Kritika kritiky (7)

Vztah mezi umělci (tvůrci a interprety) a kritiky byla vždy napjatý a napětí v něm bylo i tehdy, kdy se zdál harmonický. Mám na mysli například ty kritiky, kteří se zasazovali o podporu a prosazení některých děl a umělců – a popudili tím proti sobě stoupence opačného „tábora“, neboť i ten tvořili umělci a jejich podporovatelé. Podobných případů je v dějinách mnoho, v hudbě stačí jen zmínit „gluckisty a piccinisty“, „brahmsiány a wagneriány“, u nás „dvořákovce a smetanovce“ a podobně. Aby se nikdo z hudebních kruhů nemohl cítit přímo zasažen, volím dnes model ze světa literatury; snadno lze místo „básníka“ dosadit podle libosti „skladatele“ („zpěváka“, „dirigenta“) a totéž lze učinit se jmenovanými konkrétními osobami.

Autor úvahy Samuel Lublinski (1868–1910) byl literární historik, dramatik a kritik. Úvaha (zde poněkud zkrácená) vyšla v roce Lublinského smrti v časopise Die Fackel vydávaném Karlem Krausem. Nevíme tedy, jak by se Lublinského postoj vůči modernímu básnictví, jemuž příliš nelichotí, vyvíjel dál. Kritické povolání hájil, odmítal tvrzení, že jde o čistě racionální proces a zdůrazňoval, že podstatou kritické práce je analytické poznání. Nepopíral však, že subjektivní přístup nelze vyloučit, a věděl proč. Sám měl se subjektivní stránkou tvorby kritických soudů potíž, jak vyplývá z mírně ironické poznámky na adresu básníků z řad jeho současníků.

Je tu však ještě něco. Tak jako hovoří Lublinski o tom, že je třeba proniknout do „psychologie“ tvůrce, je třeba i při čtení kritik proniknout do „psychologie“ kritika. Lublinski měl největší střety s filozofem Theodorem Lessingem, s nímž si vyměňoval ostré pamflety. V pozadí sporu stál Lublinského osobní problém, vnitřní proces přerodu ze sionisty v „plnokrevného Němce“, jak by sám sebe rád viděl. (Theodor Lessing, rovněž židovského původu jako Lublinski, byl zavražděn z příkazu nacistů roku 1933 v Mariánských Lázních, kam se před nacistickou hrozbou uchýlil.)

K osobám, které jsou jmenovány: Německý žurnalista a spisovatel Carl Friedrich Paul Ernst (1866–1933), jehož názory Lublinski obhajuje, byl členem modernistického berlínského literárního kroužku, psal ve své době úspěšná dramata a romány a v mládí se hlásil k socialistům. (Roku 1933, kdy byli po Hitlerově nástupu hromadně propouštěni občané židovského původu, byl Ernst přijat do Pruské akademie umění na takto uvolněné místo. Z „pocty“ se dlouho netěšil, zemřel deset dní po svém jmenování). Julius Bab (1880–1955), dramatik berlínské moderny, byl židovského původu, působil na dramatické škole Maxe Reinhardta; roku 1939 z Německa emigroval a zemřel v USA. Stefan George (1868–1933), básnický idol Schönbergova okruhu a a hudební moderny, je dalším příkladem rozporů: expresionista se sklonem k metafyzice, životní pesimista, autor symbolistických básní, a také románu Nová říše, kterou měla vytvořit duchovní elita. Nacisté si ovšem jeho román vyložili po svém a nabízeli Georgemu prominentní pozice, básník však odolal. I u něj je rok úmrtí 1933 symbolický. Jméno pobaltského Němce, dramatika Hermanna Sudermanna (1857–1928) se už v tomto seriálu objevilo. Ve své době byl konkurentem Gerharta Hauptmanna, jehož není třeba blíž představovat.

***

Samuel Lublinski

Z důvodů ne právě výhodného dvojího postavení se mohu považovat za zvláště kompetentního k tomu, abych zasáhl do stále znovu propukajícího sporu o podstatě kritiky. Je mi prokazována čest (pokud je to vůbec čest), že jsem – ať už je to doprovázeno rozhořčením či projevy vlídnosti – považován především za kritika, zatímco o básníka a dramatika ve mně se zajímá málokdo. Nasbíral jsem však i v tomto směru dostatek zkušeností, abych plně sdílel nenávist tvůrců, či takových, kdo se za ně považují, vůči nehorázně arogantní a nehorázně nevěcné kritice, takové, která chce především „jiskřit“. Možná mi tento dvojí život jednou poskytne podnět k tomu, abych pro vztah kritiky a tvorby stanovil nějaké obecné skutečnosti. Dnes bych se chtěl chopit slova proto, že je jeden druh autorů, a to především sorta nepodařených lyriků, přehnaně vyzdvihován. Podle pythických orákulů oněch rozhněvaných není údajně kritika s to jejich dílo pochopit, nýbrž dokáže je pouze podle jakéhosi schematického dogmatu odrovnat. To však jen dokazuje, že tito pánové sami mají o svém protivníkovi dogmatické představy a o pohnutkách kritiky toho vědí pramálo.

Ve skutečnosti je tu kritik proto, aby poznával, a to i ty oblasti, do nichž už se nedá dospět pouhým rozumovým poznáním. Právě v takových případech by chtěl onu „neznámou zemi“ procestovat, prozkoumat a o své poznatky se podělit. Musí obejít osobnost tvůrce ze všech stran, dokud neobjeví všechny její kontury, naslouchat rytmu srdce, dokud nepronikne do její „psychologie“. Především k tomuto míří žádostivost rozeného kritika. Aby toho však dosáhl, musí tuto cizí osobnost poznat zvenčí i zvnějšku, tak jako si herec nasazuje masku, nebo jako se dramatik vtěluje do svých postav. Kritik své postavy prožívá stejně jako básník. V prvním i druhém případě předchází tomu, co pak vznikne, naprosto shodné vnitřní vzrušení. Rozdíl nastupuje teprve ve finále činnosti, kdy dochází k zúčtování. Prožitek básníka se proměňuje v tvar, prožitek kritika v analýzu, v poznání a formulování. Kritik však nemůže svůj předmět představit tak plasticky jako básník, musí vytvořit zkratkovitou šifru. Šifru, která všem ostatním, ještě nezasvěceným, naznačí cestu. Je to stejná služba, jako například chemický vzorec, za nímž se skrývá celý pochod, děj. Neznalému jistě takové vzorce připadají jako strnulé škrabošky. I kritikovi se může stát, že po létech už sám pořádně neví, co se za šifrou skrývá, protože se spojení mezi prožitkem a jeho analýzou mezitím přerušilo. Přesto se zdá, že nejvášnivější nenávist vůči šifře, stručnému stanovisku kritika projevují ti, kteří nikdy nepocítili potřebu si prožitky uspořádat.

Daleko horší a nebezpečnější jsou však povahy „uctívajících“, v nichž se tak vznešená lidská ctnost jako je úcta proměnila v odpornou deformaci. Nebudeme jistě přece malicherně kritizovat Goetha nebo Shakespeara za jejich slabé stránky, protože pak bychom vyhnali ze slunné krajiny mraky, které dovolují, aby jimi pronikající světlo zazářilo ještě jasněji. Jistěže hraje při každém posuzování roli subjektivní nálada. Například máme dojem, že takový Paul Ernst nenávidí Shakespeara a jsme schopni z toho usuzovat, že ho nezná, že nemá pro Shakespeara „orgán“. Pravý opak je pravdou. Ernst Shakespeara důkladně četl a všechnu jeho básnickou krásu zná, a přece ví o jeho hranicích, které tak intenzivně pociťuje právě díky svému dokonalému poznání. Každý kritik, jenž si zaslouží toho jména, se někdy před významnými nebo i jen originálními osobnostmi octne na rozcestí mezi láskou a nenávistí. Nejvýrazněji je to vidět na vztahu k Schillerovi. I dnes je vřele milován, navzdory svým slabým stránkám, a také kvůli nim, protože jsou vnímány jen jako stíny, vržené světlem.

Avšak Schillerovi ctitelé jsou na vymření a dělají prostor zvláštnímu pokolení ještě kurioznějších „prožitkářů“. Schiller vyšel z módy a na místě řídících učitelů, kteří k němu vzhlíželi, se objevují obdivovatelé moderního básnictví. Básník pro ně není ničím víc než záminkou k uplatnění neukojených pubertálních pudů. Závisí na náhodě a na módě, zda takový ctitel narazí na Hauptmanna nebo na Sudermanna, na Stefana Georgeho, nebo dokonce na Julia Baba. Takový obdivovatel nepřikládá nejmenší význam tomu, aby svého básníka skutečně poznal, neboť poznáním by zároveň narazil na jeho meze, a pak by si takový uctívající hlupák ovšem musel zoufat. On totiž nechce poznat individualitu, chce ležet v prachu před obrazem boha; nechce na sebe nechat klidně působit jasný zjev, nýbrž chce, aby jej mazochisticky mrazilo blahem před monumentálním zjevem, jehož obrysy se mu rozplývají. Obdivovatel Stefana Georgeho nanejvýš vypustí z chvějících se rtů zajíkavé „je to louka, posetá květinami“ nebo s němou úctou ukáže na zrcadlo v kavárně, pod nímž básník před dlouhými roky sedával. Podobné soudy slýchává každý kritik, když se setká s nějakým „ctitelem“. Právě oni nejvíce kritikovi vytýkají, že není schopen „prožitku“. Takoví lidé hledí na kritika jako na smrtelného nepřítele, protože „nemilosrdným způsobem“ boří jejich takzvané ideály. Kritický zážitek však nemá nic společného s prázdným horováním. Mnohdy lépe chápe zatrpklý protivník než uječená banda „uctívačů“. Můžeme se naivně divit, jak málo obezřetní jsou uznávaní básníci dneška ve výběru přátel, když si připustí k tělu každého, kdo si k nim zjedná přístup tím, že je obdivuje. Takový poeta bude svou družinu ještě povzbuzovat, spustí-li indiánský pokřik proti nenáviděné kritice. Jen přísná a poctivá kritika zabrání, aby dnešní umělci sebepřeceňováním a vírou v pochlebníky nepodváděli vlastní budoucnost. Dokud bude trvat tento stav, nelze se puštět do debaty o skutečných škodách, které může kritické povolání také napáchat. To bude možné teprve tehdy, až budou širší kruhy o podstatě a charakteru kritiky vědět víc, než jak je tomu nyní.

Die Fackel, 12. ročník, č. 307/308, 22. září 1910, s. 35–42