Baletní klasika trochu jinak: Ballet Hommes Fatals u Hybernů

Inscenačním rámcem celého projektu Ballet Hommes Fatals, který měl premiéru v neděli 28. února v pražském Divadle Hybernia, je mystifikace. Pod tímto názvem se skrývá nejen nový desetičlenný (na premiéře jedenáctičlenný) baletní soubor, ale i jeho zatím první představení. Uskupení, vytvořené tanečníky Baletu Národního divadla, vede první sólista Národního divadla Michal Štípa.

Už ve jménu souboru/představení je zakódováno, oč půjde: o balet, který tančí fatální muži, nebo snad o muže, kteří tančí balet fatálně. Ať je to tak, nebo tak, je balet jejich osudem. A všeobecně obdivovaná femme fatale? Ona osudová žena zde je a bude a o to hned několikrát, jenže zosobní ji pokaždé muž. „Náš ryze pánský soubor má devět balerín a jednoho tanečníka,“ řekl médiím autor ideje a zároveň jeden z účinkujících, již jmenovaný Michal Štípa.

Fatální muži na kachním rybníčku
Inscenaci uvádí filmová sekvence, která celou mystifikaci otevírá: Na ruzyňské letiště se jedna za druhou slétají baletní divy z celého světa, aby následně při jízdě noční Prahou divákovi ukázaly kromě jiného i Zlatou kapličku, kde prý tančí nějací muži, jim velice podobní. Jízda pokračuje, ale suita nakonec zastavuje před Hybernií, proběhne foyerem, vpluje do zkušeben a na jeviště. A už jsou tady… živé a bílé, labutě. Protože čím jiným začít než baletem baletů: Labutím jezerem.

Jenomže v podání „fatálních mužů“, kteří se při zkouškách klasických titulů bavili tím, že parodovali ženské hrdinky baletů, jejich kreace a především tanec v baletních špičkách, bude večer vypadat jinak. Za bohatým líčením, parukami, tradičními tylovými sukénkami či (pře)zdobenými kostýmy, těmito atributy mnoha travesti show, jsou zde v první řadě mladí muži, kteří převlek a změnu jevištní identity povýšili na legitimní výrazový prostředek. Uvěřili mu a postavili na něm dvouhodinou zábavnou podívanou, která funguje. Navíc se všichni aktéři každým pohledem, gestem a pohybem baví a jejich radost z právě vytvořeného žertu se šíří do hlediště. Pojďme se však podívat, co za vší tou „srandou“ je.

První část představení, jak jsme už řekli, je věnována Čajkovskému, Petipovi, Odettě a princi Siegfriedovi. Tito všichni se v podání Ballet Hommes Fatals (BHF) sešli na kachním rybníčku, kde se ale dějí věci! Malé zlatovlasé princátko (Karel Audy) se zhlédne v málem dvoumetrové Odettě (Michal Štípa) a jejich dovádění je zdrojem mnoha komických situací. Očekávaný kontrast mezi hrdinskostí a ladností se nekoná, rozpor mezi mužským principem, zosobněným drobným mužíčkem ve zlatém oblečku, a ženským hejnem tanečnic, vlastně kachen, peroucích se o kukuřičné klásky, je tady přiveden ad absurdum. Funguje to, protože tanečně jsou situace přesné a technicky dokonalé. Grand pas de deux, stejně jako pas de quatre. Troufám si říct, že neobeznámený divák by tuto verzi vzal i do vážně myšleného představení. Sólová čísla Štípovy Odetty by obstála vedle standardního dívčího provedení. On je však posunul, když najednou dokonalou atmosféru zrušil tím, že se pokoušel vtancovat do světelných kuželů, přičemž štychy mu neustále unikaly. Zdrojem humoru je zde též hyperbolizace romantických akcentů, extrémní feminizace jednotlivých labutí, včetně současných znaků chování, a to vše nejen prostřednictvím hereckých gagů, ale hlavně prvotřídní choreografie. Bylo tam vše, včetně padajících peříček, i tušená smrt hlavní hrdinky do zvuku zavírání mikrovlnky. Bylo to vtipné a tady to mohlo skončit. Malou šmouhou na kráse taneční grotesky na motivy Labutího jezera se stala zbytečná doslovnost v podobě závěrečné etudy, kdy si princ pochutnává na dozlatova vypečené drůbeži.

Mozaika s příliš třpytivými kameny
Druhá půle představení byla barevnou koláží ikonických scén z několika známých baletů. Viděli jsme půvabné setkání víl sudiček z pohádky Šípková Růženka, duet Diany a Actéona z baletu Esmeralda, ansámblové scény z Giselle, variaci Raymondy z Glazunovova baletu a španělský žhnoucí pár Kitri a Basila z baletu Don Quijote. Pojďme se podívat, jak si Ballet Hommes Fatals s těmito mistrovskými předobrazy poradili.

