Kopie je vždycky horší než originál. 10 let Lukáše Vasilka u Pražského filharmonického sboru

Před deseti lety nastoupil jako sedmadvacetiletý k Pražskému filharmonickému sboru do funkce hlavního sbormistra. Dnes je Lukáš Vasilek v této funkci maximálně spokojen, neboť sboru se daří udržovat vysokou kvalitu provedení i těch nejnáročnějších skladeb a spolupracuje s nejvěhlasnějšími dirigenty, ke kterým se řadil i nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek. Jaký byl jejich vzájemný vztah? Kde stráví Pražský filharmonický sbor letošní léto? Není Lukáši Vasilkovi líto, že připravuje sbor pro jiné dirigenty a během koncertů není viděn? Povídali jsme si v sídle sboru na Senovážném náměstí za hlomozu tramvají a další dopravy. Je div, že v těchto podmínkách se sbor vůbec dokáže připravit na tak náročný repertoár.

 

Vy působíte u Pražského filharmonického sboru už desátou sezonu. Oslavíte to nějak?

Já myslím, že slavíme každým vydařeným koncertem a nic dalšího není potřeba. Vážím si toho, že mám možnost být u Pražského filharmonického sboru tak dlouho. Pokud mám sboru i po těch deseti letech co dát, je to určitě důvod k radosti.

Letos v únoru jsem dělala interview s profesorem Jiřím Chválou, který je u Kühnova dětského sboru padesát let – míníte u Pražského filharmonického sboru zůstat stejně dlouho? Jaké jsou vaše plány do budoucna?

To rozhodně ne. Není vůbec snadné zvládnout provoz velkého profesionálního sboru, je to náročné psychicky i fyzicky. Máte málo času, často nestíháte normálně žít ani fungovat. Dokud se budu v Pražském filharmonickém sboru cítit dobře a dokud budu mít pocit, že mám sboru co dát, bude mi ctí být jeho hlavním sbormistrem. Jestli to budou dva roky, pět let nebo deset, to v tuto chvíli vůbec netuším. Nijak na tom nelpím, chci tu práci dělat, jen pokud mne bude bavit. Pan profesor Chvála je nenapodobitelný. To, co udělal a pořád dělá pro Kühnův dětský sbor i český sborový zpěv obecně, je úžasné a naprosto nedostižné.

Řekl jste „fyzicky“. Znamená to, že máte obavu, že to – v nadsázce řečeno – „neodmáváte“?

To snad ani ne, i když ze samotného dirigování také někdy přichází fyzická únava. Spíš jde o spojení duše – tělo. Když hodně pracujete hlavou a nepřetržitě se na něco intenzivně koncentrujete, pocítíte docela brzy i únavu těla. Někdy třeba nastávají delší období, kdy máme méně koncertů a ve zkušebně se připravujeme na náročné projekty, které jsou před námi, často dokonce na několik najednou. A to potom znamená třeba i více týdnů v kuse, kdy na mne dennodenně ve zkušebně čeká pětašedesát až osmdesát profesionálních zpěváků. Musím mít každý den rozmyšleno, jak s nimi budu smysluplně pracovat, jak je budu motivovat, musím je pokaždé přesvědčit o své pravdě a cílit k tomu, aby ji vzali za svou. Chce to hodně energie a nadšení. Je to ale také o dokonalé připravenosti a stoprocentní formě sbormistra. Jakmile členové sboru nevidí smysl v práci, kterou dělají, nebo zapálenost svého „frontmana“ pro věc, všechno jde hůř a výsledek nestojí za nic.

Řekla bych, že tady na Senovážném náměstí ve zkušebně máte zcela nevyhovující podmínky, je tu slyšet hodně zvuků zvenčí, cinkání tramvají, permanentní dopravní ruch. Jsem tady s vámi chvilku a už mě skoro bolí hlava…

Kdyby to bylo jen o dopravním ruchu, to by ještě šlo. Dalším problémem ale je, že ta zkušebna je malá, takže akusticky naprosto nevyhovující. Jen těžko lze formovat zvuk sboru, když vás ohlušuje… K tomu mám od sboru moc malý odstup, což je také špatně. Není tu žádná ventilace, natož klimatizace. Myslím, že to je rozhodně nejhorší zkušebna v Evropě! Paní ředitelka Sedláková hledá už celá léta nějaké řešení, samozřejmě ve spolupráci s Ministerstvem kultury, ale pořád to naráží na nějaké překážky, hlavně administrativní. Poslední verzí je, že bychom mohli získat prostor v Invalidovně. Kdyby se to podařilo, byl by to velký krok dopředu.

Vraťme se kousek do minulosti – k vašim začátkům. Vy jste se dostal do vedení Pražského filharmonického sboru velmi mladý – bylo vám pouhých sedmadvacet let. Jak k tomu došlo? A jak se vám podařilo získat si autoritu u mnohdy o hodně starších zpěváků?

