Kopie je vždycky horší než originál. 10 let Lukáše Vasilka u Pražského filharmonického sboru

  1. 1
  2. 2
Před deseti lety nastoupil jako sedmadvacetiletý k Pražskému filharmonickému sboru do funkce hlavního sbormistra. Dnes je Lukáš Vasilek v této funkci maximálně spokojen, neboť sboru se daří udržovat vysokou kvalitu provedení i těch nejnáročnějších skladeb a spolupracuje s nejvěhlasnějšími dirigenty, ke kterým se řadil i nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek. Jaký byl jejich vzájemný vztah? Kde stráví Pražský filharmonický sbor letošní léto? Není Lukáši Vasilkovi líto, že připravuje sbor pro jiné dirigenty a během koncertů není viděn? Povídali jsme si v sídle sboru na Senovážném náměstí za hlomozu tramvají a další dopravy. Je div, že v těchto podmínkách se sbor vůbec dokáže připravit na tak náročný repertoár.
Lukáš Vasilek (foto © Petra Hajská)

 

Vy působíte u Pražského filharmonického sboru už desátou sezonu. Oslavíte to nějak?

Já myslím, že slavíme každým vydařeným koncertem a nic dalšího není potřeba. Vážím si toho, že mám možnost být u Pražského filharmonického sboru tak dlouho. Pokud mám sboru i po těch deseti letech co dát, je to určitě důvod k radosti.

Letos v únoru jsem dělala interview s profesorem Jiřím Chválou, který je u Kühnova dětského sboru padesát let – míníte u Pražského filharmonického sboru zůstat stejně dlouho? Jaké jsou vaše plány do budoucna?

To rozhodně ne. Není vůbec snadné zvládnout provoz velkého profesionálního sboru, je to náročné psychicky i fyzicky. Máte málo času, často nestíháte normálně žít ani fungovat. Dokud se budu v Pražském filharmonickém sboru cítit dobře a dokud budu mít pocit, že mám sboru co dát, bude mi ctí být jeho hlavním sbormistrem. Jestli to budou dva roky, pět let nebo deset, to v tuto chvíli vůbec netuším. Nijak na tom nelpím, chci tu práci dělat, jen pokud mne bude bavit. Pan profesor Chvála je nenapodobitelný. To, co udělal a pořád dělá pro Kühnův dětský sbor i český sborový zpěv obecně, je úžasné a naprosto nedostižné.

Řekl jste „fyzicky“. Znamená to, že máte obavu, že to – v nadsázce řečeno – „neodmáváte“?

To snad ani ne, i když ze samotného dirigování také někdy přichází fyzická únava. Spíš jde o spojení duše – tělo. Když hodně pracujete hlavou a nepřetržitě se na něco intenzivně koncentrujete, pocítíte docela brzy i únavu těla. Někdy třeba nastávají delší období, kdy máme méně koncertů a ve zkušebně se připravujeme na náročné projekty, které jsou před námi, často dokonce na několik najednou. A to potom znamená třeba i více týdnů v kuse, kdy na mne dennodenně ve zkušebně čeká pětašedesát až osmdesát profesionálních zpěváků. Musím mít každý den rozmyšleno, jak s nimi budu smysluplně pracovat, jak je budu motivovat, musím je pokaždé přesvědčit o své pravdě a cílit k tomu, aby ji vzali za svou. Chce to hodně energie a nadšení. Je to ale také o dokonalé připravenosti a stoprocentní formě sbormistra. Jakmile členové sboru nevidí smysl v práci, kterou dělají, nebo zapálenost svého „frontmana“ pro věc, všechno jde hůř a výsledek nestojí za nic.

Řekla bych, že tady na Senovážném náměstí ve zkušebně máte zcela nevyhovující podmínky, je tu slyšet hodně zvuků zvenčí, cinkání tramvají, permanentní dopravní ruch. Jsem tady s vámi chvilku a už mě skoro bolí hlava…

Kdyby to bylo jen o dopravním ruchu, to by ještě šlo. Dalším problémem ale je, že ta zkušebna je malá, takže akusticky naprosto nevyhovující. Jen těžko lze formovat zvuk sboru, když vás ohlušuje… K tomu mám od sboru moc malý odstup, což je také špatně. Není tu žádná ventilace, natož klimatizace. Myslím, že to je rozhodně nejhorší zkušebna v Evropě! Paní ředitelka Sedláková hledá už celá léta nějaké řešení, samozřejmě ve spolupráci s Ministerstvem kultury, ale pořád to naráží na nějaké překážky, hlavně administrativní. Poslední verzí je, že bychom mohli získat prostor v Invalidovně. Kdyby se to podařilo, byl by to velký krok dopředu.

Vraťme se kousek do minulosti – k vašim začátkům. Vy jste se dostal do vedení Pražského filharmonického sboru velmi mladý – bylo vám pouhých sedmadvacet let. Jak k tomu došlo? A jak se vám podařilo získat si autoritu u mnohdy o hodně starších zpěváků?

Když jsem přišel do Pražského filharmonického sboru, už nějakou dobu nebylo obsazeno místo hlavního sbormistra. Každý projekt studoval jiný sbormistr a podepisovalo se to na výkonech, které nebyly zrovna vyrovnané, a také na atmosféře ve sboru. Každý ansámbl potřebuje silné umělecké vedení, které je dlouhodobé, má vizi a koncepci, vedení pečující o jeho výkony a podepisující se pod ně. U velkých těles to platí dvojnásob, o profesionálních sborech ani nemluvě. Myslím, že sbor byl tehdy z toho střídání sbormistrů už dost unavený – každý chtěl po zpěvácích něco jiného a dobré výsledky se nedostavovaly.

Mě zpěváci moc neznali a já jsem neznal je. Začínali jsme tedy vlastně všichni od začátku a nebyli jsme zatížení minulostí, to byla výhoda. Začal jsem bez emocí pracovat – to tehdy bylo nejvíc potřeba. Po několika společných projektech došlo na tajné hlasování členů sboru a oni si mě vybrali za svého šéfa. Byla to obrovská pocta. Autoritu jsem nikdy neřešil. Vzájemný respekt fungoval od první zkoušky a nikdy jsem nenarazil ani na žádnou překážku kvůli svému věku. Jednáte-li s lidmi na rovinu a máte-li jim co říct, autorita přichází sama.

Vystudoval jste dirigování i sbormistrovství – necítíte se někdy ochuzen tím, že vlastně jen „připravíte sbor“ pro jiného dirigenta – a tu „smetanu slízne“ onen dirigent?

Moje práce je vlastně dvoukolejná. Buď připravuji projekty sám pro sebe a pak je také diriguji, nebo připravuji sbor pro jiného dirigenta. Sbormistrovství je na té dvoukolejnosti založené, není tedy s čím se smiřovat a musí se s tím počítat. Práce je jasně rozdělená: já připravím sbor, dirigent vytvoří celek. Hůř se ale smiřujeme s tím, když stoprocentně připravený sbor přebírá dirigent, který své přípravě nedal ani zdaleka tolik jako my. Nestává se to příliš často, ale občas přece jen. To je pak hodně demotivující pro celý Pražský filharmonický sbor. V každé sezoně pořádáme cyklus sborových koncertů, kterým vytvářím dramaturgii a které také sám diriguji. Snažíme se provádět náročnější sborové skladby, na které amatérské sbory nedosáhnou. Je to zajímavá a docela originální část naší práce – baví mě to a těší.

V rámci festivalu Pražské jaro jste měli vystoupit pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, koncert ale nakonec musel převzít jiný dirigent. Jaký byl váš vztah s panem Bělohlávkem?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář