Kouzla a dítě / Dítě a kouzla aneb Okouzlený kritik

Ravelova opera s žánrovým podtitulem fantazie ve dvou částech nebývá na českých jevištích častým hostem. Na Národním divadle v Praze byla inscenována pouze roku 1927. Přes tehdejší vynikající osobnosti, které stály za nastudováním (režisér Ferdinand Pujman, scénograf František Zelenka, choreografie Remislav Remislavský), a obsazení předními sólisty (mimo jiných třeba Ada Nordenová jako Princezna nebo Míla Kočová jako Oheň), dosáhla inscenace pouhých čtyř repríz. Znovu se hudba (šlo o nahrávku Lorina Maazela) z Ravelova Dítěte a kouzel objevila již jen jako podklad pro velmi úspěšnou baletní inscenaci Jiřího Kyliána uváděnou v letech 2000 až 2004.

Dlouhodobá absence tohoto jedinečného operního titulu na domácích jevištích má několik zřejmých příčin. Především nalezení praktického řešení a smysluplného spojení s jiným operním titulem je u tohoto Ravelova jedinečného díla velmi problematické. Inscenační tým se u tohoto titulu musí vždy rozhodnout, zda bude operu inscenovat pro dospělého, či dětského diváka.

Českobudějovičtí tvůrci se rozhodli přiklonit se k rodinné opeře. Půvabné řešení, které vymyslel režisérský tandem SKUTR (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka), ale v podstatě uspokojí obě cílové skupiny. Tedy pokud v sobě dospělý divák nalezne dostatek odvahy vzbudit zbytky dětského prožívání. Navíc partitura je velmi náročná na dodržení stylu. Třetí příčinou je nutnost výjimečného scénického řešení, které vychází z poetiky libreta slavné spisovatelky Colette. Ta původně připravila podklad pro dětský balet, ale když byl tento text nabídnut skladateli Maurici Ravelovi, rozhodl se složit operu, která nemá v dějinách opery obdobu (snad s výjimkou Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky).

Colette, která si i po Ravelově smrti uchovala na skladatele velmi vřelou vzpomínku (několikrát ho dojemně vzpomněla v memoárových textech), v neobvyklém příběhu zlobivého dítěte, proti němuž se spolčí zvířátka a věci z jeho pokoje, kterým předtím ubližovalo, v mnoha směrech odráží nostalgickou podobu dětství zakotvenou ještě v literárním světě devatenáctého století, především v díle Lewise Carolla Alenka v říši divů. Ale tento idylický, avšak zároveň i rafinovaný dětský mikrosvět zkombinovala s freudiánskou interpretací impulsů podvědomí, výkladu snů a fantazií. Colettino libreto tak představuje jeden z nejoriginálnějších libretních textů v celé historii opery. Navíc potvrzuje, že pokud dojde ke šťastné tvůrčí konstelaci literáta a skladatele prvořadých úrovní, výsledky mohou být zcela mimořádné. Bohužel k takové spolupráci dochází jen zcela zřídka, lze jmenovat například Benjamina Brittena s Edwardem Morganem Fosterem nebo Hanse Wernera Henzeho s Ingeborg Bachmann. Je ale zajímavé, že některá libreta velikánů literatury ve spojení s průměrnými zhudebněními zcela zapadla. Kdo dnes třeba zná původní libreta Èmila Zoly k operám Alfreda Bruneaua nebo libreto k opeře Billy Budd pro italského skladatele Giorgia Federica Ghediniho od nositele Nobelovy ceny, básníka Salvatoreho Quasimoda?

Dítě a kouzla představuje kolektivní úkol pro operní a baletní soubor, některé role lze bez problémů spojit, a tak tomu bylo i u českobudějovického nastudování. Tradičně na sebe strhávají pozornost tři role psané pro koloraturní soprán. Veronika Holbová si lépe vedla jako Princezna a Slavík, v efektním partu Ohně zněly některé výšky, jako by byly tvořené trochu pod tlakem. Přesto zanechala velmi dobrý dojem jako většina sólistů. Problémem většiny z nich ale byla místy menší srozumitelnost slova, čímž nemohl tak zcela vyniknout zdařilý nový překlad Jana Štycha staršího.

Výbornou srozumitelností naopak vynikala interpretka Dítěte Karolina Bubleová-Berková. Role Dítěte je zdvojena a malý Nikolas Harrington si vedl stejně statečně jako holčička Mína v úvodním edukačním programu. Zřejmě s momentální menší znělostí hlasu trochu bojovala Miroslava Veselá v roli Matky, ale v pozdějších spojených rolích Čínského šálku a Vážky tento nedostatek úplně překonala. Sólisté navíc vytvořili role s velkým nasazením v dobře zvládnutých pohybových charakteristikách.

Půvabná je scéna Jakuba Kopeckého s organickým propojením hudebních nástrojů na scéně, stejně jako nápadité kostýmy Simony Rybákové s několika efektními a vtipnými kostýmními kreacemi. Sbor Jihočeského divadla se vypořádal s úkoly dobře, pánská část sboru se ale dvakrát poněkud rozešla. Velmi spolehlivě hrál orchestr českobudějovické opery pod taktovkou Maria De Roseho, v bohatém orchestrálním zvuku a velmi dobré souhře. Konečný zvuk sice trochu postrádal jemnost a delikátnost, kterou slyšíme z nahrávek nejlepších francouzských orchestrů, ale Ravelova delikátnost je opravdu vysoce obtížná pro orchestry, které převážně hrají operní repertoár 19. století.

Naprosté nadšení mezi diváky každého věku ale vzbudil úvodní edukační program Kouzla a dítě. Skvěle napsaný a skvěle provedený. Originální text (scénář a režie Veronika Poldauf Riedlbauchová) bez jakékoliv suchopárnosti a zcela mimo obvyklá schémata operních edukací, která vycházejí nejčastěji z prezentace elementů operního představení a uvedení dětského diváka do děje opery, povzbuzuje dětskou zvukovou a hudební imaginaci v nenápadné návaznosti na děj opery. Text je zřejmě napsán na tělo představitele, všestranně nadaného Václava Jelínka, který okouzluje svým empatickým a zároveň zcela nevtíravým přístupem. Jeho vtip a mimořádné schopnosti, a to nejen v oblasti mluveného slova, pohybu a hudebního cítění, ale i zručnosti s diabolem, zajistily mimořádný zážitek. K jeho výkonu nezbývá než zvolat Bravo! A díky českobudějovickému divadlu za krásné představení a také lekci, že lze udělat operu pro děti i s velmi hudebně a textově náročným titulem.