Když jsem přišel do Pražského filharmonického sboru, už nějakou dobu nebylo obsazeno místo hlavního sbormistra. Každý projekt studoval jiný sbormistr a podepisovalo se to na výkonech, které nebyly zrovna vyrovnané, a také na atmosféře ve sboru. Každý ansámbl potřebuje silné umělecké vedení, které je dlouhodobé, má vizi a koncepci, vedení pečující o jeho výkony a podepisující se pod ně. U velkých těles to platí dvojnásob, o profesionálních sborech ani nemluvě. Myslím, že sbor byl tehdy z toho střídání sbormistrů už dost unavený – každý chtěl po zpěvácích něco jiného a dobré výsledky se nedostavovaly.

Mě zpěváci moc neznali a já jsem neznal je. Začínali jsme tedy vlastně všichni od začátku a nebyli jsme zatížení minulostí, to byla výhoda. Začal jsem bez emocí pracovat – to tehdy bylo nejvíc potřeba. Po několika společných projektech došlo na tajné hlasování členů sboru a oni si mě vybrali za svého šéfa. Byla to obrovská pocta. Autoritu jsem nikdy neřešil. Vzájemný respekt fungoval od první zkoušky a nikdy jsem nenarazil ani na žádnou překážku kvůli svému věku. Jednáte-li s lidmi na rovinu a máte-li jim co říct, autorita přichází sama.

Vystudoval jste dirigování i sbormistrovství – necítíte se někdy ochuzen tím, že vlastně jen „připravíte sbor“ pro jiného dirigenta – a tu „smetanu slízne“ onen dirigent?

Moje práce je vlastně dvoukolejná. Buď připravuji projekty sám pro sebe a pak je také diriguji, nebo připravuji sbor pro jiného dirigenta. Sbormistrovství je na té dvoukolejnosti založené, není tedy s čím se smiřovat a musí se s tím počítat. Práce je jasně rozdělená: já připravím sbor, dirigent vytvoří celek. Hůř se ale smiřujeme s tím, když stoprocentně připravený sbor přebírá dirigent, který své přípravě nedal ani zdaleka tolik jako my. Nestává se to příliš často, ale občas přece jen. To je pak hodně demotivující pro celý Pražský filharmonický sbor. V každé sezoně pořádáme cyklus sborových koncertů, kterým vytvářím dramaturgii a které také sám diriguji. Snažíme se provádět náročnější sborové skladby, na které amatérské sbory nedosáhnou. Je to zajímavá a docela originální část naší práce – baví mě to a těší.

V rámci festivalu Pražské jaro jste měli vystoupit pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, koncert ale nakonec musel převzít jiný dirigent. Jaký byl váš vztah s panem Bělohlávkem?

To byla Šostakovičova 13. symfonie „Babij Jar“, koncert dirigoval Petr Altrichter. Pana dirigenta Bělohlávka jsem osobně poznal při svých studiích na Hudební fakultě Akademie múzických umění – bylo to v době, kdy byl vedoucím katedry dirigování. Více jsme se ale sblížili, až když jsem pro něho ve funkci sbormistra Pražského filharmonického sboru začal připravovat sbor pro jeho koncerty. Ta spolupráce byla založena na vzájemném respektu. Pan dirigent nás nikdy nesvazoval neproveditelnými požadavky. Vždy respektoval naše nastudování a v rámci něj teprve přizpůsoboval detaily své představě. A to bylo skvělé! Na druhou stranu od nás v posledních letech dostával skladby nastudované už v podobě, která mu byla blízká – díky tomu, že už jsme se dobře znali, jsem dokázal odhadnout, co a kde od nás asi bude chtít. Některé věci jsme navíc probírali s velkým předstihem, aby bylo všechno stoprocentní – scházeli jsme se nebo jsme si telefonovali. Pan Bělohlávek byl vůči Pražskému filharmonickému sboru velmi empatický, cítil, co sbor potřebuje, a perfektně věděl, jak s ním má pracovat, aby dosáhl toho, co potřebuje zase on. Je to pro nás obrovská ztráta – lidská a umělecká.

Chystáte se v létě jako každoročně na nějaké zájezdy?

Právě teď vrcholí příprava na dva letní operní festivaly, na kterých pravidelně účinkujeme. Nejdříve odcestuje čtyřiadvacet našich zpěváků pod vedením sbormistra Jakuba Zichy na operní festival do švýcarského St. Gallenu. Budou tam účinkovat v Catalaniho opeře Loreley a na jednom z festivalových koncertů provedou Mši e moll od téhož autora. O něco později odjede pod mým vedením skupina čtyřiceti zpěváků na dvouměsíční účinkování na festivalu v rakouském Bregenzu. Na programu bude letos Bizetova opera Carmen a Rossiniho Mojžíš v Egyptě. Vystupovat budeme po boku Vídeňských symfoniků, dirigovat budou Paolo Carignani a Enrique Mazzola. Vedle těchto dvou zájezdů odcestuje ještě část Pražského filharmonického sboru, která tou dobou bude volná, pod vedením sbormistryně Miriam Němcové do Izraele, kde spolu se sborem z Tel Avivu několikrát provede Pucciniho operu Turandot. Hrát bude Izraelská filharmonie, dirigovat Zubin Mehta.

Můžete prozradit i něco z koncertních zájezdů v nové sezoně 2017/2018?

Kromě několika kratších zahraničních koncertních zájezdů uskutečníme také dva dlouhé. Při tom prvním se podíváme do Ruska – bude to v únoru 2018. Během čtrnácti dnů vystoupíme v Petrohradě, Moskvě a Rjazani, a to mimo jiné s Petrohradskou filharmonií a Velkým symfonickým orchestrem Petra Iljiče Čajkovského. Spolupracovat budeme mimo jiné s dirigenty Vladimirem Fedosejevem a Janem Lathamem-Koenigem a pod jejich vedením provedeme Dvořákovu kantátu Stabat mater, Janáčkovu Glagolskou mši, Verdiho Requiem a Stravinského Žalmovou symfonii. V Petrohradě budeme mít také samostatný koncert, a to v rámci koncertní řady Mariinského divadla. Na programu bude kompletní provedení kantát z Vysočiny Bohuslava Martinů. V květnu 2018 znovu odcestujeme do Izraele, kde budeme s Izraelskou filharmonií zpívat Rossiniho Stabat mater. Dirigovat nás bude vůbec poprvé Gianandrea Noseda. A pak už zase budou následovat letní operní festivaly v St. Gallenu a Bregenzu.

Máte nějaký hudební vzor?

Nemám. Mám ale umělce, kterých si vážím a jejichž práce mne inspiruje. Od každého si pak beru to, co mne zaujme, co se mi líbí nebo co mi chybí. Nikdy jsem nedokázal zhlédnout se v jedné osobnosti a tu pak napodobovat. Nejsem ten typ, neumím to. A navíc myslím, že to nikdy k ničemu dobrému nevede. Kopie je vždycky horší než originál.

Kdybyste měl jmenovat skladatele, který je momentálně vašemu srdci nejbližší?

To je těžké říct. Děláme hodně hudby a já si v ní vždycky najdu něco, co mě baví a naplňuje. Ale obecně nejvíc tíhnu k hudbě první poloviny dvacátého století. Letos jsme se například ve větší míře věnovali Igoru Stravinskému. To je pokaždé zajímavý zážitek a někdy vlastně docela extrémní. Na konci května jsme na Janáčkově máji provedli jeho Svatbu. To je jedna z nejobtížnějších vokálních skladeb vůbec. Převažují v ní velmi rychlá tempa a nepravidelné rytmy, občas dokonce několik rytmických pásem nad sebou, jsou tam docela divoké harmonie. Pokaždé to znamená dlouhý a náročný nácvik, ale když se ta fáze překoná, je to obrovská zábava – neskutečná smršť temperamentní hudby. Po našem ostravském koncertě si dovolím docela neskromně říct, že tu skladbu teď dobře umíme. A to je dobré, protože Stravinského Svatba je prubířským kamenem pro každý sbor i sbormistra. Jsem rád, že jsme k té metě dospěli s výsledkem, ze kterého snad i můžeme mít radost.

Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěšných let s Pražským filharmonickým sborem!

 

VIZITKA
Lukáš Vasilek se narodil 13. února 1980 v Hradci Králové. Je absolventem hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze.

V čele Pražského filharmonického sboru stanul jako jeho hlavní sbormistr v roce 2007. Je zároveň dramaturgem samostatného cyklu sborových koncertů, které jsou odbornou kritikou ceněny mimo jiné pro svou dramaturgickou objevnost. Vedle práce na samostatných vystoupeních připravuje sbor také k účinkování v rozsáhlých operních, oratorních a kantátových projektech. Spolupracuje při tom s proslulými světovými dirigenty (například Daniel Barenboim, Christoph Eschenbach, Manfred Honeck, Fabio Luisi, Zubin Mehta, sir Simon Rattle) a orchestry (například Berliner Philharmoniker, Česká filharmonie, Staatskapelle Dresden).

Pod uměleckým vedením Lukáše Vasilka vznikla již celá řada nahrávek Pražského filharmonického sboru pro společnosti jako Deutsche Grammophon, Decca, Sony Classical či Supraphon. V roce 2010 založil komorní sbor Martinů Voices, se kterým se věnuje především hudbě dvacátého a jednadvacátého století.
(Zdroj: Pražský filharmonický sbor)

www.filharmonickysbor.cz