Konzerthausorchester Berlin zahrál na Bratislavských hudebních slavnostech s Valčuhou a Rachlinem

Konzerthausorchester Berlin je od roku 2006 nástupcem Berlínského symfonického orchestru (BSO), který má hlubokou tradici a patřil k nejvýznamnějším tělesům v bývalém východním Berlíně. V jejím čele stály osobnosti jako Kurt Sanderling, Günther Herbig, Eliahu Inbal, Iván Fischer a současný šéfdirigent Christoph Eschenbach. Na konci 50. let byl prvním hostujícím dirigentem Václav Smetáček. A tuto pozici v současnosti zastává slovenský světoběžník Juraj Valčuha, dnes hudební ředitel Teatro San Carlo v Neapoli a od roku 2022 první muž Houstonského symfonického orchestru. Na podobnou pozici byla v poprvé v historii Konzerthausorchester Berlin nominována od roku 2023 žena – mladá a talentovaná Joana Mallwitz.

Repertoár, s nímž Berlíňané přijeli, byl nejprve (bez první skladby) třikrát zahrán na domácí scéně. Jejich hostování na Bratislavských hudebních slavnostech nebylo součástí mezinárodního turné, jednalo se o jednorázový výlet. Dá se předpokládat, že aktivitu po loňském neuskutečněném koncertu ve slovenské metropoli, držel v rukou vedle festivalového výboru i bratislavský rodák Juraj Valčuha. Šestiminutovou skladbou, kterou Berlíňané zahráli pouze na nedělním koncertě, byla The Unanswered Question amerického skladatele Charlese Ivese. Nekonvenční partitura, začínající úplným tichem a končící dynamickou rovinou “ppp”, klade otázku po smyslu života.

Navzdory své stručnosti, nebo možná právě proto, je to dílo k zamyšlení. Na táhlý, nepřerušovaný, zdánlivě monotónní tok tichých smyčců odpovídají dechové nástroje s možností jejich alternativního využití. Ani Berlíňané se nespoléhají na čtyři flétny, ale ke dvěma přidávají výběr hoboje a klarinetu. Valčuhovo pojetí bylo maximálně intimní, niterné (možná ne zcela doceněné publikem) a odráželo skladatelův záměr.

V Koncertu pro housle a orchestr e moll op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho vystoupil světoznámý houslový virtuos (a také dirigent, pedagog a zakladatel Nadace mládeže) Julian Rachlin. Litevský skladatel, který žil ve své vlasti pouhé tři roky, než se rodina přestěhovala do Vídně, pojal Mendelssohnův koncert v nejrůznějších dynamických a výrazových odstínech. Od silně a oprávněně zdůrazněného subtilního piana, až po energicky odstupňovaný plný tón ve třetí větě. O tom, že Julian Rachlin ovládá techniku tak, že se člověku tají dech, je snad zbytečné psát. Navenek introvertní umělec odhalil zákoutí svého nitra, přetlumočil písmo, aby dal průchod romantické melodice – ale bez zbytečného patosu. Postupně, jako by “promlouval” k orchestru, zaujímal dominantní postavení ve virtuózně provedených pasážích. Jeho rovnocenným hudebním partnerem byl Juraj Valčuha, přičemž Konzerthausorchester důsledně respektoval Rachlinovu pronikavou dynamickou linii a celkovou stavbu koncertu. Byl to čirý romantismus se záblesky půvabu přírody, ale bez přehnané sladkosti a patetického účinku.

Konzerthausorchester Berlin pokračoval v romantickém stylu i po přestávce. Pokud bychom dramaturgii večera hodnotili jako sestavu populárních opusů, možná by se nám naskytla jedna odpověď. I v “ohraných” číslech lze najít autentičnost umělecké výpovědi, nechat se strhnout virtuozitou podání a hloubkou či smysluplností budování konceptu. Ačkoli tedy Symfonie č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského patří k základnímu repertoáru všech orchestrů, v orchestraci Juraje Valčuhy zapůsobila poutavě. Orchestr na pódiu byl uspořádán tak, že vzhledem ke kovidovým opatřením seděl každý hudebník u pultu sám. V nestandardních časech to není nic neobvyklého. Možná trochu menší obsazení (možná ne), ale nakonec jsme byli svědky strhujícího spojení německé vize romantismu se slovanskou jiskrou. Nešlo tedy o vysloveně ruský interpretační model (pokud o něm lze vůbec uvažovat, neboť se pohybuje spíše v relativizující rovině), ale o zvuk s plasticky sladěnými měkkými smyčci a skvělou dechovou sekcí (na úrovni sólistů klarinety, fagoty, lesní rohy…), s kontrasty dosahovanými v široce otevřených mezích.

Juraj Valčuha dirigoval střídavě s taktovkou a bez ní (střední části), kde se jeho vlastní ruce staly ještě čitelnějším prostředkem modelování hudebních nápadů, témat, dramatických střetů v proudu hudby. Není dirigentem, který by se hnal za vnějším efektem a tvaroval zvuk do fortissima, které tu samozřejmě bylo, ale jeho stavba odráží skladatelovy pocity, emoce a filozofii díla. A to je v případě Páté symfonie (a nejen v jejím případě) zcela jasné i bez slovního popisu.

Po oficiální části programu se ve stoje skandující publikum nedočkalo očekávaného přídavku, ale po tak silných a smysluplných dílech to vůbec není na škodu. Konzerthausorchester Berlin a naštěstí i Juraj Valčuha, pravidelný host Bratislavských hudebních slavností, připravili opět neobyčejně silný zážitek. Doslova festivalový.

Bratislavský hudební festival 2021
3. října 2021
Koncertní sál Slovenské filharmonie

Program:
Charles Ives: Nezodpovězená otázka
Felix Mendelssohn Bartholdy: Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64
Pjotr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64  

Účinkující:
Konzerthausorchester Berlin
Juraj Valčuha, dirigent
Julian Rachlin, housle