Koncertní provedení Rusalky: Neselhávající výšky Asmik Grigorian a krásně zazpívané sbory žínek
Po jeho prvotině Alfréd (v němčině) v roce 2014 byla o pět let později uvedena první verze opery Král a uhlíř, přičemž prvně jmenovaná opera byla po zásluze vydána na CD firmou Arco Diva. V uvádění málo známých a málo hraných Dvořákových oper se bohužel dále nepokračovalo, letos došlo na koncertní provedení Dvořákovy nejhranější a nejoblíbenější opery Rusalka, kterou jako svou předposlední operu skladatel napsal na libreto Jaroslava Kvapila.
Přestože je diskografie Rusalky poměrně bohatá (z Dvořákových oper je rozhodně nejvíce nahrávaná), nedá se říci, že by jí neslušela zbrusu nová hudební nahrávka ve vynikající zvukové kvalitě a s prvotřídními sólisty (poslední studiová nahrávka Rusalky v češtině na CD vznikla v roce 1998 pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase pro firmu DECCA) a s tak skvělým orchestrem, jakým je bezesporu Česká filharmonie.
Provedení Rusalky na festivalu Dvořákova Praha ve špičkovém obsazení si jistě našlo (a ve zbylých dvou provedení i najde) své publikum. Jakkoli bylo provedení Rusalky špičkové, přece jen vzneslo několik otazníků. Myslím, že navýsost dramatické a jevištního života schopné opery by měly být uváděny v divadlech a koncertně pak spíš opery s krásnou hudbou, ale slabým libretem. Na druhou stranu zde posluchač nemusel přemýšlet nad režisérovým výkladem, proč je Rusalka zneužívanou dívkou, prostitutkou, chromou baletkou či zda je dílo vykládáno z pohledu freudovské psychoanalýzy.
Především by mělo být důsledně rozhodnuto, zda se opera bude hrát celá, nebo se škrty. Je známo, že se žádná z Dvořákových oper nehraje (pokud se vůbec hraje) bez škrtů. Škrty v Rusalce navrhl (zejména ve třetím dějství) dirigent premiéry a šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic ve snaze, aby dílo mělo větší dramatický spád. Dvořák tyto škrty autorizoval. Většina starších českých nahrávek (Krombholc, Chalabala) i inscenací tyto škrty respektovala a teprve novější uvedení škrty otvíraly.
Rozhodně si myslím, že by se při uvedení této opery v dnešní době mělo jasně rozhodnout, zda se škrty, či bez nich. Koncertní provedení má samozřejmě jiné zákonitosti než provedení divadelní, zde by mohla být opera uvedena bez škrtů. Provedení Rusalky dirigentem Semjonem Byčkovem některé škrty otevřelo (a ukázalo, že například otevření škrtu ve scéně Kuchtíka a Hajného je zbytečné), některé respektovalo (například v Rusalčině zpěvu Ó marno ve druhém dějství).
Dále by se mělo myslet na to, zda je zpěvákům rozumět. Paradoxně v tomto provedení bylo některým zahraničním umělcům rozumět víc než domácím. Ostatně srozumitelnost slova v opeře neustále upadá, a to nemyslím jen výslovnost v českých operách, která je pro zahraniční zpěváky vskutku obtížná, ale výslovnost vůbec. Je to opravdu těžké, zpěváci i dirigent by měli být polygloti. Výslovnost upadá v každém jazyce, čemuž jistě přispívá uvádění oper v originálním jazyce, který většinou interpreti neovládají (včetně dirigentů, kteří pak správnou výslovnost nevyžadují). Na vině jsou pěvečtí pedagogové, korepetitoři, dirigenti, režiséři, šéfové a v neposlední řadě samotní pěvci. Na druhou stranu bychom se mohli zamyslet nad tím, zda pro dnešní režiséry slovo v opeře ještě vůbec něco znamená. Mnozí je ignorují nebo dokonce jeho význam negují. V koncertním provedení Rusalky měl vynikající výslovnost snad jen Jiří Brückler, který krásně zpíval intonačně choulostivého Lovce. Dá se říci, že všichni sólisté na festivalovém provedení Rusalky byli osobnostmi, nicméně zde chyběla jakási jednotící interpretační linka.
Pozornost všech posluchačů v sále byla upřena především na litevskou hvězdu Asmik Grigorian, která na sebe upozornila jako vynikající Salome v Salcburku, Jenůfa v Berlíně i v Londýně nebo Senta v Bayreuthu. Rusalku již zpívala v Madridu a v Londýně. Zpívá krásným uvolněným tónem s naprosto neselhávajícími výškami, které zcela zaplnily Dvořákovu síň Rudolfina.
K světovým pěvcům patří bezesporu i ukrajinský tenorista Dmytro Popov, host předních světových operních scén. Prince zpíval suverénně zpaměti, roli má dobře zažitou a má pro ni i značný dramatismus v hlase. I on v roli uplatnil neselhávající výšky (škoda jen několika intonačních nepřesností). V Metropolitní opeře v New Yorku zpívá Rudolfa a Alfréda. Z tohoto operního domu je i představitelka Ježibaby Jamie Barton, která svým výkonem strhla pražské obecenstvo k velkým ovacím.
Repertoár slovenské pěvkyně Jany Kurucové jde od mezzosopránových rolí až po dramatický soprán. V současné době je sólistkou Hamburské státní opery, kde zpívá poměrně široký repertoár. V Praze zaujala jako Cizí kněžna svým průrazným dramatickým sopránem i hereckým projevem (i na ploše koncertního provedení opery). Ve Státní opeře v Berlíně působí basista Jan Martiník, který je jistě platným sólistou berlínského ansámblu. Do role Vodníka byl obsazen patrně předčasně, nebo se s ní neměl potkat vůbec, protože pro part Vodníka nemá dostatečně barevný a průrazný hlas, zvládnutou vyšší polohu (při zpěvu se sborem v druhém dějství) a jeho projev byl absolutně bezvýrazný, zcela o ničem. [ Podle informací festivalu Jan Martiník zpíval v indispozici nachlazením, pozn. red.] Škoda, protože Vodník je klíčovou postavou v opeře. Výkon pana Martiníka byl ze všech sólistů absolutně nejslabší.
A ještě k menším rolím. O skvělém výkonu Jiřího Brücklera v roli Lovce již byla řeč, Kuchtíka a Hajného zpívali více než spolehlivě Štěpánka Pučálková a Boris Prýgl, kteří jistě stáli před otázkou, zda v koncertním provedení opery víc hrát, či svůj projev mírnit. Rozhodli se pro druhé. Tři žínky zpívaly Markéta Klaudová se svým zvonivým a stále zrajícím sopránem, Markéta Cukrová, která byla spolehlivou druhou žínkou, přičemž Monice Jägerové chyběly dostatečně průrazné hloubky a mezi hlasy Markéty Klaudové a Markéty Cukrové zanikala.
Semjon Byčkov vycházel z podtitulu opery „lyrická pohádka“ a jeho pojetí – volnější, než jsme u nás zvyklí – odhalilo některá krásná orchestrální sóla v perfektním zvuku České filharmonie (zejména žesťové sekce), přičemž dokázal orchestr i sólisty inspirovat k několika dramatickým vzruchům v celém provedení. V neposlední řadě je nutno zmínit Pražský filharmonický sbor (pro Rusalku v poměrně velkém obsazení) v perfektním nastudování Lukáše Vasilka. V divadlech tak krásně zazpívané sbory žínek za scénou většinou neslyšíme.
Ve scénické podobě mohou operní milovníci vidět Rusalku také v Národním divadle, kde podzimní sérii uvedli ve špičkovém obsazení (například s Pavlem Černochem/Pavolem Bršlíkem, Kateřinou Kněžíkovou, Güntherem Groissböckem a Janou Kurucovou, pod taktovkou Roberta Jindry), jako by snad chtěli ukázat, že i Národní divadlo dokáže tuto operu obsadit vynikajícími pěvci. Byla to inspirace tímto koncertním provedením?
Přestože se koncertní podoba Rusalky hrála před vyprodanou Dvořákovou síní Rudolfina, raději bych v budoucnu slyšel na festivalu méně známé (nebo méně hrané) Dvořákovy opery, případně i ignorované české opery z doby druhé poloviny devatenáctého století.
Antonín Dvořák: Rusalka
19. září 2022, 19:00 hodin
Rudolfinum
Účinkující:
Asmik Grigorian – Rusalka
Dmytro Popov – Princ
Jamie Barton – Ježibaba
Jana Kurucová – Cizí kněžna
Jan Martiník – Vodník
Jiří Brückler – Lovec
Štěpánka Pučálková – Kuchtík
Boris Prýgl – Hajný
Markéta Klaudová – 1. žínka
Markéta Cukrová – 2. žínka
Monika Jägerová – 3. žínka
Pražský filharmonický sbor
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
