Kostýmní výtvarník Tomáš Kypta: Tvůrce nemůže myslet na sebe, ale na ty, pro které tvoří

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Může nevhodný kostým ovlivnit výkon umělce na jevišti? A do jaké míry?
Může. Míra závisí na zkušenostech. Funguje to podle mne v případě, kdy herec nemá zkušeností ještě dostatek. Někdy, když nastane určitá diference, říkám hercům, aby hráli ´proti kostýmu´. Hovořím o situaci se svými vlastními kostýmy. Navrhoval jsem pro inscenaci Molièrova Amfitryóna, kostýmy měly být v duchu celkové koncepce klasické. Představitelka hlavní ženské role fungovala na všech zkouškách naprosto fantasticky. A pak si na sebe vzala ten dobový kostým se vším všudy a najednou z ní byla ´milostivá paní´. Ten dobový kostým najednou vytvořil určitý blok. A tomu se dá těžko zabránit. Vrátil jsem se k tomu po letech u Goldoniho Mirandolíny s panem režisérem Gáborem v brněnské Redutě. Stáli jsme před jasným zadáním, divadlo nechtělo moderní inscenaci, chtělo dobové kostýmy, klasiku. Poctivě jsem si text přečetl a byl jsem v obrovských rozpacích. Zajel jsem si i do Comédie-Française, kde Mirandolinu hráli v dobových kostýmech. A nelíbilo se mi to – pompézní dobový kostým přemohl onu velmi dobrou herečku, kterou jsem vídal perfektně hrát v jiných inscenacích. Byla v něm ztracená. A tak jsem navrhl Peterovi, abychom volili fragmenty kostýmů z různých dob. Vznikl mix, který dává hercům volnost, nesvazuje je. Jsou za sebe, ne za kostým. Scénu tehdy k tomu představení přesně v tomto duchu navrhl Michal Syrový a bylo to ono!

Navrhujete hodně pro slovenské scény – Košice, Banská Bystrica. Jak se domlouváte s umělci přes hranice? Teď je to tedy obtížnější, ale když jste navrhoval pro slovenské scény, nebylo to ´za rohem´ ani v dobách nevirových.
Pracuji podobně. Například když mě oslovil režisér David Drábek, abych navrhl kostýmy pro jeho inscenaci Racka ve Slovenském národním divadle, byla do role Arkadiny obsazena Zdena Studénková. A já jsem si říkal – jak jí navrhnout kostým pro tak velkou a zásadní roli, když jsem ji nikdy na živo neviděl? Vím, že je krásná, že je to žena bohyně, ale nevím, co jí vyhovuje. A tak jsem si sehnal číslo a zavolal jsem jí. Nejdříve byla trochu překvapená, ale domluvil jsem se s ní na schůzce v Bratislavě. Přivezl jsem jí návrhy, ukázal jsem jí je a začali jsme o nich hovořit. Navrhl jsem možnosti a vymezil nějaké hranice, v nichž se budeme pohybovat. Mluvili jsme o barvách, o typech. Zdena Studénková byla, snad už to teď můžu říct, nadšená. Řekli jsme si vše na rovinu a výborně jsme se shodli. A když hostovalo Slovenské národní divadlo s inscenací o Leni Riefenstahlové, šel jsem se podívat. Bylo to v tehdy ještě fungujícím divadle Kolovrat. Sedl jsem si do první řady a Zdena Studénková hrála, hrála a bylo vidět, že si mě, sedícího v první řadě, všimla. Pořád hrála a na setinu sekundy mi drobně pokynula a hrála dál. Vrchol profesionality – vyskočit na zlomek času z role! Nesmírně si toho vážím.

