Královské vraždění v mauzoleu aneb Semiramis v Mnichově

  1. 1
  2. 2
Vzácnou příležitost zhlédnout na scéně Rossiniho poslední italskou operu Semiramide mají milovníci opery v mnichovské Bayerische Staatsoper. Toto melodramma tragico ve dvou aktech syntetizuje Rossiniho dosavadní tvorbu na poli vážné opery a zároveň přes určitou konzervativnost formy připravuje půdu pro žánr velké opery. Mnichovská inscenace však není kostýmovaným koncertem, ale výrazným pokusem přenést původní témata opery, především mocenské boje vládnoucí elity v totalitním státě, na dnešní jeviště. Hlavním aktivem a magnetem inscenace jsou pěvecké výkony Joyce DiDonato a Daniely Barcellony.
G. Rossini: Semiramide – Bayerische Staatsoper Mnichov 2017 (foto Bayerische Staatsoper Mnichov)

Rossiniho opera Semiramide, premiérovaná roku 1823 v Benátkách, uvedla na scéně exotické prostředí starověké Mezopotámie nebo Babylónie v zápletce osvíceneckého spisovatele a filozofa Voltaira. Libreto Gaetana Rossiho pak ale příběh posunulo od tragédie o odpovědnosti vládce a ceny moci k pseudohistorizujícímu dramatu z exotického prostředí se dvěma efektními rolemi matky-vladařky a znovupoznaného syna. Námět Semiramis ale ještě takřka jedno století před Gaetanem Rossim dosáhl značné rozšířenosti již na operním jevišti osmnáctého století, a to díky libretům dvou nejznámějších libretistů doby – Semiramide (1725) Apostola Zena a Semiramide riconosciuta (1729). Obě libreta byla vícekrát zhudebněna nejvýznamnějšími i dnes zapomenutými skladateli té doby (a to časově až k italské periodě Giacoma Meyerbeera v roce 1819).

Rossiniho operní tragédii také třeba předcházelo úspěšné francouzské zhudebnění Voltairova dramatu (Charles-Simon Castel: Sémiramis pro pařížskou Velkou Operu roku 1802). Látka lákala nejen exotismem, ale také četnou, byť zápletkově rozdílnou (a to i regionální) legendistikou, kterou na sebe postava Semiramis nabalovala. Postava tvrdé a prostopášné královny, která ale měla smysl pro rozvoj říše a architekturu (i když podle současného archeologického poznání byly proslulé “visuté zahrady Semiramidiny” vybudovány mnohem později, než je datována její vláda), pak našla svoje libretisty i ve dvacátém století. V Bologni roku 1910 byla (nepříliš úspěšně) uvedena Semirâma Ottorina Respighiho a o stejné látce a ve stejné době přemýšlel Richard Strauss společně s Hugem von Hofmannstahlem jako o baletním libretu.

Trochu historie: naše země poznaly Rossiniho Semiramis na počátku třicátých let devatenáctého století (Brno 1831, Praha 1832) a roku 1864 byla v Praze provedena také v českém překladu. Hned po premiéře se Rossiniho opera rozběhla na mnoha jevištích, kde vydržela až do počátku dvacátého století, a od premiéry šlo o takzvanou primadonskou operu se dvěmi výraznými party pro koloraturní soprán a koloraturní alt. Opera se pak po výrazném útlumu začala po několika jednotlivých uvedeních v Itálii od roku 1940 znovu objevovat na scéně díky Richardovi Bonyngovi a především jeho manželce Joan Sutherland. Ta roli vlastně vzkřísila pro moderního diváka a na její interpretaci pak navázala Montserrat Caballé a následně i další pěvkyně. Ani dnes není Semiramis častým hostem světových operních scén, protože partitura je náročná jak pro orchestr, tak především pro představitele hlavních partů – nejen Semiramis a Arsaceho, ale i pro virtuózní party koloraturního basu (Assur) a tenora (Idreno).

Režijní výklad amerického režiséra Davida Aldena zdůrazňuje v mnichovské inscenaci sociální roli Semiramis v pořadí žena – vladařka – matka (zmizelého syna), jejíž vědomí je trvale zatíženo jednak vinou na smrti manžela, ale především dávnou, leč stále bolestnou ztrátou syna. Hlavním tématem Aldenovy režie pak zůstává pomsta a její odůvodněnost i otázka, zda krev může být smyta jinou krví. Libreto podle Voltairovy stejnojmenné tragédie kombinuje dva archetypální dramatické příběhy z různých epoch – prvním je oidipovský příběh (motiv manželství s vlastní matkou a pomsty) a druhým pak příběh hamletovský (duch zemřelého otce žádá, aby syn pomstil otcovu smrt způsobenou zločinným spojením matky s jejím milencem).

Pro přenesení příběhu do reality dvacátého století tak, jak to učinil David Alden, mluví několik faktů – prostředí starověké Babylónie snad příliš odvádí svou exotickou kulisou a toto starověké prostředí je vizuálně příliš vzdálené současnému divákovi. Přenos do současného prostředí totalitního dvora s jeho rituály a symboly i specifickou estetikou se režisérovi i výtvarníkovi scény (Paul Steinberg) a kostýmů (Buki Shiff) povedl velmi důsledně, byť záměrně zvolili hned několik výtvarných klíčů. Prvním z nich je dominantní sochařský solitér – pomník korejského komunistického vůdce – i malířská “estetika” oficiálního umění Severní Koreje (animovaná krajinářská dioramata a megalomanské mauzoleum mrtvého vládce). Druhým pak četné odvolávky na oficiální obrazy bývalého íránského císařství (kostýmy a tiára Semiramidy, oficiální fota vládnoucí rodiny). Ve výpravě pak nacházíme i výtvarné odkazy na vkus vládnoucích rodin Předního Východu i některých zemí bývalého SSSR, ve kterých se mísí orientální zdobnost s prezentací bohatství za každou cenu. To vše ale cítí inscenační tým s určitou ironií a v kombinaci s výrazně zvětšenými dekory ze starověké Asýrie autoři vytvářejí silné obrazy, byť stylově poněkud heterogenní (a to také včetně odkazů na uniformy Cizinecké legie nebo zahraničních gard totalitních vládců).

Reklama
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: Semiramide (Bayerische Staatsoper Mnichov 2017)

[Celkem: 7    Průměr: 4.3/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
fidelio

Děkuji za skvěle napsanou recenzi, viděl jsem reprízu téže inscenace 18.2.2017 a mohu potvrdit, že produkce je mimořádně zdařilá a ve všem podstatném souhlasím s recenzentem. Výkony Joyce di Donato a D. Barcellony jsou vyjímečné a milovníci belcanta by se je neměli nechat ujít – alespoň prostřednictvím video záznamu či live streamu, který BSO již pravidelně vysílá. Ve velké operní roli na jevišti jsem viděl J. di Donato poprvé a fascinovalo mne její interpretační nasazení, úžasné posazení hlasu, který jej dokonale znělý i na tak velkém jevišti jako je Bavorská státní opera. Je to prostě velká umělkyně.