za posledních 6 dní pošesté a další koncerty ho čekají v následujících dnech.
Orchestr řídil Stanislav Vavřínek, nově jmenovaný šéfdirigent Komorní filharmonie Pardubice, rodák z Uherského Hradiště a absolvent brněnské JAMU se netají svou sympatií k moravským orchestrům, které dle jeho slov vynikají nad regionální orchestry z Čech, a samozřejmě k moravskému publiku. Vavřínkovo pojetí Mé vlasti by se krátce dalo charakterizovat vysokými tempy, tempovou a rytmickou stálostí a emocionální vypjatostí. Souhra jednotlivých nástrojových skupin byla výborná. Celý večer byli orchestr i dirigent na jedné vlně a tempové změny probíhaly lehce bez nejmenších problémů. A na jedné vlně s účinkujícími bylo i publikum. Olomoucké publikum bylo soustředěné, zapálené. Potlesk byl bouřlivý, s výkřiky, a samozřejmě vstoje – zaslouženě. O co víc jsem byl potěšen, když jsem shledal, že v publiku jsou i mladí lidé a zahraniční návštěvníci.
Slavnostní atmosféru doplnila státní vlajka a hymna, zazněla i hymna slovenská, neboť na událostech roku 1918 se Češi a Slováci podíleli spolu. Sto let samostatného státu je významné jubileum, které nutí posluchače ponořit se v paměti do historie. Má vlast provázela české posluchače v těch nejdůležitějších momentech. Připomeňme například legendární nahrávku Talichova podání z roku 1939, které za okupace svou neopakovatelnou výbušnou emocionalitou a obrovskými tempovými a dynamickými kontrasty ztvárňovalo nářek a zklamání národa zrazeného Mnichovem, nebo nahrávku Ančerlovu z roku 1968 charakteristickou tempovou stálostí a hlavně dynamickou a zvukovou vyrovnaností. A samozřejmě je tu zahajovací koncert prvního porevolučního Pražského jara z roku 1990 pod taktovkou Rafaela Kubelíka a v radostných, dopředu se ženoucích tempech.
Pojďme nyní k jednotlivým básním olomouckého koncertu. Vyšehrad byl tempově rychlejší, než jak jsme zvyklí ho slýchávat. Harfistka začala neobvykle energicky a temperamentně a dechové nástroje v podobném duchu pokračovaly. Jako by se dirigent nechtěl zdržovat úvodní větou, protože to důležité mělo teprve přijít. Zpěv věštce, slávu Vyšehradu i jeho zboření husity prosvištěl stálým a neměnným tempem a rezignoval na jakoukoliv monumentalitu. Ta přišla teprve v závěru skladby, čímž se vznikl kompaktní oblouk a skladba získala jasný tvar.
Ve Vltavě Vavřínek zvolil zběsilé tempo na hranici hratelnosti a díky technické erudici dřevěné dechové sekce prameny Vltavy opravdu dělaly dojem divoké bystřiny. Hlavní téma potom bylo nejen rychlé, ale mělo i velký dynamický rozsah hlavní melodie. Polka byla extrémně rychlá, zřejmě po vzoru Kubelíka. Zvukově výjimečně dobře se zdařila Luna a rej rusalek, ovšem nejcennější byly Svatojanské proudy, kde se naprosto nemilosrdně ujaly dominance tuba a pikola. V obrovské mase zvuku vynikaly ten nejvyšší a ten nejhlubší nástroj, což dodalo zvuku plasticitu.
Epická Šárka byla a má být nejemocionálnější skladbou celého cyklu. Vavřínek i zde poctivě držel nasazené tempo a nikde neuhnul. Velký dynamický rozsah dal úvodu skladby tolik potřebnou emocionalitu. Jezdecká scéna byla tempově na horní hranici. Zde dominovaly dechové nástroje a smyčce byly upozaděny. Milostná scéna, stejně jako úvod, byla zahraná metronomicky přesně, ovšem s výraznou dynamikou včetně příznačných „vzdechů“. Veselí a opájení Ctiradovy družiny medovinou mělo od prvního tónu jednotné tempo a dynamiku, tempo se drželo až do konce scény beze změny. Po zaznění Šárčina lesního rohu jsme slyšeli první opravdové pianissimo, ze kterého vyšlo až neuvěřitelné crescendo molto ústící do závěrečného vraždění spících mužů zákeřnými ženami.