Stalo se vám, že jste se dostal s režisérem do konfliktu, že po vás chtěl něco, o čem jste vy věděl, že je to nevhodné pro umělce? A příčilo se vám to třeba i z uměleckého hlediska?
To víte, že stalo! Jednou například dotyčný režisér na svém záměru trval, domluvit se s ním nedalo. Mimo jiné ani na kostýmech, které vizuálně poškozovaly představitelku role. I když na tu inscenaci nevzpomínám se zbytečnou hořkostí, jsem si vědom, že to na výsledku bylo znát. Nebyl to jediný případ. Nejhorší je, když s vámi režisér přestane úplně komunikovat. Shodou okolností se mi to stalo teď několikrát v poslední době. A to už opravdu nechci nikdy zažít.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň: Jan Soukup (Oliver), Martin Šinták (Fagin) (foto Martina Root)

Začal jste studovat i scénografii, proč nenavrhujete scénu i kostýmy současně? Není tu výhoda jednotného výtvarného vidění a tedy jednoty celé inscenace?
Já se navrhování scény s radostí vzdávám!

Proč? Stává se, že scéna nekoresponduje s kostýmy, celek se pak barevně tluče a vzájemně ruší. Není tedy škoda vzdát se možnosti vytvořit sám celek výtvarně vyvážený?
Tohle všechno už by měl ohlídat režisér. On má pracovat s výtvarníkem – se scénografem i s kostýmním výtvarníkem a zajistit soulad. Bohužel režisérů, kteří jsou schopni pracovat s výtvarníkem, ubývá.

Opravdu se nechcete scénografii věnovat?
Ne, opravdu ne. Když jsem začínal pracovat v roce 1990 v oboru, Gustav Skála, tehdy spolužák na DAMU, mi nabídl navrhnout pro divadlo v Jihlavě scénu k pohádce Alfréda Radoka Podivuhodné příhody pana Pimpipána. Gustav Skála si chtěl udělat kostýmy sám a já jsem začal pracovat na scéně. Ale po několika realizacích dalších scénografií jsem opravdu dospěl k pocitu, že to opravdu není pro mě, že k tomu nemám vlohy, že to zkrátka neumím. Že mohu navrhovat kostýmy, ale ne scénu. Není to nic neobvyklého – je dost výtvarníků, kteří se do scénografie nehrnou a vědí proč. A je hodně scénografů, kteří se nehrnou do kostýmů a také vědí proč. Bylo a je několik lidí, kteří tvorbu scény a kostýmů jako nerozborného celku ovládají. Například Jan Dušek a Jana Zbořilová.

Nejednou jste zmínil nutnost zkušeností. Na co by si měl dát začínající kostýmní výtvarník pozor?
Výtvarník si musí samozřejmě představit, jestli se to, co navrhl, vejde do určitého rozpočtu. Jestli to bude krejčovna schopna ušít, jestli nejsou jeho návrhy komplikované. Ve všech divadlech, v nichž teď pracuji, mám velmi dobré zkušenosti s krejčovnami, ale rád bych vyzdvihl práci brněnských krejčoven při práci na Mirandolíně. Kostýmy pro ni byly nesmírně komplikované. Zpět k těm úskalím – když můj kolega Jaroslav Milfajt vysvětluje na besedách se studenty, jak vzniká divadlo, vysvětluje jim principy empatie. Diváci si představují, jak se bude tvářit Maryša, když míchá otrávenou kávu. Ale herečka přichází se svojí představou, a když si diváci řeknou: ´ano, mohla se tak tvářit, je to přesvědčivé´, vzniká divadlo. Jinými slovy – podstatou divadla je empatie, divadlo je o vcítění se do pocitů druhého člověka. A když si výtvarník nepředstaví sám sebe jako diváka, sám sebe jako herce, je na počátku problému.

Tohle by ovšem mělo platit nejen pro výtvarníka, ale i pro režiséra.
Mělo by to platit pro všechny profese, které to divadlo dělají. Tvůrce nemůže myslet na sebe, ale na ty, pro které tvoří. A v souvislosti s návrhy kostýmů nesmíme zapomínat na to, že výtvarník na ně není sám. Návrh je jedna věc, jeho realizace věc druhá. Kostým existuje, pokud ho někdo nastříhá, ušije a v neposlední řadě vypere a vyžehlí. Chtěl bych proto poděkovat všem krejčovským dílnám a vlásenkárnám za dlouholetý a naprosto podstatný význam, který při vytváření kostýmů, a tedy pro mou tvorbu, mají. Moje milé dámy, díky za to, že tady jste!!!

4.3 4 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments