Kritika může být poezií. Před 150 lety se narodil František Xaver Šalda

„Postav se tam, kde je střed světa; a postav se na ten bod s takovou vahou a závažností své osoby, až se tam přenese skutečné dějiště světa. Tedy jen věrnost sobě, svému nejlepšímu já, ničeho jiného není třeba. Stát se tím, kým jsi,” napsal koncem života literární kritik, spisovatel a novinář František Xaver Šalda, který se narodil před sto padesáti lety, 22. prosince 1867. Jako vůdčí osobnost literární generace devadesátých let devatenáctého století se až do třicátých let dvacátého století kriticky věnoval literatuře, umění, kultuře i politice. Po jeho smrti 4. dubna 1937 napsali Voskovec s Werichem tento epitaf: „Uvědomujeme si, že zemřel umělec, který v Čechách poprvé dokázal, že kritika může být poezií a že soudit umění znamená je spolutvořit, a nikoli uštěpačně je glosovat.“

František Xaver Šalda (zdroj commons.wikimedia.org)

Člověk má podle Františka Xavera Šaldy poznávat umělecké dílo bez toho, aby si uložil jakoukoli rezervu. Tím, že člověk dílo prožívá, se ale sám neustále mění. Základní povinnost člověka je tedy podle něj tato: klást na všechno ty nejvyšší nároky. Smysl kritiky musel František Xaver Šalda obhajovat celý život. Každým řádkem, který napsal, se snažil dokázat, že kritikou si neléčí vlastní uměleckou nedostatečnost.

„Lze o něm bez nadsázky tvrdit, že je tvůrcem české kritiky v tom smyslu, v jakém byl Mácha tvůrcem české poezie, Smetana hudby, Mánes malířství, Havlíček novinářství,” řekl o Františku Xaveru Šaldovi vědec Jan Mukařovský. Teoretik umění Karel Teige zase napsal: „Šaldova úloha a poslání ve vývoji české moderny jest zároveň slavná jako nevděčná, právě tak vznešená jako odpovědná: úloha iniciátora, tvůrce, zakladatele a vůdce.“

Za důkaz opravdovosti své metody a vidění světa považoval František Xaver Šalda už svůj vstup na literární dráhu. V roce 1891 poslal do novin povídku Analýza, kterou zde upravili. František Xaver Šalda na to zareagoval polemickou statí Syntetismus v novém umění, ve které pojmenoval pravidla své kritické metody.

Ne vždy byly reakce na jeho kritiky pozitivní jako ta, kterou v roce 1913 napsal básník Otokar Březina: „Co jste učinil pro pochopení mých knih, není jen geniální analýza mého básnického a životního snu, jasnovidný pohled do tvůrčího zápasu, z něhož rostl, ale je to znamení a výkřik duchovního bratra. Je to spolupráce na jednom společném díle života.“

V průběhu let byla Šaldovu pojetí kritiky vytýkána různá zjednodušení. Mnohomluvnost, dobásňování, nedostatek odstupu a nadhledu či časté odporování: koho jednou pochválil, toho po letech haněl, a naopak. Též byl údajně mírný k autorům, kteří mu byli blízcí v osobním životě (Růžena Svobodová) a neúprosný k ostatním. Haškova Švejka považoval František Xaver Šalda za knihu k smrti smutnou, neboť v ní jedinec „blátivého charakteru ve své bezmoci sahá po zbraních podlých a zákeřných a stává se zlým géniem nemravnosti“.

František Xaver Šalda se narodil v Liberci do rodiny poštovního úředníka Františka Serafínského Šaldy a Marie Šaldové, rozené Kleinerové. Gymnázium studoval již v Praze, v roce 1885 debutoval v Lumíru sonetem Letní noc. Krátce studoval práva a v letech 1894–1909 pak spolupracoval na heslech Ottova slovníku naučného. Zároveň začal publikovat v různých periodikách.

František Xaver Šalda – portrét od Huga Boettingera (zdroj commons.wikimedia.org)

V roce 1893 se seznámil s prozaičkou Růženou Svobodovou, se kterou ho pojilo blízké pouto až do její smrti v roce 1920. V roce 1899 je postižen smrtelně nebezpečným onemocněním míchy, jehož následků, spočívajících mimo jiné ve ztížené fyzické pohyblivosti, se nikdy nezbavil.

V roce 1895 koncipoval s básníkem Josefem Macharem manifest Česká moderna, který deklaroval vedle politických, národnostních a sociálních tezí zejména požadavky umělcovy vnitřní pravdivosti, výrazného vyjádření jeho tvůrčí individuality či umělecké kritiky jako svébytného, na autoritách nezávislého žánru.

V letech 1901–1907 působil jako redaktor výtvarné revue Volné směry, v roce 1905 vyšla první Šaldova kniha literárních a výtvarných „meditací a rapsódií“ Boje o zítřek (další, rozšířená vydání byla publikována v letech 1915 a 1918). O pět let později získal na pražské univerzitě titul doktora filozofie a v roce 1915 byl ustanoven soukromým docentem pro dějiny západoevropských literatur na Filozofické fakultě pražské univerzity.

Jeho jediný román Loutky i dělníci boží vyšel v roce 1917, o tři roky později následovalo knižní vydání dramatu Zástupové (premiéra v Národním divadle se konala v roce 1932).

Ve dvacátých letech hájil v listu Tvorba snahy avantgardní básnické generace, seskupené v Uměleckém svazu Devětsil. V roce 1927 časopis předal komunistické straně a Juliu Fučíkovi. Proti komunistickému tvrzení, že tím František Xaver Šalda vyjádřil svůj politický názor, vystoupil později jeho melantrišský nakladatel Bedřich Fučík: „Odevzdal mu Tvorbu se stejným gustem, jako jiné časopisy nechával chcípnout. Založil jich několikero, ale se stejně lehkou myslí je zase zavraždil. On měl už Tvorby plné zuby…“

Místo Tvorby pak František Xaver Šalda až do své smrti vydával vlastní Šaldův zápisník, „list pro poezii, politiku a život“. Byl nesmírně pracovitý: „Považte jen, že tento člověk pracoval do vysokého věku intenzivně den co den, bez odpočinku, jsa třicet sedm let těžce nemocen,“ vzpomínal Bedřich Fučík.

František Xaver Šalda, který také překládal z francouzštiny a angličtiny, zemřel 4. dubna 1937 v pražském sanatoriu Sanopz. Jeho ostatky byly uloženy do rodinného hrobu v Hostivaři.

Hrob rodiny Šaldovy a také Františka Xavera Šaldy v Praze-Hostivaři (zdroj cs.wikipedia.org/ŠJů)

Napsat komentář