Kostýmní výtvarník Josef Jelínek: Z jevišť se dnes vytrácí historie, poezie a iluze

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Jak se tento zlom projevil?
Skutečně to byl zlom, přišel totiž velký zásah do možností, které se v té době otevíraly. Během pár měsíců jsem poznal, co je to normalizace a upřednostňování něčeho, co nemá s vysokou laťkou mnoho společného. Pozvolna se moci chopili průměrní interpreti v umění. V prosinci náhle zemřel profesor Tröster. Škola přišla o vynikajícího pedagoga, vedoucího katedry a skvělého scénografa. Je třeba si uvědomit, že František Tröster byl tehdy výtvarník číslo jedna, v tomto směru předchůdce Josefa Svobody. Právě Svoboda měl na jeho místo nastoupit, ale vedl tehdy svůj ateliér na UMPRUM, byl šéfem výpravy v Národním divadle, jezdil do světa a neprojevil o post zájem. Vedoucím katedry se stal profesor Ladislav Vychodil z Bratislavy, šéf výpravy bratislavského Národního divadla, výtvarník číslo jedna na Slovensku. Učil mě dva a půl roku, pak se ale chtěl vrátit zpět na Slovensko. A mně řekl, že by byl rád, kdybych ho následoval do Bratislavy a dokončil vysokoškolská studia tam. A já jsem souhlasil.

Bylo rozhodování snadné?
Rodiče z toho byly poměrně překvapeni, ale já jsem do Bratislavy s profesorem Vychodilem jít chtěl. Byl jsem přijat na studium scénografie, navrhování kostýmů se vyučovalo paralelně se scénografií. A tak jsem pokračoval i v Bratislavě. Poznal jsem tam excelentní kostýmní výtvarnici profesorku Ludmilu Purkyňovou, žákyni malíře Františka Tichého, která měla nádherný kreslířský rukopis. Její návrhy se vyznačovaly i vysokou estetikou, velkou noblesou a elegancí. Tyto zásady ona a další přenášeli na studenty, já jsem to samozřejmě vnímal a přijímal, jejich přístup nás utvářel. Nikdy bych nemohl slevit z těchto zásad, které nám na škole vštípili a které mám já v sobě. A které v poslední době mizí a místo nich se na jevištích často objevují doslova zvěrstva. Na škole nám vštípili nejen tyto hodnoty, ale samozřejmě nás naučili řemeslo, vedli nás k preciznosti, nic jsme nepodcenili, ani sebemenší detail. Jen při zodpovědném a pečlivém přístupu ke všem složkám funguje celek. Návrhářství je řemeslo, které musíte ovládat. A to vás naučí ve škole. Bez ní prostě není možné zodpovědně tuto práci dělat.

Le Corsaire - Theater Magdeburg 2017 (Foto Nilz Böhme)
Le Corsaire – Theater Magdeburg 2017 – kostýmy Josef Jelínek (Foto Nilz Böhme)

Takže jen talent nestačí…
Samozřejmě. Někdo může namítnout, že když máme od Pána Boha naděleno, nač škola, ta je na škodu. Ale jen na škole získáte potřebné vědomosti. A také směrování, podněty, jak dál pracovat, jak se vyvíjet, když školu vystudujete. Je ale také třeba si uvědomit, že k návrhům operních kostýmů se na škole dostane posluchač spíše náhodou, k baletním takřka vůbec ne.

Jak to?
Operní kostýmy jsou samozřejmě limitovány množstvím a možnostmi operních domů. Divadelní fakulty jsou zaměřeny více činoherně. V nich platí tendence, abyste se v nejvyšším ročníku snažili realizovat činoherní představení. Občas se objeví i možnost školního představení operního, ale balet – k tomu se na škole už vůbec nebylo skoro možné dostat. Řekl bych, že jsem byl jeden z prvních, kdo se baletu opravdu pořádně a komplexně věnoval.