Čtyři krásné sudičky nehýří jen barvami kostýmů, výraznými charaktery, ale přímo ekvilibristickým tanečním provedením situace. Z toho plynoucí napětí dává scéně dramatičnost. Naopak rychlý přechod z Růženky novorozence k Růžence adolescentní (Giovanni Rotolo) nabídl inscenátorům možnost použít pro daný žánr netradiční prostředky, jako například prvky dnešní popkultury – kroky z  disco nebo techno párty nebo tak populární selfie.

Potlesk na otevřené scéně provázel tanečníky celým večerem, ale poprvé jsem si ho výrazněji uvědomila při pas de deux Diany a Actéona, která je plná náročných piruet a zvedaček. Scéna v podání Guida Sarna a Veaceslava Burlaca byla provázena frenetickým potleskem a výkřiky Bravo!

Výkony to byly skvělé, bezpochyby, ale člověk, účastnící se této slavnosti, pocítil něco navíc. Jakousi synergii, kterou se lidé na jevišti a v hledišti vzájemně obdarovávali. Upřímné aplaudování kolegů, jenž se pány z Ballet Hommes Fatals setkávají v práci na běžném repertoáru, jednoznačně ukázalo vnitřní semknutost pražské tanečnické komunity.

Myrtha je vedle Giselle jednou z nejsubtilnějších hrdinek romantického baletu. Provedení  Benjamina Hussona bylo této představě na hony vzdáleno. Jeho tanci, postaveném na cílené prkennosti a maximální nesynchroničnosti dává korunu už jen jeho zjev blížící se vzhledu Ježibaby. Byť je jeho výstup publikem přijímán se smíchem, za sebe musím konstatovat, že tato část inscenace mi připadá jako nejméně čitelná.

O finále se postarali španělští Kitri a Basil, jejichž vášnivý duet zatančili Mathias Deneux a Mathieu Rouaux. Jejich tanečnímu vystoupení předcházela projekce v podobě fotografického komiksu, který celek ozvláštnil, ale ubral mu na tempo rytmu. Nicméně Mathias Deneux, podepsaný i pod několika choreografiemi, se stal opravdickým miláčkem publika. Španělsko v jeho temperamentním podání bylo na jevišti opravdu přítomné, jeho komediální talent inspiroval spoluhráče a uchvátil diváky. Dá se říct, že svou bezprostředností a širokým úsměvem udával tón celému finále i klaněčce.

Ambicí inscenátorů bylo seřadit a předvést několik zábavných tanečních kousků, které by umožnily hrát je ve variabilně složených programech s přihlédnutím k faktu, že každý tanečník se zde střídá v několika rolích. Zadání přivést na jeviště Hybernie taneční humor bylo splněno, byť ne úplně a s malými chybami na kráse. Protože, oč jsou kamínky mozaiky výraznější, barevnější, o to víc je nutné od tvořeného obrazu – celku poodstoupit. Různorodost témat a hrdinek ve druhé části večera bohužel tvůrce převálcovala, postrádala jsem u ní alespoň jemnou dramaturgickou linku.

 

Nabídka humoru i krásy
Kvalitní předloha parodii unese, pokud tvůrci nepoužívají laciných prostředků ve snaze se divákovi podbízet. A to se u Ballet Hommes Fatals nestalo. Přání inscenátorů: „Chceme, aby si diváci během představení odpočinuli a dobře se pobavili,“ se splnilo. Kromě toho Ballet Hommes Fatals přítomným nabídli krásu, které je na světě stále méně. Ukázali ji v mnoha podobách (hudba, tanec, silné emoce, krásné příběhy, barvy a mladé příjemné tváře…), a i proto je zde dobré vzpomenout cílového diváka, na kterého projekt míří. Je to člověk, který programově divadlo nevyhledává a balet už vůbec ne. Na představení se rovněž zastaví mnoho turistů. Proto je dobré nabídnout jim krásu v pro ně přijatelném balení. Na závěr si dovoluji s jistotou říct, že Ballet Hommes Fatals přinesli tímto žánrem na mapu zábavné Prahy kvalitní a milou podívanou, a za to je jim potřeba poděkovat.

 

Hodnocení autorky recenze: 80%

Ballet Hommes Fatals
Námět a scénář: Michal Štípa
Choreografie: Benjamin Husson, Guido Sarno, a Mathias Deneux
Premiéra 28. února 2016 Divadlo Hybernia Praha

Tančí – Michal Štípa, Karel Audy, Veaceslav Burlac, Giovanni Rotolo, Guido Sarno, Mathias Deneux, Jiří Waňka, Domenico di Cristo, Benjamin Husson a Federico Ievoli

www.ballethommesfatals.cz