Královské vraždění v mauzoleu aneb Semiramis v Mnichově

  1. 1
  2. 2
Vzácnou příležitost zhlédnout na scéně Rossiniho poslední italskou operu Semiramide mají milovníci opery v mnichovské Bayerische Staatsoper. Toto melodramma tragico ve dvou aktech syntetizuje Rossiniho dosavadní tvorbu na poli vážné opery a zároveň přes určitou konzervativnost formy připravuje půdu pro žánr velké opery. Mnichovská inscenace však není kostýmovaným koncertem, ale výrazným pokusem přenést původní témata opery, především mocenské boje vládnoucí elity v totalitním státě, na dnešní jeviště. Hlavním aktivem a magnetem inscenace jsou pěvecké výkony Joyce DiDonato a Daniely Barcellony.
G. Rossini: Semiramide – Bayerische Staatsoper Mnichov 2017 (foto Bayerische Staatsoper Mnichov)

Rossiniho opera Semiramide, premiérovaná roku 1823 v Benátkách, uvedla na scéně exotické prostředí starověké Mezopotámie nebo Babylónie v zápletce osvíceneckého spisovatele a filozofa Voltaira. Libreto Gaetana Rossiho pak ale příběh posunulo od tragédie o odpovědnosti vládce a ceny moci k pseudohistorizujícímu dramatu z exotického prostředí se dvěma efektními rolemi matky-vladařky a znovupoznaného syna. Námět Semiramis ale ještě takřka jedno století před Gaetanem Rossim dosáhl značné rozšířenosti již na operním jevišti osmnáctého století, a to díky libretům dvou nejznámějších libretistů doby – Semiramide (1725) Apostola Zena a Semiramide riconosciuta (1729). Obě libreta byla vícekrát zhudebněna nejvýznamnějšími i dnes zapomenutými skladateli té doby (a to časově až k italské periodě Giacoma Meyerbeera v roce 1819).

Rossiniho operní tragédii také třeba předcházelo úspěšné francouzské zhudebnění Voltairova dramatu (Charles-Simon Castel: Sémiramis pro pařížskou Velkou Operu roku 1802). Látka lákala nejen exotismem, ale také četnou, byť zápletkově rozdílnou (a to i regionální) legendistikou, kterou na sebe postava Semiramis nabalovala. Postava tvrdé a prostopášné královny, která ale měla smysl pro rozvoj říše a architekturu (i když podle současného archeologického poznání byly proslulé „visuté zahrady Semiramidiny“ vybudovány mnohem později, než je datována její vláda), pak našla svoje libretisty i ve dvacátém století. V Bologni roku 1910 byla (nepříliš úspěšně) uvedena Semirâma Ottorina Respighiho a o stejné látce a ve stejné době přemýšlel Richard Strauss společně s Hugem von Hofmannstahlem jako o baletním libretu.

Trochu historie: naše země poznaly Rossiniho Semiramis na počátku třicátých let devatenáctého století (Brno 1831, Praha 1832) a roku 1864 byla v Praze provedena také v českém překladu. Hned po premiéře se Rossiniho opera rozběhla na mnoha jevištích, kde vydržela až do počátku dvacátého století, a od premiéry šlo o takzvanou primadonskou operu se dvěmi výraznými party pro koloraturní soprán a koloraturní alt. Opera se pak po výrazném útlumu začala po několika jednotlivých uvedeních v Itálii od roku 1940 znovu objevovat na scéně díky Richardovi Bonyngovi a především jeho manželce Joan Sutherland. Ta roli vlastně vzkřísila pro moderního diváka a na její interpretaci pak navázala Montserrat Caballé a následně i další pěvkyně. Ani dnes není Semiramis častým hostem světových operních scén, protože partitura je náročná jak pro orchestr, tak především pro představitele hlavních partů – nejen Semiramis a Arsaceho, ale i pro virtuózní party koloraturního basu (Assur) a tenora (Idreno).

Režijní výklad amerického režiséra Davida Aldena zdůrazňuje v mnichovské inscenaci sociální roli Semiramis v pořadí žena – vladařka – matka (zmizelého syna), jejíž vědomí je trvale zatíženo jednak vinou na smrti manžela, ale především dávnou, leč stále bolestnou ztrátou syna. Hlavním tématem Aldenovy režie pak zůstává pomsta a její odůvodněnost i otázka, zda krev může být smyta jinou krví. Libreto podle Voltairovy stejnojmenné tragédie kombinuje dva archetypální dramatické příběhy z různých epoch – prvním je oidipovský příběh (motiv manželství s vlastní matkou a pomsty) a druhým pak příběh hamletovský (duch zemřelého otce žádá, aby syn pomstil otcovu smrt způsobenou zločinným spojením matky s jejím milencem).

Pro přenesení příběhu do reality dvacátého století tak, jak to učinil David Alden, mluví několik faktů – prostředí starověké Babylónie snad příliš odvádí svou exotickou kulisou a toto starověké prostředí je vizuálně příliš vzdálené současnému divákovi. Přenos do současného prostředí totalitního dvora s jeho rituály a symboly i specifickou estetikou se režisérovi i výtvarníkovi scény (Paul Steinberg) a kostýmů (Buki Shiff) povedl velmi důsledně, byť záměrně zvolili hned několik výtvarných klíčů. Prvním z nich je dominantní sochařský solitér – pomník korejského komunistického vůdce – i malířská „estetika“ oficiálního umění Severní Koreje (animovaná krajinářská dioramata a megalomanské mauzoleum mrtvého vládce). Druhým pak četné odvolávky na oficiální obrazy bývalého íránského císařství (kostýmy a tiára Semiramidy, oficiální fota vládnoucí rodiny). Ve výpravě pak nacházíme i výtvarné odkazy na vkus vládnoucích rodin Předního Východu i některých zemí bývalého SSSR, ve kterých se mísí orientální zdobnost s prezentací bohatství za každou cenu. To vše ale cítí inscenační tým s určitou ironií a v kombinaci s výrazně zvětšenými dekory ze starověké Asýrie autoři vytvářejí silné obrazy, byť stylově poněkud heterogenní (a to také včetně odkazů na uniformy Cizinecké legie nebo zahraničních gard totalitních vládců).

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: Semiramide (Bayerische Staatsoper Mnichov 2017)

[Celkem: 7    Průměr: 4.3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře “Královské vraždění v mauzoleu aneb Semiramis v Mnichově

  1. Děkuji za skvěle napsanou recenzi, viděl jsem reprízu téže inscenace 18.2.2017 a mohu potvrdit, že produkce je mimořádně zdařilá a ve všem podstatném souhlasím s recenzentem. Výkony Joyce di Donato a D. Barcellony jsou vyjímečné a milovníci belcanta by se je neměli nechat ujít – alespoň prostřednictvím video záznamu či live streamu, který BSO již pravidelně vysílá. Ve velké operní roli na jevišti jsem viděl J. di Donato poprvé a fascinovalo mne její interpretační nasazení, úžasné posazení hlasu, který jej dokonale znělý i na tak velkém jevišti jako je Bavorská státní opera. Je to prostě velká umělkyně.

Napsat komentář