Koncert pro Evropu zabodoval především svou vizuální atraktivitou

Tmavé, lehce podmračené večerní nebe, od něhož se odrážejí rozzářené Hradčany, lesk zlata na střeše Národního divadla, odrazy světel na hladině ztemnělé Vltavy, její vlny narážející do břehů Slovanského ostrova, mezi stromy prosvítající budova Žofína – jedinečné kulisy Prahy vytvářely podmanivě romantickou atmosféru pro oficiální Koncert pro Evropu, který se uskutečnil na plovoucí scéně u Slovanského ostrova 2. září 2022 u příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie.

Uspořádal jej festival Prague Sounds (do minulého ročníku Struny podzimu) ve spolupráci s Úřadem vlády České republiky a Českou filharmonií, která zde hrála pod taktovkou svého šéfdirigenta Semjona Byčkova reprezentativní výběr z děl Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka.

Plovoucí scéna, situovaná přímo na hladinu Vltavy do bezprostřední blízkosti Národního divadla a Slovanského ostrova, vznikla v roce 2020 jako reakce festivalu a jeho ředitele Marka Vrabce na pandemii koronaviru. Koncerty pořádané v tomto unikátním prostoru může slyšet nejen publikum v hledišti na vlastní scéně, ale také z mostů, sousedících ostrovů, nábřeží, lodí, lodiček a šlapadel na Vltavě. Ohlas tohoto počinu byl hned v roce 2020 mimořádný. Vystoupil tu s obrovským ohlasem houslista Daniel Hope, jehož koncert přitáhl pozornost světových médií. A v následujícím roce, kdy Struny podzimu oslavily na stejném místě svůj 25. ročník týdenním festivalem, zde exceloval fenomenální violoncellista Yo-Yo Ma se svým téměř tříhodinovým sólovým koncertem suit J. S. Bacha. Plovoucí scéna byla tehdy koncipována pouze pro akce komorního charakteru.

V letošním roce se však změnila, aby mohla pojmout symfonický orchestr a početný sbor. Pro historicky první koncert České filharmonie na hladině Vltavy bylo její plovoucí jeviště rozšířeno tak, aby pojalo 170 účinkujících, kapacita hlediště vzrostla na 1200 sedících diváků. Česká filharmonie provedla koncertní předehru Karneval Antonína Dvořáka, symfonickou báseň Vltava z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany a kantátu Glagolská mše Leoše Janáčka. Význam těchto tří hudebních velikánů vyzdvihl ve svém úvodním projevu na koncertě Petr Fiala: „Tato jména byla také naším hlasem v Evropě i v těch dobách, kdy naše země byla uzavřena ve vězení sovětského bloku. Byli jsme skryti za železnou oponou, neměli jsme možnost se rozhodovat svobodně, ale naše kultura překračovala i tehdejší hranice,“ připomněl mimo jiné premiér. Koncert živě přenášela Česká televize a ze záznamu jej odvysílá evropský televizní kulturní kanál TV arte.

Rámec pro vlastní koncert byl velkolepý, ne však přehnaně pompézní. Byl nápaditý a originální. Vycházel z atmosféry a genia loci tohoto místa a umocňoval jej. Semjon Byčkov přijel na scénu loďkou přímo po Vltavě od tunelu vedoucího pod Národním divadlem, a to za zvuku nového zvonu #9801 umístěného na speciální konstrukci přímo na hladině Vltavy, kde jej rozhýbala čtveřice zvoníků. Tento zvon připomíná dobu druhé světové války, konkrétně rok 1942, kdy bylo z celého Protektorátu Čechy a Morava odvezeno a přetaveno na zbraně 9801 zvonů – devadesát procent všech českých a moravských zvonů. Za každý zničený zvon byl nyní vložen jeden kilogram do nového, tím je dána jeho váha bezmála deseti tun. Zvuk zvonu nejen uvedl, ale rovněž uzavřel celý večer. Orchestr byl umístěn na kryté scéně bez rezonančních odrazových ploch, tudíž na něj bylo vidět ze všech stran. Na příjezd Semjona Byčkova však z hlediště viděla jen část publika. Velkoplošná obrazovka, vhodně umístěná s ohledem na zvláštní intimitu prostoru, by byla ku prospěchu věci.

Při nazvučených open air produkcích nelze předpokládat, že zvuk bude takový jako v uzavřeném koncertním sále. Přesto lze i při venkovní akci docílit vyrovnanosti zvuku a toho, aby byly všechny nástrojové skupiny stejně zřetelné. Na plovoucí scéně však při živém poslechu od počátku dominoval provedení poměrně suchý zvuk smyčců, dechy včetně žesťů byly méně slyšitelné. To samozřejmě ovlivnilo celkové vyznění hudebních děl. Živý poslech a přímý kontakt s umělci tento nedostatek nevyvážil. Při zpětném zhlédnutí televizního přenosu bylo možné porovnat zvukový záznam České televize, který vyzněl podstatně lépe. Co nebylo slyšet v živém provedení, v televizním záznamu nechybělo, i když i zde byla dechová sekce méně výrazná a velké hudební plochy v Glagolské mši se slévaly dohromady bez žádoucí diferenciace. Zvukově nejplastičtěji vyšel při živém poslechu i v televizním záznamu Dvořákův Karneval, nejméně pak Janáčkova Glagolská mše.

