Kritika kritiky (6)

  1. 1
  2. 2

Marpurg si samozřejmě přisadil. A ještě k Marpurgově rodišti „Cassuberland“, jak je sám uvádí: kasiberovat je slovo z jidiš a znamená šířit tajné zprávy. (Friedrich Wilhelm Marpurg se narodil v usedlosti Seehof , Wendemark v Sasku-Anhaltsku.)

Friedrich Wilhelm Marpurg Leopoldu Mozartovi, knížecímu salcburskému dvornímu skladateli
Berlín, 23. června 1759

Můj pane,

mýlíte se, když si myslíte, že jsou berlínské múzy bez práce. Místo jednoho nebo dvou hudebních sdružení, která pro nepřítomnost několika členů na nějakou dobu ustala v činnosti, vznikla v ostatních částech města jiná, čtyři nebo pět. Většina se jich každý týden schází, a nejen kvůli praktickému hraní. Zbytek večerů tráví posuzováním toho, co se hrálo na koncertech, a zabývají se teoretickými úvahami. Skládají a provádějí své skladby, vychovávají žáky; hudební milovníci se zapojují do hovorů hudebníků; učenec se zajímá o sporné otázky hudebního umění; píšou se knihy; tisknou se praktické ukázky všeho druhu; pořádají se koncerty galantní hudby, kontrapunktické hudby…

Věřte přece, můj pane, že múzy na Sprévě nejsou nečinné. Abych Vás o tom lépe přesvědčil, musím Vám říci, že jedno zdejší hudební sdružení, jehož mám to potěšení být zapisovatelem, je ve svých snahách tak pilné, že chce dokonce vydávat hudební týdeník, a jen si pomyslete, kritický týdeník! To přece vyvolá poprask!

Chcete tedy totohudební sdružení blíže poznat. Můj pane, nemohu Vám říci nic víc, než že to není ani Sdružení výkonných hudebníků, ani Akademie hudby, ani Hudební spolek. Ale k našemu sdružení náleží i někteří členové těchto tří, nebo i jiných známých hudebních městských společností. Má své důvody, aby naše sdružení zůstalo nějakou dobu utajeno, i když mi bylo dovoleno – protože jste mi uložil, abych zveřejnil zprávu o jeho činnosti – charakterizovat některé její členy, kteří do tohoto listu budou psát, – nemohu však uvést jejich jména.

Prvním je náš veleučený senior, pan Amisallos. Nazývám jej veleučeným, protože může nejen doložit, že studoval na univerzitách, nýbrž skutečně se dokáže vyjadřovat latinsky. Náš senior se v Lisabonu seznámil s jedním adeptem harmonie, jenž se nechal ve společnosti slyšet, že dokáže kohokoli naučit skladbě a generálbasu bez pravidel. Takovou lusitánskou gaskoňádu nedokáže Němec strávit a pan Amisallos si poněkud nepředloženě dělal z domněle tajné metody toho adepta legraci; udělal ale dobře, když den nato zmizel z města, protože mu jakýsi neznámý prozradil, že na něj kdesi číhá dýka. Ačkoli náš senior momentálně nezastává žádný zvláštní hudební úřad, dá se usoudit, že to zavinila jeho vrozená umíněnost a sklon k opozici. Před nikým se nesklání a ve svých úsudcích nezná bratra.

Druhým pomocníkem v našich snahách je pan Oikuros, muž, který je v okruhu hudebních znalců znám svou roztržitostí a hypochondrií. Tento zapřísáhlý nepřítel peněz se spokojí s tím, co mu vynese odměření několika monochordů; ven vychází pouze dvakrát týdně, a to jen proto, aby navštívil naši společnost. Protože se jeho hypochondrické sklony projevují nevrlostí, stává se, že mu není vhod, co mu připraví jeho hospodyně, a jeho roztržitost způsobuje, že se nedokáže obsloužit sám. Když si onehdy chtěl uvařit kávu, vzal omylem jiný sáček a nasypal si do konvice šňupací tabák. Přesto přese všechno se s panem Oikurosem docela dobře diskutuje o hudbě. Je schopen se hodiny s kýmkoli hádat aniž by se rozčilil, a své přátele nezavrhne jen proto, že s ním nechtějí být zajedno. Nepovažuje za ostudu, když odvolá to, co tvrdil před několika dny, přesvědčí-li se, že se mýlil. Jinak je ale dost svéhlavý, a je-li jeho mínění podepřeno dostatečnými důvody, trvá na něm. Dělá mu dobře, když mu někdo otevřeně odporuje, ale je citlivý na to, když se někdo staví jako by s ním souhlasil a za zády ho propírá.

Třetím spolupracovníkem je pan Eysymperiphoros. Ten se nesoustřeďuje tolik na hudbu, zato se však mnohem víc věnuje chemii. Často jej proto zastihneme s tavícím kotlíkem v jedné a s partiturou v druhé ruce. V dějinách hudby je velmi silný a dokonce ví, kterým prstem ten či onen hráč dokáže zahrát nejsilnější trylek. Co jej činí velmi oblíbeným u všech hudebníků je to, že se nerad pře a každého jen chválí. Z toho důvodu všude mluví velmi málo – ovšem kromě v naší společnosti. Jinde sedí tichounce jako školáček, který má v úctě pana učitele (má přece rákosku), většinou od něj neslyšíme nic než „ano“, „ne“ nebo „bravo“, a to když zjistí, že ten, kdo se na něj v rozhovoru obrátil, o věci také rozhoduje; a když se přece stane, že hudebníci, mezi nimiž se ocitl, jsou rozličných mínění, pak přitaká tu tomu, tu onomu, aby dal své uspokojení najevo každému z nich. Anebo docela mlčí, a tak si to aspoň s nikým nerozhází.

A čtvrtý v našem spolku je pan Neologos. Jeho hlavním charakterovým znakem je zvědavost. Neprojevuje ji však kvůli ničemu jinému, než kvůli podpoře svého umění. Nemůže vystát, když někdo váhá se zveřejněním důležitého objevu, a kdo jej učiní důvěrníkem svého vynálezu, ten se mýlí, když si myslí, že si sdělené tajemství vezme do hrobu. Jako když jeden diletant před lety vydal několik sonát pro zobcovou flétnu a vytroubil do světa, že umí na flétně zahrát hluboké tóny. Nescházelo mnoho, a pan Neologus se málem vydal za majitelem tohoto tajemství do Hamburku. Vyzkoušel půltuctu fléten zleva i zprava a myslím, že by ze svých pokusů dostal souchotiny, kdyby ho jeden přítel, který právě z Hamburku přijel, neujistil, že to s těmi hlubokými tóny byl jen žert. Pan Neologos, který si myslel, že tomu přišel na kloub a už napřed stvořil několik sonát a koncertů až do malého „d“, se nad svou lehkomyslností nemálo rozhněval, pár dní se styděl, pak spálil své skladby a vrátil se ke staré metodě. A nakonec musím jmenovat sám sebe a sděluji, že jsem se narodil v Cassuberlandu a podle informací svého učitele jsem byl v mládí hlava otevřená…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (3) “Kritika kritiky (6)

Napsat komentář