Kouzelná flétna v Hamburku

… Verzweiflung flammet um mich her… 

Cestovní vzdálenosti mezi městy se zkracují a díky letecké dopravě lze navštívit města (a operní domy), aniž by byl člověk nucen strávit na cestě celý den. Do dvou hodin lze doletět do většiny evropských měst – do Hamburku za hodinu.Hamburská státní opera je váženou institucí s dlouhou tradicí (svého času byl šéfdirigentem opery i Gustav Mahler). Bohužel vlastní budova nepatří k nejkrásnějším, interiér opery si nezadá s architekturou sjezdových paláců: ohromné chodby, ohromná foyer, ovšem výtahy a toalety poddimenzované. Sedadla rozervaná, obložení stěn koberci má už také to nejlepší období dávno za sebou. Výzdoba stěn nulová.Kouzelná flétna byla na programu 29. listopadu 2014 jako dvousté osmdesáté první uvedení této inscenace (premiéra v roce 1982!). Hraje se více než třicet let – a podle kulis se tomu dá i uvěřit. Scéna není vybavena oponou (stejně tomu bylo i v Radokově inscenaci pro Stavovské divadlo) a kulisy tvoří hieroglyfy namalované na velkých plakátech a rozvěšené po stěnách. Nechybí hvězdy a paprsky světla na podlaze (zřejmě symbolika noci a dne, Královny noci – Sarastra). Ze stropu visí zářivky ve tvaru dvou blesků a svítící hvězda (anebo spíše obrovský květ). Vše doplněno světelným vánočním řetězem na podlaze. Byly by to bezvadné kulisy pro ochotnické představení – a vysekl bych jim poklonu, pokud bych věděl, že herci malovali kulisy sami a rozpočet byl hlavním kritériem pro realizaci. Ve státní opeře nejbohatšího města Spolkové republiky: neuvěřitelné. Ve svém důsledku scéna trpí strašlivou zastaralostí, neaktuálností – a bohužel v kombinaci s poetikou dětských omalovánek trapností. Snažil jsem se dohledat historické premiérové recenze například zde – žádné zvláštní pobouření však výtvarné provedení scény nevyvolalo. Recenze je spíše pochvalná. Nerozumím.Kouzelná flétna je náročná díky své mnohovrstevnatosti a neurčitosti. Každý jednotlivý divák ji může chápat a vykládat různě. Od jednoduchého souboje Sarastra jako archetypu dobra se zlem, představovaným Královnou noci a jejími spojenci (to asi hlavně dětský divák), až po rozkrývání druhých plánů, kde Sarastro figuruje jako vůdce totalitní unifikované společnosti (zajímavý text například zde). Královnu noci pak lze sledovat jako nepochopenou matku snažící se ochránit dědictví, které jí po jejím soudu náleží. Jiné výklady ji pak považují za personifikováný feudalismus a tak dále. Výklady jednoduše vždy reflektují dobu. Souborně a v historickém kontextu rozebráno například zde.V provedení Hamburské státní opery (design inscenace řídil Achim Freyer) je celý příběh vidinou prince Tamina, který na počátku upadá do bezvědomí, aby na konci druhého jednání zjistil, že vše byl sen (budiž). Až na některé zajímavé nápady působí však celá inscenace zvláštně amatérsky. Kostýmy (také Achim Freyer) důsledně drží linii kulis „Studia Kamarád“: had, který je posléze poražen třemi dámami, je představován maskou hada-krokodýla s prsy (!). Nehezké a nenápadité.Daleko raději jsem měl amorfní pohybující se obrovský kus zelené látky ve Stavovském divadle – dával prostor představivosti. Tři dámy vypadají jako by si právě odskočily z nedaleké Reeperbahn. Co snad v osmdesátých letech mohlo působit jako určité tabu, je dnes směšné – červené hvězdičky na prsních bradavkách a blikající meče z nejbližšího hračkářství. Proč? Obě hlavní figury střetu (Královna a Sarastro) jsou koncipovány v nadlidské velikosti. Královna stojí na soklu (koruna z vánočních světýlek) a je zahalena v černo-žluté batice. Splývá se scénou.Sarastro je pak představován obrovskou pohybující se rukou v druhém jednání nebo jen částečně viditelnou ohromnou postavou, sedící na trůně v jednání prvém. To docela nápadité je. Minimálně to není nudné. Sarastrovi stoupenci jsou pak modré bezpohlavní figury s obrovskými prodlouženými lebkami – kostým tak zdůrazňuje jednotu, zaměnitelnost a příslušnost k řádu. Modrý je v rozporu s textem ovšem (a bohužel) i Monostatos – silně připomíná brouka Pytlíka (má i jeho dlouhý nos). Vrcholem šíleného surrealismu jsou pak šelmy, které Taminova flétna obměkčí. Krokodýl s dýkou – budiž, ovšem bachyně s kabelkou a černými punčocháči se mi zdá příliš i na Reeperbahn. Takovéhle provedení nemůže nikoho k opeře přitáhnout. Prvonávštěvník si pouze potvrdí, že opera je zastaralá, neschopná jít s dobou a vizuálně nepřitažlivá.Vše se dá odpustit (i když zmíněná bachyně jen s velkým sebezapřením), pokud je inscenace korunována vynikajícím výkonem orchestru a skvělými výkony pěveckými. Bohužel ani toto se nekonalo. Orchestr hrál (dirigent Eugene Tzigane) standardně a velice (naštěstí) tiše, bylo tak aspoň částečně rozumět slabým pěveckým výkonům na jevišti. Princův výkon (Jun-Sang Han) byl velice slabý, herecký nulový. Snaha o alespoň minimální vyjádření barvitosti postavy veškerá žádná. Sarastro (Wilhelm Schwinghammer) prakticky nebyl slyšet. Zda to bylo dáno technickými podmínkami (obrovská postava, ve které zpěvák není vidět) nebo schopností pěvce, to nevím. Za třicet let to mohl někdo reklamovat. Zklamáním byla i Královna noci. Cornelia Götz by měla být (dle oficiálního životopisu) zkušenou interpretkou, nicméně již její první árie O zittre nicht mein lieber Sohn dávala tušit, že ta další Der hölle Rache kocht in meinem Herzen nebude právě koloraturním výstupem roku. Samozřejmě ne všichni mají dar interpretovat tuto roli tak fantasticky jako svého času Diana Damrau, ovšem pokud ne fantasticky, pak tato role vyžaduje interpretaci aspoň vynikající. Cokoli horšího nelze akceptovat. V kombinaci s nadživotní velikostí Královny (kostýmem znemožněn jakýkoli pohyb) pak tato ohromná marioneta s obřími červenými drápy ilustrovala „sternflammende Königin“ jen při opravdu velké představivosti a velice vzdáleně.Čekal jsem aspoň náznak rozdílu mezi zmíněnými áriemi – promluva k princi („… zum Leiden bin ich auserkoren…“ – „… jsem předurčena trpět…“) vyžaduje jinou polohu než árie směrem k Pamině, kdy se jí matka svěřuje že: „… Tod und Verzweiflung flammet um mich her…“. Cornelia Götz bohužel zoufalství a hrůzu královny vyjádřit nedokázala. Závěrečná scéna, kdy Královna leze propadlištěm na jevišti do Sarastova paláce (divák vidí pouze její hlavu), pak korunuje bezradnost režie. Je třeba ale i chválit: Pamina (Vida Mikneviciute) odvedla solidní pěvecký i herecký výkon, jistý a s přehledem. Stejně tak se dařilo Papagenovi (Lauri Vasar): zpíval barvitě, příjemně a byl i nenuceně vtipný. Zvláštní kapitolou jsou pak tři géniové: prezentovaní dětmi sklidili zdaleka největší potlesk. Jsem z principu proti obsazování dětí do rolí, které je nutí pobíhat před půlnocí na jevišti kterékoli opery. Tři géniové předvedli na jevišti jakési pseudokouzlo s látkou, přičarovali tím Paminu a snažili se i uzpívat určené. Potlesk zaručen. Roztomilost se stále cení. Byť by byla roztomilostí pro roztomilost.Kouzelná flétna v Hamburgische Staatsoper tedy není ničím, co by průlomově interpretovalo toto dílo, a ani není ničím, co by stálo za to vidět podruhé. Na druhou stranu (a to je zarážející) je uváděna třicet let a třicet let je vyprodána. Nechtěl bych jednoznačně odsoudit něco, co evidentně trvá a musí tedy mít jistou dávku divácké přitažlivosti. Možná je to atraktivitou titulu samého, možná větší diváckou základnou hanzovního města a možná mi jen unikla nějaká utajená vnitřní krása výtvarného provedení. Už ji zřejmě neobjevím.V bulletinu nadace pro státní operu se v úvodu píše: „Hamburg hat Kultur“ –  bohužel v podobě této Kouzelné flétny jistě ne špičkovou. Nedovedu pochopit, že tak bohaté město (vlastně stát) nemůže zalátat sedačky v opeře a třeba i nastudovat Kouzelnou flétnu v něčem jiném než kulisách amatérského představení ochotnických nadšenců. Zvláště pak při pohledu na probíhající superstavbu, jakou je Elbphilharmonie (rozpočet téměř miliarda eur), působí Staatsoper ,a bohužel i Kouzelná flétna, jako chudí příbuzní. Upřímně se těším na nové nastudování Kouzelné flétny ve Stavovském divadle. Je tu naděje na neotřelý výklad, novost a pěveckou kvalitu. Kouzelná flétna si je zaslouží.

Hodnocení autora recenze: 40%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Zauberflöte
Dirigent: Eugene Tzigane
Režie, scéna a kostýmy: Achim Freyer
Sbormistr: Christian Günther
Philharmoniker Hamburg
Chor der Hamburgischen Staatsoper
Premiéra 20. května 1982 Staatsoper Hamburg
(psáno z reprízy 29. 11. 2014)

Sarastro – Wilhelm Schwinghammer
Tamino – Jun-Sang Han
Pamina – Vida Mikneviciute
Sprecher – Florian Speiss
Priester – Benjamin Popson
Königin der Nacht – Cornelia Götz
1. Dame – Solen Mainguené
2. Dame – Rebecca Jo Loeb
3. Dame – Renate Spingler
Papageno – Moritz Gogg
Papagena – Anat Edri
Monostatos – Chris Lysack
1. Geharnischter – Jürgen Sacher
2. Geharnischter – Stanislav Sergeev
1. Sklaven – Mark Bruce
2. Sklaven – Christian Bonderburg
3. Sklaven – Detlev Tiemann

www.hamburgische-staatsoper.de

Foto Bernd Uhlig

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat