Král Lear v opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Řada Shakespearových dramat a komedií našla snadnou cestu do hudebního dramatu, některé z nich jsou na světových scénách uváděny i v různých zhudebněních z rozdílných hudebních epoch. Ale Shakespearova historická dramata z cyklu Války růží a také jeho vysoce ceněná tragédie Král Lear jen těžko hledají cestu na operní jeviště. V souvislosti s uvedením Reimannovy opery Lear na právě probíhajícím Salcburském festivalu shrňme zajímavou historii operních zpracování tohoto dramatického veledíla.
William Dyce: King Lear and the Fool in the Storm (zdroj commons.wikimedia.org/© National Gallery of Scotland)

„Král Lear je na první pohled námět tak široký, tak zapletený, že se zdá nemožné vytvořit z něho hudební drama. Není třeba vytvořit z Krále Leara drama s formami do nedávna zde užívanými, nýbrž zpracovat ho způsobem zcela novým, širokým, bez ohledu na příslušné výhody.“ Tak psal Giuseppe Verdi 28. února 1850 svému libretistovi Antoniu Sommovi v obsáhlém dopise, který obsahuje i osnovu libretního textu. Ale toto období nebylo prvním, kdy slavný italský skladatel uvažoval o zhudebnění této Shakespearovy tragédie. Již v roce 1843, když hledal námět pro Teatro La Fenice v Benátkách, napsal hraběti Mocenigovi: „…kdybych měl umělce oné síly asi jako Ronconi [poznámka autora: to jest Giorgio Ronconi, slavný italský barytonista své doby, první představitel několika partů v Donizettiho a Verdiho operách, například první Nabucco], vybral bych Krále Leara“. Přednost ale tehdy dostala kompozice opery Ernani. Od tohoto roku, tedy 1843, se více než padesát let Verdi snažil tento projekt realizovat, a znovu a znovu se objevují plány na kompozici opery Re Lear na libreto vytvořené Antoniem Sommou (jehož nejlepším libretem pro Verdiho je patrně Maškarní ples).

Antonio Somma ale nebyl prvním literátem, kterého Verdi pověřil přípravou textu, původně oslovil jiného svého libretistu – Salvatora Cammarana. Ten ale souběžně pracoval na jiných libretech a nedařilo se mu libreto dokončit k Verdiho spokojenosti. Verdi pak musel dát přednost kompozici Trubadúra s Cammaranovým textem. Salvatore Cammarano zemřel v létě 1852, ještě před římskou premiérou Trubadúra v lednu 1853. V původním rozvrhu dramatu bylo zamýšleno pět hlavních postav: Lear, Cordelia, Blázen, Edmondo a Edgaro, přičemž role obou sester Goneril a Regan měly být koncipovány jako vedlejší. V dubnu 1853 obnovil skladatel zájem o tuto látku a požádal o posudek a pak o přepracování Cammaranova libreta, se kterým nebyl nikdy zcela spokojen, Antonia Sommu.

Antonio Somma (zdroj commons.wikimedia.org/unk)

Somma se velmi rychle zorientoval a jen částečně využil Cammaronův text. Nový text zasílal skladateli po jednotlivých aktech, poslední z nich obdržel Verdi v prosinci téhož roku (a na podzim vyplatil skladatel libretistovi také částku 2.000 lir za zatím odvedenou práci na textu). Bohužel Král Lear musel opět ustoupit nasmlouvaným Verdiho dalším projektům a cestám, mimo jiné také do Paříže, kde měly být uvedeny Sicilské nešpory. Verdi a Somma vedli obsáhlou korespondenci k libretu, jehož hlavním problémem byl stále vysoký počet hlavních postav (později navrhoval skladatel libretistovi vyškrtnout postavu Edgara a výrazně změnit charakter Edmunda) a nutnost rychlého střídání více divadelních scén.

Celkem intenzivnější práce na libretu, dokumentovaná jejich dopisy, trvala s přestávkami tři roky. Problematické se Verdimu jevilo především poslední čtvrté dějství, kdy nebyl spokojen se stavbou prvního obrazu. Ač opera Re Lear byla ještě jedna z možných variant pro naplnění smlouvy na novou operu v Teatro San Carlo v Neapoli v roce 1857, libreto bylo opět odloženo, tentokráte na delší dobu. Skladatel se k látce znovu vrátil v roce 1865 za pařížského pobytu (jako možný námět pro velkou operu pro Pařížskou operu) a v témže roce také Somma umírá, ale libreto Re Lear není ani zahrnuto do jeho posmrtně vydaných sebraných spisů. Znovu je projekt operního Krále Leara zmiňován v době kompozice Otella kolem roku 1880, kdy skladatel uvažuje o spolupráci na této látce s libretistou Arrigem Boitem. A po premiéře Falstaffa (1893) proběhnou světovým tiskem zprávy o další shakespearovské opeře týmu Verdi – Boito a jmenovitě je některými listy uváděn právě Král Lear. Což má jistě logiku jako završení Verdiho díla operou s hlavním hrdinou zralého věku, stejně jako je tomu u úsměvného Falstaffa.

Kromě dochovaného libreta a korespondence týkající se práce na něm, mnoho z přípravy této opery se odehrává na úrovni spekulací a dohadů. Stejně jako legendy, že kompletně dokončená opera byla skladatelem zničena nebo že úplný materiál dosud leží v archivech nakladatelství Ricordi a synové, které skladatele zastupovalo. Ve Verdiho dostupné pozůstalosti se totiž nedochovaly žádné hudební náčrty k této kompozici, a je velmi málo pravděpodobné, že by je skladatel – byť kritický – mohl zničit nebo že by přešly do vlastnictví další osoby. Přesto snem mnoha muzikologů celého světa zůstává objevení rukopisné partitury Verdiho opery Re Lear

Po nekonečných peripetiích Verdiho a jeho libretistů (a při možnosti, že skladatel operu přece jenom dokončí a uvede) jako by námět této Shakespearovy hry spíše odrazoval další zájemce. V prosinci roku 1881 uvádí operu Cordelia na scéně Teatro Comunale v Bologni italský skladatel Stefano Gobatti (1852–1913).

Stefano Gobatti – autor kresby Francesco Spagnoli (zdroj commons.wikimedia.org)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na