Konzerthausorchester Berlin zahrál na Bratislavských hudebních slavnostech s Valčuhou a Rachlinem

Nevím přesně, kolik prvotřídních symfonických a operních orchestrů působí v Berlíně s více než 3,66 milionu obyvatel, ale méně než sedm jich nebude. Za legendárními Berlínskými filharmoniky se na předních příčkách nachází Konzerthausorchester Berlin. Na Bratislavské hudební slavnosti zavítali znovu po šesti letech (tehdy s Mahlerovou 5. symfonií a dirigentem Andreyem Boreykem) 3. října 2021.

Juraj Valčuha, Julian Rachlin, Bratislavské hudobné slávnosti, 3. října 2021 (zdroj Bratislavské hudobné slávnosti)
Juraj Valčuha, Julian Rachlin, Bratislavské hudobné slávnosti, 3. října 2021 (zdroj Bratislavské hudobné slávnosti)

Konzerthausorchester Berlin je od roku 2006 nástupcem Berlínského symfonického orchestru (BSO), který má hlubokou tradici a patřil k nejvýznamnějším tělesům v bývalém východním Berlíně. V jejím čele stály osobnosti jako Kurt Sanderling, Günther Herbig, Eliahu Inbal, Iván Fischer a současný šéfdirigent Christoph Eschenbach. Na konci 50. let byl prvním hostujícím dirigentem Václav Smetáček. A tuto pozici v současnosti zastává slovenský světoběžník Juraj Valčuha, dnes hudební ředitel Teatro San Carlo v Neapoli a od roku 2022 první muž Houstonského symfonického orchestru. Na podobnou pozici byla v poprvé v historii Konzerthausorchester Berlin nominována od roku 2023 žena – mladá a talentovaná Joana Mallwitz.

Repertoár, s nímž Berlíňané přijeli, byl nejprve (bez první skladby) třikrát zahrán na domácí scéně. Jejich hostování na Bratislavských hudebních slavnostech nebylo součástí mezinárodního turné, jednalo se o jednorázový výlet. Dá se předpokládat, že aktivitu po loňském neuskutečněném koncertu ve slovenské metropoli, držel v rukou vedle festivalového výboru i bratislavský rodák Juraj Valčuha. Šestiminutovou skladbou, kterou Berlíňané zahráli pouze na nedělním koncertě, byla The Unanswered Question amerického skladatele Charlese Ivese. Nekonvenční partitura, začínající úplným tichem a končící dynamickou rovinou „ppp“, klade otázku po smyslu života.

Navzdory své stručnosti, nebo možná právě proto, je to dílo k zamyšlení. Na táhlý, nepřerušovaný, zdánlivě monotónní tok tichých smyčců odpovídají dechové nástroje s možností jejich alternativního využití. Ani Berlíňané se nespoléhají na čtyři flétny, ale ke dvěma přidávají výběr hoboje a klarinetu. Valčuhovo pojetí bylo maximálně intimní, niterné (možná ne zcela doceněné publikem) a odráželo skladatelův záměr.

V Koncertu pro housle a orchestr e moll op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho vystoupil světoznámý houslový virtuos (a také dirigent, pedagog a zakladatel Nadace mládeže) Julian Rachlin. Litevský skladatel, který žil ve své vlasti pouhé tři roky, než se rodina přestěhovala do Vídně, pojal Mendelssohnův koncert v nejrůznějších dynamických a výrazových odstínech. Od silně a oprávněně zdůrazněného subtilního piana, až po energicky odstupňovaný plný tón ve třetí větě. O tom, že Julian Rachlin ovládá techniku tak, že se člověku tají dech, je snad zbytečné psát. Navenek introvertní umělec odhalil zákoutí svého nitra, přetlumočil písmo, aby dal průchod romantické melodice – ale bez zbytečného patosu. Postupně, jako by „promlouval“ k orchestru, zaujímal dominantní postavení ve virtuózně provedených pasážích. Jeho rovnocenným hudebním partnerem byl Juraj Valčuha, přičemž Konzerthausorchester důsledně respektoval Rachlinovu pronikavou dynamickou linii a celkovou stavbu koncertu. Byl to čirý romantismus se záblesky půvabu přírody, ale bez přehnané sladkosti a patetického účinku.

Konzerthausorchester Berlin pokračoval v romantickém stylu i po přestávce. Pokud bychom dramaturgii večera hodnotili jako sestavu populárních opusů, možná by se nám naskytla jedna odpověď. I v „ohraných“ číslech lze najít autentičnost umělecké výpovědi, nechat se strhnout virtuozitou podání a hloubkou či smysluplností budování konceptu. Ačkoli tedy Symfonie č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského patří k základnímu repertoáru všech orchestrů, v orchestraci Juraje Valčuhy zapůsobila poutavě. Orchestr na pódiu byl uspořádán tak, že vzhledem ke kovidovým opatřením seděl každý hudebník u pultu sám. V nestandardních časech to není nic neobvyklého. Možná trochu menší obsazení (možná ne), ale nakonec jsme byli svědky strhujícího spojení německé vize romantismu se slovanskou jiskrou. Nešlo tedy o vysloveně ruský interpretační model (pokud o něm lze vůbec uvažovat, neboť se pohybuje spíše v relativizující rovině), ale o zvuk s plasticky sladěnými měkkými smyčci a skvělou dechovou sekcí (na úrovni sólistů klarinety, fagoty, lesní rohy…), s kontrasty dosahovanými v široce otevřených mezích.

Juraj Valčuha dirigoval střídavě s taktovkou a bez ní (střední části), kde se jeho vlastní ruce staly ještě čitelnějším prostředkem modelování hudebních nápadů, témat, dramatických střetů v proudu hudby. Není dirigentem, který by se hnal za vnějším efektem a tvaroval zvuk do fortissima, které tu samozřejmě bylo, ale jeho stavba odráží skladatelovy pocity, emoce a filozofii díla. A to je v případě Páté symfonie (a nejen v jejím případě) zcela jasné i bez slovního popisu.

Po oficiální části programu se ve stoje skandující publikum nedočkalo očekávaného přídavku, ale po tak silných a smysluplných dílech to vůbec není na škodu. Konzerthausorchester Berlin a naštěstí i Juraj Valčuha, pravidelný host Bratislavských hudebních slavností, připravili opět neobyčejně silný zážitek. Doslova festivalový.

Bratislavský hudební festival 2021
3. října 2021
Koncertní sál Slovenské filharmonie

Program:
Charles Ives: Nezodpovězená otázka
Felix Mendelssohn Bartholdy: Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64
Pjotr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64  

Účinkující:
Konzerthausorchester Berlin
Juraj Valčuha, dirigent
Julian Rachlin, housle

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments