Závěr Pražského jara: vytříbenost a noblesa

Těžko bychom v našich končinách hledali událost obestřenou vyšším očekáváním, než je závěrečný koncert festivalu Pražské jaro. Prestiž věci přirozeně stanoví přísnost měřítek hodnocení. Hned po vyřčení této anotace však řekněme, že o kvalitách jednotlivých hráčů tělesa snad ani nemůže být řeč. Ať zaznělo jakékoli sólo, pokaždé člověk slyšel vytříbenost a kulturu hráče, který by si stejně tak mohl stoupnout na kraj pódia a provést koncert pro svůj nástroj. Nebylo pochyb, že orchestr naplní všechny základní požadavky (například křišťálově čistou intonaci), a tak se posluchač mohl přirozeně zaměřit na nuance a drobnější odstíny provedení. Logicky se tím pádem posunul do subjektivnější roviny hodnocení.

Dílo Sofie Gubajduliny, Märchen-Poem, je svým charakterem komorního rázu. Z toho důvodu mi nepřišlo nejvhodnější do největšího českého koncertního sálu. Orchestrálního tutti jsme slyšeli poskrovnu a orchestr zdaleka nebyl v maximálním obsazení. Kompozici však velmi slušelo úsporné dirigentovo gesto a kultivovanost zvuku orchestru rovněž. Instrumentační lahůdky autorky si divák mohl vychutnat v čisté formě. V této ani žádné jiné fázi večera jsme neslyšeli samoúčelné forte. Když už silnější dynamika přišla, měla kýžený efekt právě díky svému střídmému výskytu.

Co však bylo ku prospěchu věci v první skladbě, bylo diskutabilní v té druhé – v díle ruského velikána jako by chybělo ono příslovečné ruské velikášství. Dokonale ukázněná hra orchestru a dirigent, jehož gesto je věcné, střídmé a uhlazené, v mém vnímání nějak nekorespondují s tezí o počinu balancujícího na pomezí ironie a kritiky režimu (jak dílo kategorizuje prezident Vídeňských filharmoniků, Daniel Froschauer). Provedení by slušela trocha rebelie, aspoň náznakem vyšlápnout mimo hranice „slušného chování“, něčím překvapit. Podání Andrise Nelsonse se po celý čas pohybovalo v mantinelech vcelku úzkých a i největší gradace před závěrečným „kvapíkem“ zůstala dynamicky pocitově „pod pokličkou“. Navzdory výhradám mám za to, že Šostakovičovo dílo by jen málo orchestrů provedlo v takové kvalitě. Nonšalance, kterou hráči předvedli, dala přesvědčivý důkaz jejich mistrovství: Když se to umí, působí to jednoduše.

Zmiňme se jen na okraj o nezvyklém posazení orchestru, typickém pro Vídeňskou filharmonii: druhé housle seděly naproti prvním, vedle prvních seděla skupina violoncell (čili vlevo od středové osy z pohledu diváka), kontrabasy byly tedy ještě dále vlevo a vzadu.

Nelsonsova interpretace mi v případě symfonií konvenuje pozorností upřenou na větší celky a fráze, detaily nejsou přímo opomenuty. Soustředit u větších forem pozornost spíše na delší celky se jeví jako dobré řešení. Po pauze už byla na programu pouze Dvořákova Symfonie č. 6 a její první takty (v uších v tu chvíli ještě dozníval předešlý Šostakovič) působily jaksi „zpozditelsky“ – instrumentační finesy, které ruský autor používá, vyzněly jako novátorství vedle Dvořákovy poctivé klasicko-romantické syntézy.

Po doznění Dvořákovy symfonie bylo publikum „pohoštěno“ ještě přídavkem: Johann Strauss – Wo die Zitronen blühen, který byl v souvislostech dvě a půl hodiny trvajícího večera vcelku symbolický: grácie, noblesa, elegance, slušné mravy – to všechno ano. Dravost mládí, jeho tah a energie už nebyla tolik přítomna. Typický Straussovský valčík vyvolal obraz dámské volenky a postaršího gentlemana, který jde na parket tak nějak z povinnosti – dvouminutová prskavka na úplný závěr by sedla lépe.

Závěrečný koncert festivalu Pražské jaro
3. června 2022, 20:00 hodin
Smetanova síň Obecního domu

Program:
Sofia Gubajdulina: Märchen-Poem
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 9 Es dur, op. 70
Antonín Dvořák: Symfonie č. 6 D dur, op. 60

Účinkující:
Wiener Philharmoniker
Andris Nelsons