O kráse a temnotě antracitu z pera Julie Wolfe

  1. 1
  2. 2

A konečně Appliances. Zde se nabízí ono poselství, které jsem na začátku nakousla. Upéct dort, vyprat prádlo, rozsvítit, dát si sprchu a jiná sousloví, která sbor hlásil, až vám skoro nadělal díru do hlavy, to vše by nebylo možné bez spodních pater dělnické společnosti, kterou byste nejraději přehlídli. Ostatně, podívat se na onu realitu příjemné určitě nebylo. Realitu „pokroku“, který by bez lidí, zajišťujících palivo pro všechny denní úkony, byl naprosto nemožný. Měli bychom si uvědomit, že díky této minulosti a někde stále ještě realitě (!) žijeme v komfortu, který má docela černé a špinavé pozadí. Uhelné téma je stále aktuální vzhledem ke globálnímu oteplování, jehož spoluviníkem je právě spalování uhlí a jiných fosilních paliv za účelem výroby elektřiny a následná produkce oxidu uhličitého. Musím ještě vypíchnout práci Jeffa Sugga (projekce autentických historických fotografií, nákresů dolů a dalších materiálů), Andyho Cottona (sound design) a to, jak citlivě fungoval také světelný design (nevím přesně, nakolik byl dílem “Amíků” a nakolik tvorbou týmu Fora Karlín…).

Julia Wolfe: Anthracite Fields – 7. 11. 2017 Praha (zdroj SP / foto © Petra Hajská)

Za naše pohodlí platíme draze už teď. Nemám na mysli složenky od energetických společností, ale spíše takové věci jako vymírání živočišných druhů právě kvůli oteplování nebo diskutované přesuny a migrace národů jako důsledek absence pitné vody a rozšiřování pouští. Mizí ledovce, hmyz, velryby umírají s žaludky plnými plastů a ryby a ptáci žijí třeba s kusy plechovek už jako se součástmi svých těl. Že jsem odbočila? To si nemyslím. Anthracite Fields nese širokospektrální myšlenku, zasahující do skutečně zásadních témat současné společnosti, která by mohla přispět k uvědomění si toho, v jaké krizi se nacházíme. Já v to doufám a sama se snažím dělat vše, co můžu, abych jako malý článeček žila zodpovědně ke svému životnímu prostředí. Každý může. A na nás to stojí. Je to jako před volbami. Že váš hlas nic nezmění? Naopak, malé hlasy a malí mravenečci jsou to nejdůležitější. Snad mravenci ani včely nevymřou, mají prioritu nejvyšší. A jako horníci kdysi, poctiví mravenečci společnosti, kteří umírali pod zřícenými stropy důlních chodbiček, bychom se měli obrátit sami k sobě a položit si otázku, co můžeme udělat, abychom katastrofu odvrátili. Aby se ten strop nezřítil nebo aby chodbičku nezaplavila voda.

Julia Wolfe: Anthracite Fields – 7. 11. 2017 Praha (zdroj SP / foto © Petra Hajská)

Pro mě poselství Julie Wolfe zachází až takto daleko a přála bych si, aby podobná díla zaznívala častěji, aby se nezapomnělo na ty, kteří formovali a formují náš přepych. Abychom si přestali neustále na něco stěžovat a učili se žít s málem. On ten minimalismus vychází z mnohem hlubších podstat. Anthracite Fields vás nenutí plakat ani lamentovat (to nedělali ani horníci, prostě tvrdě makali, protože museli, to je ten paradox!). Chce vás postavit před realitu takovou, jaká byla a je, a možná přeměnit naše remcání o tom, jak máme těžký život, v pochopení toho, že jsme sami zodpovědní za vše ve svém životě. Bohužel to je ale, jak pozoruji, jen výsadou hrstky vyvolených, vědomých, citlivých a vnímavých, kteří neukazují prstem na druhé, ale vycházejí ze své intuice. Hudba je intuice a bude vždy jako všechno umění odrážet a reflektovat. A snad měnit k lepšímu!

www.strunypodzimu.cz

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na