O kráse a temnotě antracitu z pera Julie Wolfe

  1. 1
  2. 2
Hudební občasník jedné flétnistky (7. listopadu 2017 - Struny podzimu, Forum Karlín Praha) - Mám ráda tvorbu, která spojuje řemeslo, emoce a poselství. To poslední je něco, co není tak časté, ale snažím se toho vždy při poslechu nebo produkci hudby dopátrat. U české premiéry oratoria pro sbor a komorní ensemble Anthracite Fields o životě horníků z přelomu devatenáctého a dvacátého století se to povedlo a spolupráce sboru Martinů Voices a prvotřídních muzikantů z Bang On a Can All-Stars nabídla neopakovatelný multimediální večer.
Julia Wolfe: Anthracite Fields – 7. 11. 2017 Praha (zdroj SP / foto © Petra Hajská)

Také mám moc ráda nesešněrované Martinů Voices. Možná i proto, že mě s nimi pojí předloňský silný zážitek na stejném podiu a stejném festivalu s Liškovou omračující hudbou k Marketě Lazarové.  Možná i proto, že je mi sympatická osobnost Lukáše Vasilka a vlastně cokoli s Martinů Voices vyrábí, je originální, něčím vizionářské a má velmi příjemnou auru, ať už sedíte na podiu nebo v publiku (zde musím zmínit i jejich loňskou senzační spolupráci s Tallis Scholars na Dvořákově Praze), a to je pro mě docela vzácnost. Takže kdo jiný by se měl spojit s Julií Wolfe? Ta patří údajně k tomu nejlepšímu, co může nabídnout současná americká a světová hudba, nicméně po včerejším koncertě musím provést důkladnější ochutnávku její uznávané tvorby. Přišlo mi, že kombinace těchto osobností obzvlášť zafungovala aneb, jak se říká, byli opravdu na jedné vlně.

Šestičlenný Bang on a Can All-Stars americká skladatelka spoluzakládala v roce 1992 a pravidelně s nimi spolupracuje. Ensemble patří k nejoceňovanějším svého druhu a zaměření, vznikla pro ně spousta skladeb šitých na míru. Je tedy zajímavostí a zřejmě nevyhnutelností, že se jejich netradiční nástrojové uskupení stává samostatným druhem obsazení v soudobé hudbě. Spojováni jsou kromě Julie Wolfe také se Stevem Reichem nebo Davidem Langem (toho zrovna ochutnáváme v našem nejmenovaném vokálním uskupení… jak je to vše propojené!).

Julia Wolfe: Anthracite Fields – Bang on a Can All-Stars – 7. 11. 2017 Praha (zdroj SP / foto © Petra Hajská)

O sympatické naladění na danou tématiku se postarala vším výrazná zpěvačka Tonya Graves a nezaměnitelný Dan Bárta se svým charakteristickým pódiovým tělocvikem (už jsem myslela, že to uvidím jen s Illustratosphere nebo Robert Balzar Triem). Za doprovodu kytaristy Marka Stewarta a perkusionisty Davida Cossina zazněla americká country-folková píseň o hornících Sixteen Tons. O jejich nuzném životě ve tmě, umolousaných rukách a nosech, zničených plicích, tělech, duších a nelidských podmínkách. Taková ta důlní situace, o jaké v jistých českých regionech také víme své… Druhá píseň Dark as a Dungeon narážela i na naši aktuální situaci jako otroků své práce. To bych samozřejmě nesrovnávala s daným tématem, nicméně (!) napadla mě u toho jedna myšlenka a Julia se o ni, myslím, v diskusi po představení vlastně otřela. Tyto písně a celé antracitové oratorium nejsou lítostivým výkřikem nad osudem ani světobolnou muzikou. To je zajímavý paradox k tehdejší situaci i k dnešní době, ke kterému se ještě ve svém sloupku vrátím.

Julia Wolfe: Anthracite Fields – Dan Bárta, Tonya Graves – 7. 11. 2017 Praha (zdroj SP / foto © Petra Hajská)

Dílo Anthracite Fields, ověnčené Pulitzerovou cenou za hudbu, se skládá z pěti částí. Z první, Foundation, vystupují hlavně jména horníků, pohřbených při důlních neštěstích v oblasti Pensylvánie. Autorka zamýšlela použít jména všech obětí, ale poté, co viděla předlouhý seznam, se rozhodla použít jen jméno John (kterých je v Americe víc než dost) a první slabiku v příjmeních, v abecedním pořadí. O to se staraly mužské hlasy z Martinů Voices, následované ženskou částí. Foundation vykresluje pochmurnou atmosféru, jako byste sami vjížděli vozíkem do oné tmy, kolem vás blyštivé černo (hluboké tóny kontrabasu Roberta Blacka)…, když v tu ránu vás z meditace prudce vytrhnou zvuky kladiva a tvrdé údery do antracitové stěny. Zde expresivně využity bicí, zvonky a klavír (David Friend) v rychlých tremolech.

Breaker Boys je věnováno, jak už název napovídá, chlapcům, kteří oddělovali holýma rukama čisté uhlí od ostatní horniny. Zde nutno zmínit výmluvnou projekci a fotografie breaker boys, kterým nebylo kolikrát ani deset let. Autorka tu senzačně, trochu tragikomicky, využila v hudbě onu klukovskou hravost. Tato část byla rytmicky kontrastní k první, sklouzávající k jazzovým nebo popovým prvkům… Pořád ale v rámci nějakého minimalismu, což se vám zaryje samozřejmě ještě hlouběji pod kůži, aneb méně je kolikrát více. Martinů Voices, drobící hlavní větu o osudu malých otroků, kterou přednesla energická violoncellistka Ashley Bathgate, a poté sbor deklamující „seven years, eight years“… hravý klarinet (Ken Thomson) a jeho skřeky… drsné perkuse… černé tváře a rozedrané ruce malých dětí, které by si měly hrát pod sluncem a stromy nebo jezdit na kole, jehož zvuky se prolínaly celým dílem jako připomínka valících se kamenů… Prostě pořádný „rokec“.

Julia Wolfe: Anthracite Fields – Ashley Bathgate – 7. 11. 2017 Praha (zdroj SP / foto © Petra Hajská)

Speech pracuje s výňatkem z projevu Johna Llewellyna Lewise, který jako prezident Svazu důlních dělníků bojoval za bezpečné podmínky horníků při práci. Zde zněl působivě a emotivně hlas kytaristy Marka Stewarta. Jak vidno, členové sexteta jsou schopni vládnout nejen svým nástrojem, ale i hlasem, což oceňuji. Stupňující se intenzita zpěvu jeho i sboru, napětí v jazyce ostatních nástrojů jen podtrhlo důležitost sdělení. Všichni čerpali a dodnes čerpají z nepředstavitelně těžkých podmínek k výrobě energie, na které tehdy stála produkce všech ostatních vymožeností v Americe. A svými důsledky, i když v návaznosti na moderní technologie, působí dodnes.

Flowers se inspiruje autorčinými hovory s Barbarou Powell, která byla dcerou a vnučkou horníků. Prostor tak zde dostávají příbuzné – ženy, které se staraly o zahrady a květiny (opět v projekcích), představované ženskou polovinou sboru. Lyrika a „zelenost“ této části je kontrastem ke tmě, která dílo prostupuje, a dává oratoriu jakousi výrazovou vyváženost.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář