Kristýna Vylíčilová: Proč na sebe nebýt náročný? Nejen o Dvou vdovách v Liberci

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Česká opera a lidé kolem ní online (6): Kristýna Vylíčilová – S absolventkou bratislavské Vysoké školy múzických umění, sopranistkou Kristýnou Vylíčilovou hovoříme o postavách a atmosféře Smetanovy opery Dvě vdovy, jejíž nová inscenace vzniká v Divadle F. X Šaldy v Liberci, o rovnováze mezi Smetanou, Mozartem a barokní hudbou, o druhooborových postavách či o koncertním zpívání.
Kristýna Vylíčilová (zdroj umělkyně / foto Mona Martinů)

 

V Liberci jste ztvárnila v loňském roce Annu Reich ve Veselých paničkách windsorských, následně pak Karolku v Její pastorkyni, teď se do Liberce vracíte jako Lidunka ve Dvou vdovách. Jednu velkou smetanovskou roli máte už nastudovanou, byla to Ludiše v Braniborech v Čechách. Máte nakročeno k oboru „smetanovská sopranistka“?

To bych si přála moc. Záleží samozřejmě na konkrétním oboru… Třeba na Libuši si opravdu nemyslím. Ale ráda bych v dohledné době zpívala Mařenku nebo Karolínu ve Dvou vdovách.

Teď máte možnost zblízka sledovat, jak se role Karolíny studuje…

Vidět noty je vždycky něco úplně jiného než se pak s rolí potkat na jevišti, byť jako posluchač – kolega. Někdy se děsíte not a v reálu to tak zlé není, jindy vám noty připadají jako „brnkačka“, a následně si rvete vlasy za to, že jste tu roli vzal. O Karolíně jsem si myslela, že je ve skutečnosti jednodušší. Ale teď sleduji svoje kolegyně a uvědomuji si, že velice živému a temperamentnímu charakteru té postavy musí odpovídat i její jevištní podoba. Což je fuška… Mám před Karolínou velký respekt, ale jednou bych si ji zazpívala ráda a věřím, že bych ji zvládla.

Libereckou inscenaci Dvou vdov připravuje režisér Jan Antonín Pitínský, přibližte nám jeho představu o Dvou vdovách.

Pan režisér vnímá svět i okolí velmi symbolicky, vnímá barvy, pocity, emoce. Obraz si skládá prostřednictvím citových vjemů. Pokud jsem to pochopila správně, nechce být na jevišti popisný. A když už, tak jen z určitého konkrétního důvodu, třeba když si přeje nějakou karikaturu. Nebo když je třeba jistý prvek zdůraznit. Divákovi nabízí různé výklady a možnosti, jak danou situaci vnímat. Pan režisér vychází z předpokladu, že divák ví, o čem jsou jednotlivé situace, a nepotřebuje je vidět doslovně ilustrované. A jeho snahou je přinést publiku podněty k dalšímu zamyšlení.

To je ale pro vás jako interprety jeden nesnadný úkol navíc…

To je pravda, někdy nám to sepne stejně jako panu režisérovi, ale přiznám se, že párkrát jsem musela hluboce přemýšlet, jak to vlastně myslel… Ale proč nebýt na sebe trochu náročný? Bylo by velmi pohodlné mít všechno naservírované na zlatém podnosu. Jako divák mám ráda překvapení a baví mne, když postavy tu a tam jednají trochu jinak, než bych čekala.

Klíčem ke Smetanovým Dvěma vdovám je podle vašeho názoru jednání postav?

Dvě vdovy jsou konverzační opera s temperamentním dějem. Jako asi každá opera se i tato dá po režijní stránce uchopit jak akčně, tak staticky, jako takzvaný stoják. A nemůžu jednoznačně říct, že chystaná liberecká inscenace je taková či onaká. Naše Dvě vdovy se odehrávají na tenisovém kurtu. Karolína při své árii, která je sama o sobě dosti náročná, máchá raketou a na přesně určené noty poskakuje, protahuje si lýtka a ruce. Tohle kolegyním nezávidím, byť říkají, že toto je na roli Karolíny v naší inscenaci ještě to nejjednodušší. Jinde se děj zastaví, režie využívá i princip štronza.

Řekla jste právě, že se ráda necháte překvapovat…

To jsem ovšem myslela spíše na nuance v hlasové a herecké práci. Ne na vývoj postavy v rámci příběhu. Mám ráda, když interpret jistou repliku zahraje jinak, než by odpovídalo naší představě. Pak je postava životnější.

Kristýna Vylíčilová (zdroj umělkyně / foto Mona Martinů)

Jak moc jsou podle vás postavy opery Dvě vdovy reálné?

Reálné jsou všechny, snad jen ta úzkostlivá Anežka… Dnes si těžko představíme mladou vdovu, celou v černém, která po léta odmítá jen závan čehokoli pozitivního, veselého. Karolína je temperamentní, sebevědomá bytost, stejně jako moje postava, Lidunka, která s Toníkem představuje mladý pár, v němž vzniká určité pouto. Mumlal je oproti tomu poněkud starosvětský pán, který chce mít všechno zaškatulkované. Kdybyste se na Mumlala zeptal diváka, kterému je patnáct let, připadal by mu možná trapný. Ale my víme, že on má pevné představy o životě a o morálce v souladu s tím, jak byl vychován. V morálních posunech ovšem poněkud nedokáže kráčet s dobou.

Morální posuny? To vypadá jako kulantní výraz pro nějaké nepravosti…

Ale vůbec ne! On třeba jen chválí Anežku za to, jak se vytrvale drží ve smutku, i když jí černá barva vůbec nesluší. Oproti volněji smýšlející Karolíně. A ve finále je zklamaný tím, že i Anežka podlehla.

Jak vychází v tom ústředním čtyřlístku postav Ladislav? Mohli bychom si myslet, že je to zamilovaný gentleman, který se velmi noblesním způsobem snaží Anežku ulovit, jenže pak se ukáže, že už s ní kdysi dávno něco měl…

Ale právě tohle je moment, který Ladislava zživotňuje. Jinak by to byla strašně kladná postava, která v celé opeře jen blouzní a touží po jedné vysněné bytosti. Tam by to „šustilo papírem“… Ale když vyjde najevo, že už mezi nimi kdysi něco bylo, řeknete si, že to jsou taky jenom lidi. A tohle je zcela aktuální prvek. Navíc, já to chápu jako něco, co bylo zcela nevinné a platonické. Ladislav nejprve respektoval, že milovaná osoba je zadána. A když to pominulo, všemožně se snaží, aby jeho láska došla naplnění. Dvě vdovy jsou prostě smetanovsky hezké a milé, není v nich žádný znepokojivý prvek, který by vás vyrušoval.

Vy ovšem s Toníkem tvoříte vedlejší pár, tedy takzvaný „druhý obor…“

Je otázka, jak jsou v operách druhooborové postavy důležité. Já si jejich přítomnost vykládám tak, že dávají inscenaci další rozměr. Opera je díky nim v 3D… Divák, jehož pozornost je upnuta k ústřednímu čtyřúhelníku, si prostě občas odpočine u nějaké mini-akce. S Toníkem máme v opeře dva zpívané výstupy, pokaždé jde o interakci s Mumlalem a o to, aby nám nemluvil do naší lásky. Ale pan režisér nám k tomu přikomponoval spoustu dalších symbolistních aplikací v terénu jeviště. A v nich náš vztah zhmotňujeme a prezentujeme na pozadí událostí, které se dějí v hlavním plánu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama