Kristýna Vylíčilová: Proč na sebe nebýt náročný? Nejen o Dvou vdovách v Liberci

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Už jste naznačila, že na jevišti Šaldova divadla vznikne pro inscenaci Dvou vdov tenisový kurt, nehrozí, že třeba právě toto bude vyrušovat diváka, který čeká venkovské sídlo a komnatu, kam Karolína Ladislava uvězní?

Nechte se překvapit, asi by nebylo správné všechno prozradit dopředu, ale když má například Mumlal s Ladislavem bloudit lesem, v naší inscenaci lesem bloudit nebudou. Budou bloudit jistou velice symbolickou stafáží; divák, který má rád popisnou akci na jevišti, bude muset být trochu shovívavý.

Mluvíte o symbolické rovině jako výrazném rysu chystané inscenace. O jaké symboly tu vlastně jde a jak jste si sama pro sebe rozkódovala jejich použití?

Vzhledem k tomu, že Dvě vdovy hrajeme na tenisovém kurtu, jsou těmi základními symboly tenisové rakety a míčky. Kolegové občas mají ručník, třeba Karolínin trenér. To je další statická postava, kterou ztvárňuje kolega ze sboru. No a tenisový match? Možná proto, že Karolína a Anežka se svým způsobem v životě neustále popasovávají. Představují odlišné přístupy k životu a jde o to, který nakonec bude ten správný. A také každá používá jinou taktiku, proč to tedy nesrovnat se sportovním zápasem…?

Popsali jsme režijní východiska, s jak konkrétními požadavky přišel autor hudebního nastudování Robert Jindra?

Pan dirigent je velice chápavý a má zcela jasnou představu. A neprosazuje ji násilím, nýbrž velmi gentlemansky. Orchestr vede velmi malebně a všichni si jeho práci chválíme, včetně orchestrálních kolegů, soudě z letmých hovorů v divadelním zázemí. Snažíme se také vzájemně se poslouchat, i když z hloubky orchestřiště na jeviště a opačně to vždycky není docela ideální. Pan dirigent nás na sedacích zkouškách občas upozorňuje na důležitá nástrojová sóla, která „jdou“ spolu se zpěváky, a má nás k tomu, abychom je poslouchali. Také dokáže vybalancovat zvuk orchestru ve prospěch subtilnějších hlasů, které díky tomu jsou krásně slyšet i v tak náročném prostoru, jakým je liberecké Šaldovo divadlo.

Kristýna Vylíčilová (zdroj umělkyně / foto Mona Martinů)

Co vás aktuálně zaměstnává mimo připravovanou inscenaci Dvou vdov v Liberci? Sdělila jste mi, že pravidelně přejíždíte mezi svým bydlištěm v Bystřici pod Hostýnem, Českými Budějovicemi, Libercem a Prahou…

Byla jsem obsazena do nového nastudování Mozartovy Figarovy svatby v Národním divadle v Praze, kde ztvárním roli Barbariny. Je to de facto moje první kompletní mozartovská úloha, když nepočítám Donnu Elvíru ještě v čase mých studií na Vysoké škole múzických umění. Samozřejmě, mám nastudovanou řadu árií a jednotlivých výstupů a ansámblů. Je to tedy opět druhooborová postava, ale tento typ role mi velmi vyhovuje a byla bych šťastná, kdybych si v dohledné době mohla zazpívat Paminu nebo Zuzanku. Barbarina by k nim mohla představovat příjemný předstupeň.

Vím o vás, že vyvíjíte také bohatou koncertní činnost…

Za koncertní příležitosti jsem velmi vděčná. Snad nejvíc proto, že můžu v tu chvíli stát na stejném jevišti s orchestrem. Vnímám ho tak úplně jinak než v divadle, kdy k vám hraje z hlubin pod jevištěm. Pokud mám šanci se takto do orchestrálního zvuku nořit, naskakuje mi vždy husí kůže. A obecně musím také říci, že mi velmi svědčí a je blízká duchovní hudba. V poslední době jsem měla možnost vystoupit v Beethovenově Mši C dur či v Orffově kantátě Carmina Burana. A v dubnu 2018 mě čeká druhý soprán v Mozartově Mši c moll.

Jak se v současnosti daří věnovat se barokní hudbě? V minulosti jste byla pravidelnou frekventantkou Letní školy barokní hudby v Holešově, kam jste to z domova měla doslova přes mez…

S barokem se potkávám stále, hlavně vždy v létě na Olomouckých barokních slavnostech. A v této sezoně mne krom tohoto festivalu čeká ještě velmi lákavá produkce Monteverdiho Orfea v Plzni.

Monteverdi, Lidunka ve Dvou vdovách a Barbarina ve Figarce představují ovšem tři zcela odlišné charaktery zpěvu a požadavků na interpreta…

U novoromantických rolí si musíte vytvořit jasnou barevnou představu a s nejvyšší důkladností pracovat s dechovou oporou, aby se hlas dostal přes velký orchestr. U Mozarta zase funguje subtilnější, křehčí hlasové nasazení. Na baroko nejsem odborník, takže prezentuji pouze svůj soukromý názor – všeobecně se požaduje rovnější tón s menším vibratem a s tím mám trochu víc práce než kolegové, kteří jsou v baroku doma.

Na čem závisí práce s vibratem?

Krom jiného velmi závisí na konkrétní melodické lince. Vibrato vzniká používáním dechu, ať už dobrým, nebo nesprávným. Kratší, parlandové úseky lze zpívat bez dechu, není to samozřejmě v pořádku, ale technicky to je proveditelné. Kantilénu ale bez dechu nedáte. A hraje tu také vliv repertoár a intenzita, s jakou se tomu kterému oboru věnujete. Zpíváte-li delší dobu romantické party, vibrato se vám zcela určitě nezmenší, naopak. Vůlí se tedy ovlivnit dá, ale není to jen otázka aktuálního rozhodnutí – tedy dneska se mi zachce zpívat s vibratem a zítra bez něj.

Před nedávnem jsem na tomto místě mluvil o barokní literatuře s vaším kolegou Romanem Hozou. Velmi si pochvaloval spolupráci s paní Barbarou Marií Willi, která ho přivedla na myšlenku, že v barokní interpretaci ne vše musí být krásné…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář