Kritika kritiky (20)

Pokračování výběru z esejí Maxe Grafa z roku 1957 Každá hodina byla naplněna (druhá část) 

Metropolitní opera byla otevřena 22. října 1883, tedy ve stejném roce, v jakém bylo definitivně otevřeno Národní divadlo v Praze. Postřehy Maxe Grafa o architektonickém vybavení „zlaté podkovy“ MET, kde se víc dbalo na vnější okázalost než na vlastní divadelní provoz, v lecčem připomínají i to, co se týká naší „zlaté kapličky“.

***

Metropolitní opera kdysi a dnes
Vzdor krizím posledních let však MET stále zaujímá v hudebním životě Spojených států první místo. Každou sobotu jsou její představení přenášena rozhlasem po celé zemi. Také televize už přenášela Carmen. Po skončení „season“ podniká soubor newyorské opery turné a protože se prostřednictvím gramofonových desek nejen árie v podání velkých pěvců tohoto divadla, ale také celá představení dostávají do každého domu ve Spojených státech, zaujímá MET v duchovním a hudebním života země místo, jaké ani nelze úplně docenit. Dá se říci, že toto operní divadlo, ačkoli hraje jen pět měsíců v roce, zpívá a hraje pro celou zemi, v níž jsou velká operní divadla kromě New Yorku jen v Chicagu a San Francisku.

MET teď existuje 74 let. Před jejím otevřením tu byla od roku 1849 Academy of Music na 14. ulici, operní divadlo staré, vybrané společnosti, jejíž peníze ještě pocházely z revoluce a která považovala každé peníze nahrabané během války za méněcenné. To byla takzvaná společnost „knickerbockerů“, k nimž patřili Astorové, Belmontové, Schuylerové a ostatní staří peněžní aristokraté v New Yorku, kteří v lóžích předváděli své diamanty a zvali si do nich hosty. Tato společnost se dívala na nové bohaté v New Yorku, na Vanderbilty a Morgany, jako na kariéristy a byl to tento protiklad dvou generací bohaté společnosti Spojených států, který vedl k založení nového operního divadla, Metropolitní opery.

Ano, strašlivá událost, kdy byla jednomu z Vanderbiltů odmítnuta lóže v Academy of Music, vedla k postavení nové opery. William H. Vanderbilt, manžel uražené dámy, jež se nemohla předvést v lóži Academy, se spojil s dalšími finančními aristokraty mladší šlechty, kteří si rovněž nemohli pronajmout lóže v Academy of Music, protože je vlastnili staří finančníci. Dohodl s nimi, že vybudují novou operu, v jejíchž lóžích budou moci předvádět své fraky noví dolaroví magnáti a jejich manželky své diamanty.

Peněžní králové starší generace hleděli na muže s čerstvými penězi poněkud svrchu, jako by opakovali slova vídeňského barona Königswartera, který řekl, že „každý, kdo má mizerný milion už si říká milionář“ – kdyby jen měli tolik vtipu jako právě onen vídeňský milionář. Takto se jen posmívali, že chce „několik bohatých lidí vynalézt novou cestu, jak se zbavit peněz“.

Ale roku 1881 získali ctižádostiví noví milionáři pozemek na Broadwayi č. 1423 (poté, co ztroskotal plán vybudovat novou operu tam, kde dnes stojí hotel Vanderbilt). Stavbu umožnil kapitál ve výši 1,732.478 dolarů a pro jistotu se v budově počítalo i s byty a obchody; takže si dnes můžeme v MET koupit nejen vstupenky na představení, ale také šaty a ponožky. Byla to ošklivá budova a je taková, ředitel Academy of Music ji zlomyslně nazval celkem trefně „žlutý pivovar“. Ale to nejdůležitější v nové budově byly lóže. Vynikající newyorský kritik Irving Kolodin, který také napsal dějiny MET, správně řekl, že „Metropolitní byla vybudována kolem řady lóží“.Zde – v takzvané „zlaté podkově“ – sedávala nová newyorská společnost, Vanderbiltové a Astorové se svými manželkami a obchodními přáteli – tehdy to bylo sedmnáct Vanderbiltů a sedmnáct Astorů –, společnost, která pořádala rozmařilé večírky ve svých vilách na pobřeží Newportu, brázdila moře na jachtách a po představeních v MET pořádala večeře a plesy. Společenský život, zásnuby a svatby, to všechno rámovaly lóže v MET. Stěny v předsíňce lóže Mrs. Hamersley byly vyzdobeny girlandami orchidejí. Jako vůdčí postava newyorské společnosti se ještě roku 1952 přesně o deváté o významných dnech (byly to pondělky) objevovala šperky ověšená a o hůl se opírající osmdesátiletá Mrs. Grace Orme Wilson-Vanderbilt, snacha Williama Vanderbilta, aby ve své lóži přijímala hosty.

Přidělování lóží nového divadla mezi sedmdesát abonentů se uskutečnilo 24. května 1883 a byla to významná událost. Jména tahala jakási mladá dáma z klobouku, a jiná víla štěstěny z druhého klobouku čísla. Podíly, které takto povstaly, znamenaly v příštích letech cenné vlastnictví. Za 142.857 dolarů, které majitelé lóží zaplatili během pětatřiceti let od otevření MET, získali abonenti (mezi nimi i Kolodin) na každé představení lóži, za kterou tímto způsobem nezaplatili víc než 52,32 dolarů, takže každé ze šesti sedadel stálo 8 dolarů 72 centů.

Ale nebyla to jen společenská prestiž a hudební zážitek, které stály tak málo (o něco víc než obvyklé sedadlo v parketu), také pronájem a prodej lóží přinášel slušný zisk. Jakási Mrs. Iselin pronajala v sezóně 1920/21 svou lóži na 74 představení, což jí vyneslo zisk 5025 dolarů, tedy průměrně 33.77 dolarů za sedadlo, které stálo 8,72 dolarů. Roku 1903 byla jedna z lóží, získaná deset let předtím za 60.000 dolarů, prodána za dvojnásobek.

Na co se při stavbě MET myslelo méně než na lóže, bylo jevištní vybavení. Jeviště Metropolitní není nijak prostorné, nemá také žádné zákulisí a úložiště dekorací. Kruhový horizont získala  MET teprve když Opera Guild, sdružení přátel MET, roku 1936 sebrala peníze na jeho vytvoření. Příspěvky z řad publika a veřejné sbírky umožnily další vylepšení. Když jsem v radiu slyšel výzvu, přispěl jsem sám několika dolary na pořízení nové opony.

Také jinak má budova řadu nedostatků. V horních pořadích je na jeviště dobře vidět jen ze čtvrtiny míst. Exkluzivní zlatožlutý nátěr získalo divadlo teprve tehdy, když v roce 1892 část vyhořela a musela být znovu postavena.

Proto se také objevovaly plány na nové operní divadlo. Roku 1924 uveřejnil Otto Hermann Kahn brožuru, kde navrhoval vybudování nové opery na 57. ulici. Dokonce už byli nalezeni architekti, jedním z nich byl vídeňský architekt Joseph Urban, který později vybudoval krásné divadlo Ziegfield na 6. ulici. Kahnův plán se však neuskutečnil; tam, kde měla stát nová MET, jsou dnes apartmány Parc-Vendome. Také nejnovější plán postavit novou budovu MET na náměstí Columbus Circle, nemohl být realizován. „Fasáda opery na sedmé ulici,“ píše historik MET, „je dnes tak špinavá, jako už celých třicet let nebo ještě déle.“

V této staré budově se v posledních sedmdesáti letech odehrával operní život, jak ho podrobně a fundovaně popisuje Irving Kolodin. V životě MET byly vzestupy i pády, tak jako v každé jiné opeře. Lesk představení za Gattiho Casazzy – ředitele v letech 1908–1935 – s Carusem, Giglim, Šaljapinem a Galli-Curci nebo doba Mahlera a Toscaniniho jsou v New Yorku ještě dnes legendární. Teprve v prvních letech deprese, v roce 1930, nastal po jedenadvaceti letech přebytků deficit a od té doby se MET finančních starostí nezbavila, protože zvýšené náklady na jedné straně a menší jmění publika na druhé straně deficit neustále prohlubovaly. Nejnižšího bodu dosáhly příjmy roku 1933. Doby, kdy mohl Gatti Casazza zaplatit Carusovi 2500 dolarů za večer, Gigli dostal od MET za čtyři roky 275.000 a divadlo přesto mělo obrovské příjmy, už je dávno pryč. Mezi roky 1930 a 1935 měla MET ztrátu víc než milion dolarů. Veřejné sbírky (v letech 1933, 1943 a 1951), podpora Opera Guild, Juilliard Foundation a osvobození od daní občas pomohly. Avšak k trvalé sanaci prvního operního divadla Spojených států nedošlo dodnes. Společenská proměna válečných a poválečných let převedla úkol zachování MET od lidí s velkými výdělky na normální publikum, které se od konce druhé světové války stále více stává hudebním publikem a díky rozhlasu, gramofonovým deskám, hudební výchově ve školách a veřejných knihovnách je proniknuto porozuměním hudbě a láskou k ní. Americký způsob myšlení ale odmítá, aby operní divadlo subvencoval stát a vhodná forma podpory kulturních potřeb nové společnosti ještě nebyla nalezena. Tak je dnes MET vhozena do společnosti, která má novou strukturu. Stará MET je mrtvá. Nová ještě pořádně nežije. A v čase mezi včera a zítra leží krizový dnešek. MET jako jedno z předních míst péče o velké hudební umění však jistě přežije.
(Pokračování)