Už během studií v Bratislavě jste navrhoval kostýmy a také získal prestižní cenu.
Na Bratislavu moc rád vzpomínám. Měl jsem štěstí v tom, že v Bratislavě jsme mohli návrhy v rámci školního divadla realizovat v divadelních dílnách a tehdy už mě kostým doslova převálcoval. Navíc jsem se už jako student dostal do praxe – točil jsem v televizi; v divadle ve Zlíně, tehdy Gottwaldově, jsem dostal už jako posluchač Vysoké školy múzických umění v Bratislavě příležitost navrhovat jako host kostýmy například pro Zkrocení zlé ženy a nakonec pro Tomáše Becketa. A Becket, moje absolventská práce, se stal mým osudovým představením. Setkal jsem se při ní se scénografem Vladimírem Nývltem, který byl mým oponentem. Netušil jsem tehdy, že se z něj stane můj dlouholetý kolega.

V Bratislavě jsem také poznal Pavla Šmoka, s nímž jsem později také dělal spoustu inscenací. A v Bratislavě jsem oblékal hned tři krásné balety – Marnou opatrnost, Annu Kareninu a dětský balet Doktor Bolíto. Musíme si uvědomit, že v té době byli v divadlech stálí režiséři a stálí výtvarníci a hostování výtvarníků nebylo obvyklé. Když budete někde pracovat dvacet let, docela zákonitě se vaše práce okouká, zevšední, ať je jakákoliv. Ale jiný pohled, jiný výtvarný postup, jiná technologie – to všechno je pro diváky zajímavé a zřejmě proto jsem dostával nabídky k hostování. Zlaté medaile z Pražského Quadriennale si nesmírně vážím, přehlídka měla tehdy velice vysokou úroveň. To vše – moje práce i ocenění – uspíšilo mé angažování do Národního divadla v Praze.

Jak vzpomínáte na svůj příchod do Národního divadla?
Nesmírně jsem si vážil toho, že pro něj mohu pracovat. Hostoval jsem v Národním divadle už ve svých 27 letech a bral jsem to jako velikou poctu. První mojí inscenací zde byla Jiráskova Lucerna, následovala řada činoherních inscenací, pak to byl balet Kamenný kvítek a opery, které režíroval Ladislav Štros. Ladislavu Štrosovi mě doporučil Vladimír Nývlt poté, co zemřeli Štrosovi dlouholetí kostýmní výtvarníci Marcel Pokorný a Adolf Wenig. A tak, aniž bych si to uvědomil, stal jsem se součástí této skupiny velkých uměleckých osobností.

Pro Ladislava Štrose jste se stal skutečným ´dvorním výtvarníkem´, dělal jste s ním i jednu z jeho poslední inscenaci – Verdiho Otella v Divadle J. K. Tyla v Plzni v roce 2007.
Pro Ladislava Štrose jsem navrhoval kostýmy do všech jeho inscenací jak v Národním divadle, tak při hostování na našich scénách a pro inscenace v zahraničí. Výčet všech by byl strašně velký…

G. Verdi: Otello - DJKT 2007 (foto Marta Kolafová)
G. Verdi: Otello – DJKT 2007 – kostýmy Josef Jelínek (foto Marta Kolafová)

Kam nejdále se vaše práce dostaly?
Myslím, že nejdále to bylo v Teatro Colón v Buenos Aires, kde jsme inscenovali Zlato Rýna. Ale víte – já jsem nikdy nedělal a nedělám rozdíl mezi tím, jestli navrhuji pro Prahu, Bratislavu, Brno, Plzeň, Opavu, Olomouc, Banskou Bystrici nebo velké světové scény. Vždycky jsem si vážil každého titulu, který mi byl nabídnut. Pro mě každé setkání s určitým dílem bylo nejen oživením, ale vnímal jsem je i jako možnost rozšířit si obzor. Jak dílem, tak i spoluprací s kolegy. Vždycky jsem velmi rád naslouchal a byl jsem přesvědčen, že ti dříve narození mi mají co dát.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4.7 7 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments