Kroužící Loïe Fuller, roztančená módní show a Pavel Knolle jako režisér v Týdnu s tancem

Loïe Fuller ve filmu a 155. výročí narození

Když si filmový režisér vybere téma ze světa tance nebo baletu, je to vždy důvod k oslavě. A není-li to fikce, ale životopisný film, je podiv tím větší. Francouzská režisérka debutující v oblasti celovečerního filmu Stéphanie Di Giusto uvedla 6. listopadu do světových kin životopisný snímek Tanečnice o Loïe Fuller. O filmu už tady řeč byla, ale snímek se teprve od 19. ledna dostane do české distribuce. Od narození Loïe Fuller uplyne 15. ledna sto padesát pět let, a tak není od věci si tuto průkopnici taneční moderny připomenout.

Loïe Fuller, rodačka z Chicaga, si podobně jako její následovnice Isadora Duncan podmanila spíše evropské než domácí publikum. Patří k průkopnické generaci, umělecky aktivní na přelomu devatenáctého a dvacátého století před první světovou válkou, v době, kdy ještě o moderním tanci nemluvíme jako o uměleckém proudu, ale kdy vzniká podhoubí, z něhož vyroste.

Fuller pocházela z rodiny, která měla k umění blízko, její otec byl houslista, vytvořila si tedy mimo jiné vztah k vážné hudbě. Stala se dětskou herečkou, což tehdy nebylo nic výjimečného. Jako interpretka rostla v divadlech varietního typu, kde byly pořádány efektní show a podívané, melodramy, pantomimy. Loïe Fuller se v tomto prostředí stala tanečnicí vlastně náhodou. Do jednoho ze svých hereckých vystoupení si vymyslela tanec – a bylo to hned číslo, které ji proslavilo, onen ikonický serpentine dance. Hlavním efektem tance byl kostým a právě spíše pohyb kostýmu než samotného těla tanečnice, které se v něm ukrývalo. Nařasená lehká látka se vznášela kolem těla, jejími záhyby otáčely ruce, jak se tělo stáčelo ve víru rotace.

Efektní podívanou z prvního čísla Fuller rozváděla dál. Začala používat hůlky, aby dokázala ovládnout větší plochu látky. Tančil více kostým než tanečnice, piruety a spirálový pohyb rozehrávající látku byly tím podstatným. Nebylo potřeba rozvíjet pohybový slovník, přesto se v tanci Fuller objevuje podstatný základ pro moderní techniky – pracovala s horní polovinou těla, ovládala perfektně paže, ruce, hrudník.

Brzy se dostavil obrovský úspěch a nová „technika“ byla také zhusta napodobovaná. Loïe Fuller cestovala do Londýna a po Evropě. Nejvíce uchvátila Francii, kde roku 1892 tančila v proslulém kabaretu Folies-Bergère. Vzbudila obdiv a zájem mnoha umělců, je zachycena na obrazech mnoha výtvarníků včetně Augusta Rodina, Henriho Toulouse-Lautreca a dalších, s nimiž se spřátelila. Podnikla turné i do USA a na Světové výstavě v roce 1900 měla vlastní pavilón. Právě tehdy se nakrátko stala členkou její skupiny Isadora Duncan. Fuller pak podpořila její nezávislé koncerty ve Vídni a v Budapešti a pomohla jí zahájit samostatnou kariéru.

Loïe Fuller velmi pokrokově využívala moderní technologie k umocnění jevištního zážitku. Tančila například na podsvícené skleněné desce a barevná světla kolem ní vytvářela efekt plamenů. Začala využívat barevné světlo jako podstatnou část jevištní produkce, řada režisérů se její prací se světly inspirovala a dodnes je považována za důležitou osobnost v historii light designu. Světlo ji tak fascinovalo, že chtěla při tanečních vystoupeních využít radioaktivní záření, to se jí sice naštěstí technicky nepodařilo, ale navázala přátelství s manžely Curieovými. Její hudební vzdělání předurčovalo i výběr hudby – tančila na Richarda Wagnera (její choreografie na Jízdu valkýr byla ale kvůli těžké hudbě pro americké publikum nestravitelná), Franze Schuberta, Roberta Schumana, Christopha Willibalda Glucka, Edvarda Griega nebo Léo Delibese. Od svých začátků v kabaretu se stala umělkyní, která zanechala v historii tance a divadla výraznou stopu. Zemřela v šedesáti šesti letech 1. ledna 1928 v Paříži na zápal plic.

Takže vzhůru do kina – přesvědčit se, jak si s jejím životním příběhem poradili filmaři a nakolik popustili uzdu své fantazii. Doufejme, že zůstali věrni faktům.
***

Roztančená móda – krása a záludnost

Tančící háv Loïe Fuller se na jevišti pomyslně objevuje stále, také prostřednictvím spojení tance a módy. Páteční program Baletu Národního divadla Ballet & Fashion nebyl inscenací, kterou by příslušelo hodnotit stejným metrem jako divadelní představení, ale zaslouží bod za vkus a dobře odvedenou práci.

Rozpohybovat tanečně kostým, který původně k tanci určen nebyl, je vždy oříšek. V programu, který spojuje módu a tanec, se tanečníci museli popasovat s možnostmi a limity několika kolekcí Heleny Fejkové, z nichž některé představovaly luxusní avantgardní kousky, ale také modely s nádechem retra, které by si divák dokázal s potěšením představit na svém vlastním těle. Limity mnoha střihů jsou pochopitelné – úzké sukně dodávají sice ženskost siluetě, ale těžko v nich vykouzlíte jiný pohyb než bourré, a mnoho halenek nebo bolerek není uzpůsobeno pro to, aby jejich nositelky prováděly port de bras – možná je to i tip, kam by se mohla móda posunout v uvolnění, protože není přeci nic fyziologicky zdravějšího než dát tělu prostor k protažení do jakéhokoli úhlu. Nejen v tanci, ale především v životě.