Dramaturgickým krokem zpět bylo dle mého názoru zařadit po Šárce přestávku. Je to zbytečné podcenění obecenstva, protože průměrně vzdělaný posluchač opravdu zvládne udržet soustředěnost na celý cyklus. V poslední době už se stává standardem hrát Mou vlast bez přestávky, jak vidíme na příkladu Jiřího Bělohlávka nebo posledních ročníků Smetanovy Litomyšle nebo Pražského jara. Pokud už pořadatel cítí nutnost dělit ucelený cyklus, potom je logičtější umístit přestávku až před Tábor. Vždyť první čtyři symfonické básně byly komponovány v letech 1874-1875 (zatím bez autorovy představy o výsledné podobě díla) a poslední dvě (tématicky úzce spjaté) s odstupem v letech 1878-1879 – jejich smyslem už bylo spojit všech šest symfonických básní do uceleného cyklu.
Čtvrtou symfonickou báseň, Z českých luhů a hájů, pojala Moravská filharmonie jako technickou exhibici. Vavřínek začal v obvyklém tempu, široce a monumentálně a od začátku forte. Fugatová část byla precizní a nástup lesních rohů jemný a decentní, lyrické části barevné a plné výrazu. Pozornost si však zasloužil návrat hlavního tématu ve velmi svižném, tanečním tempu, které před koncem ještě zrychlilo. Souhra přesná, tempo závratné, vše s přehledem. Není divu, že se publikum neudrželo a naprosto spontánně propuklo v aplaus nehledě na kulturní zvyklosti.
Tábor je z celého cyklu skladatelsky nejcennější básní a též nabízí nejvíce možností interpretačních přístupů. Vavřínek se i zde držel jednotného a neměnného tempa (tedy v místech, kde nebylo autorem stanoveno jinak), a díky tomu vyšla celá druhá část skladby (tedy od místa expozice nefragmentovaného husitského chorálu na konci úvodu až do jeho „vykrystalizování“ v plné kráse) jako jeden tah a gradace. Tábor přece znázorňuje „pevnou vůli, vítězné boje, stálost, vytrvalost a tvrdošíjnou neústupnost“ husitů!
„Blaník jest pokračování předešlé skladby.“ „Hudebně začíná tam, kde končí Tábor.“ Tuto myšlenku Vavřínek dodržel beze zbytku., nechal mezi Táborem a Blaníkem přesně tolik času, abychom se stihli právě jednou hluboce nadechnout. Blaník začal přesně ve stejném tempu a dynamice, ve kterých skončil Tábor. Doteď dirigent dodržoval rovné a neměnné tempo. Poslední symfonická báseň však dostala výjimku: nejen že se hýbalo tempem mezi částmi, ale tempo se přizpůsobovalo i zájmům gradace a expresivního vyjádření některých frází. Orchestr reagoval pružně a jednotně. Výsledkem bylo stmelení skladby do kompaktního celku a postupná gradace, která ústila do triumfální syntézy témat Vyšehradu a Tábora.
Na této celkově velice zdařilé hudební události se velmi obtížně hledají nedostatky. Souhra orchestru byla celkově vynikající, pouze ve třech místech se hráči lehce „nedohodli“: jednalo se o místo, kde prameny Vltavy přecházejí do hlavního tématu, dále postupné decrescendo v úvodu Českých luhů a hájů a začátek triolové části Blaníku. To neubralo nic na kvalitním zážitku. Jako chybu dramaturgie vnímám zařazení přestávky. Námětem ke zlepšení je dosažení ještě slabších pianissim nebo dirigování zpaměti, které je mezi dirigenty stále rozšířenější a demonstruje určité sebevědomí a erudici dirigenta.
Moravská filharmonie potvrdila svou pověst kvalitního orchestru s výbornou souhrou i v rychlých tempech, čistou intonací, zkušenými hráči a širokým dynamickým rozsahem. Tento orchestr dobře pečuje o naše národní dědictví a vděčíme mu za to, že na vysoké úrovni propaguje v našem regionu nejkrásnější skladby české tvorby.
Hodnocení autora recenze: 90 %
Koncert k české státnosti, 100 let od vzniku samostatného státu
Mimořádný koncert
Moravská filharmonie Olomouc
dirigent: Stanislav Vavřínek
26.10.2018, Reduta
program:
Bedřich Smetana: Má vlast
– Vyšehrad
– Vltava
– Šárka
přestávka
– Z českých luhů a hájů
– Tábor
– Blaník
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