Kvality hráčů České filharmonie, jejich technická jistota a preciznost jsou zcela mimořádné. Semjon Byčkov vedl orchestr s jistotou a bylo i v těchto podmínkách zřejmé, že pracuje s širokou dynamickou škálou.

Večer zahájila česká hymna a hymna Evropské unie – Óda na radost z 9. symfonie Ludwiga van Beethovena. Ty za doprovodu České filharmonie zazpíval Pražský filharmonický sbor. Sympatický nápad, aby publikum zpívalo společně s nimi Ódu na radost, nevyšel z prostého důvodu – už se příliš setmělo a malá písmenka textu v programu byla prakticky nečitelná.

Virtuózní Karneval Antonína Dvořáka, v němž vzhledem k charakteru skladby nebyly zvukové disproporce tak zřetelné, hráli čeští filharmonikové brilantně a pod Byčkovovým vedením se jim podařilo vystihnout jak rozjásané veselí, tak i kontrast střední lyrické části.

Také Vltavu dirigoval Byčkov temperamentně, celku by ovšem prospěl větší důraz na českou zpěvnost. Plasticita provedení by v koncertním sále byla jistě výraznější, na plovoucí scéně některé části zvukově zapadaly. Například „hrady, zámky a zříceniny“ hrané žesťovou sekcí se pyšně nevypínaly na blízkých skalách, jak si přál Smetana, ale ztrácely se skromně a nesměle kdesi v dáli.

Glagolskou mši komponoval Janáček v 1926 převážně během třítýdenního letního pobytu v Luhačovicích na staroslověnský překlad latinského textu katolické mše. Ačkoliv se jedná o zhudebnění liturgického textu, není tato kantáta ryze duchovní skladbou. Janáček v jednom z rozhovorů ke Glagolské mši uvedl: „Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravním, silném, který si bere Boha za svědka.“ Dílo má několik verzí, na Vltavě zazněla verze z roku 1928, kterou Janáček z původního premiérovaného znění upravil pro vydání tiskem. Monumentalitu této kantáty se účinkujícím v čele se Semjonem Byčkovem podařilo vystihnout, její ostré janáčkovské kontury a další detaily nemohly ovšem v této open air produkci zcela vyniknout. Naopak se dobře prosadily speciální mobilní elektroakustické digitální varhany, které mají i zvuk klasického chrámového nástroje, na něž Daniela Valtová Kosinová zahrála očekávané varhanní Postludium s důrazem na virtuozitu. Náročné sólové party pro soprán a tenor zpívali Evelina Dobračeva, ruská pěvkyně žijící v Berlíně, a náš přední tenorista Aleš Briscein. A byť pěvci nepůsobili uvolněně, zhostili se jich se ctí. Doplňovali je mezzosopranistka Lucie Hilscherová a basista Jan Martiník. Pražský filharmonický sbor, vedený sbormistrem Lukášem Vasilkem, zaujal kultivovaností zvuku. Glagolská mše je dílo vokální, srozumitelnost zpívaného textu je klíčová. Ale jak u sólistů, tak u sboru byla minimální (při živém poslechu i na televizním záznamu), pouze procítěnost projevu pro účinek díla nestačí.

Koncert pro Evropu byl z vnějšího pohledu efektní, nápaditý, hravě originální a reprezentativní, exkluzivní svou koncepcí. Jeho velkým kladem je nespočet Pražanů přihlížejících z mostu Legií a z okolí, spontánní atmosféra, kouzlo místa v srdci Prahy. Tato produkce byla novou zkušeností a lze předpokládat, že v dalších letech by jistě organizátoři již upravili zvuk symfonickému orchestru a případnému vokálnímu dílu na míru. Jistě by také lépe vyřešili pohyb dronu s televizní kamerou, který sice zprostředkoval exkluzivní záběry, ale při přelétání nad hlavami diváků v hledišti svým zvukem rušil poslech. Hudba, která má být a je na koncertním pódiu tím hlavním, by tak už vyzněla plně a bez kompromisů. Při všech připomínkách ke kvalitě zvuku je však podstatné, že zachován zůstane vizuálně atraktivní záznam koncertu, který uvidí diváci v celé Evropě. Z tohoto hlediska byl Koncert pro Evropu mimořádným počinem, který bude naši zemi dobře reprezentovat.

Koncert pro Evropu – festival Prague Sounds
2. září 2022, 20:00 hodin
plovoucí scéna u Slovanského ostrova v Praze

Program:
Antonín Dvořák: Karneval, koncertní předehra op. 92
Bedřich Smetana: Vltava, symfonická báseň z cyklu Má vlast
Leoš Janáček: Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany (Úvod, Gospodi pomiluj, Slava, Věruju, Svet, Agneče Božij, Postludium (varhany sólo), Intrada)

Účinkující:
Evelina Dobračeva – soprán
Lucie Hilscherová – mezzosoprán
Aleš Briscein – tenor
Jan Martiník – bas
Daniela Valtová Kosinová – varhany
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent