Kritika kritiky (30)

  1. 1
  2. 2

Literárně činný byl Carl Maria Weber, jeden ze vzácných zjevů mezi tvůrčími duchy, který měl porozumění i pro umění jiných. A přece i on dovedl bloudit, dovedl nechápat. Dnes, kdy je u nás Beethovenův kult na vrcholu, je zajímavé vědět, jak o něm soudila doba, v níž tvořil. Je pochopitelné, že jeho velikost nedokázaly plně pochopit široké kruhy, že mozartovci došli v jeho cenění jen k jistému stupni jeho vývoje. Překvapí však, že se našli i velcí umělci, kteří některým jeho dílům neporozuměli. Jedním z nich byl i Weber. Týž Weber, který ve Fideliovi viděl celou velikost Beethovenovy hudby, také on došel v ocenění jen k určitému stupni. Tak například Sedmá symfonie, tato nadšená apoteóza života, nenašla u Webera porozumění, ale narazila na jeho prudký odpor. Bryskním, snižujícím a umělce nedůstojným výrokem odbyl dílo i tvůrce: „Teď extravagance tohoto génia dosáhly krajní meze, Beethoven je teď naprosto zralý pro blázinec.“ Ale nejen Weber, i mnozí jiní z hudebníků první polovice devatenáctého století stáli před vrcholnými díly největšího z instrumentálních skladatelů jako před záhadou a v neporozumění je odmítali.

Lze přejít mlčením svého času sice slavná jména, ale dnes vřazená mezi hvězdy druhého a třetího řádu, jako byli u nás například Dionys Weber a Václav Tomášek, kteří byli odpůrci hudby Beethovenovy již tam, kde šel nad Mozarta. Ale u dvou jmen nutno se zastaviti. Jsou to Spohr a Mendelssohn. Oba vysoce vzdělaní umělci, ve své době všeobecně považovaní za autority prvého řádu. Ani u nich však nenašel celý Beethoven pochopení a uznání. Spohr například viděl ve Smyčcovém kvartetu F dur z op. 18 vrchol kvartetní kompozice Beethovenovy, což znamená, že velikost jeho další tvorby v tomto oboru mu zůstala utajena. Kdo nezná blíže Spohra jako umělce a člověka, toho překvapí jeho soud o Beethovenově Symfonii c moll, který čteme ve Spohrově autobiografii: „Přes mnohé krásy v jednotlivostech netvoří tato symfonie klasický celek. Jmenovitě chybí hned tématu první věty důstojnost, kterou musí dle mého cítění mít počátek symfonie.“ Adagiu symfonie vytýká Spohr přílišné modulování, trio Scherza je podle něj barokní, poslední věta ho svým nicneříkajícím hřmotem uspokojuje nejméně. Jestliže u Spohra, umělce vyrovnaného a vnitřně harmonického, jehož ideálem byla zvuková líbeznost a kompoziční průhlednost, narazila Beethovenova Pátá symfonie na odpor, tím pochopitelnější je, že se nedovedl nadchnout pro jeho symfonii poslední.

V citované už autobiografii doznává, že poslední Beethovenovy práce neodpovídají jeho vkusu. „Její první tři věty přes jednotlivé záblesky geniálnosti zdají se mně horší než všechny věty osmi dřívějších symfonií, čtvrtá věta mně připadá tak monstrózní a nevkusná a ve svém pojetí Schillerovy Ódy tak triviální, že nemohu stále ještě pochopit, že ji mohl napsat takový génius jako Beethoven. Vidím v tom nový doklad toho, co jsem zjistil už ve Vídni, že se Beethovenovi nedostávalo estetického vzdělání a smyslu pro krásu.“ Méně příkře, ale rozhodněji odmítl poslední Beethovenovu symfonii i Mendelssohn.

Beethoven je nejnázornějším případem kritické krátkozrakosti hudebních umělců. Ale není nouze ani o další případy. Weber, svrchu citovaný posuzovatel Beethovenovy Symfonie c moll, se s ní setkal sám po uvedení svého Čarostřelce. Tak například Spohr nedovede si vysvětlit úspěch této romantické opery jinak než tím, že Weber umí psát „pro velký dav“, a E. T. A. Hoffmann, sám hudební skladatel blízký umělecké sféře Weberově, pod rouškou obdivu k jeho hudbě píše o opeře jízlivě a dokonce v ní na mnoha místech vidí plagitát Spontiniho (!). Mohl bych dále uvést, jak odmítavě se postavil Berlioz k Wagnerovi, zvláště k jeho „hudbě budoucnosti“, jak Schumann vytýkal Wagnerovu Tannhäuserovi nemelodičnost, a jak Schumann a Wagner příkře stáli proti Meyerbeerovi.

Nescházeli ovšem mezi hudebními umělci jednotlivci, kteří se snažili cizí díla chápat a ocenit, a to i ta, která vycházela ze směru opačného k jejich vlastní tvůrčí činnosti. Ideálem takového umělce-kritika byl Liszt, který dovedl nadšenými slovy a obětavě bojovat za ideje Wagnerovy a současně mít uznání i například pro předverdiovskou vlašskou operu. U nás byl to Smetana, který dovedl býti spravedlivý a uznalý k nejrůznějším žánrům operní kompozice.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na