Krzysztof Penderecki – hudební odkaz

  1. 1
  2. 2
Ve věku 86 let zemřel 29. března 2020 Krzysztof Penderecki. Pátá neděle postní před Velikonocemi tak uvrhla, už tak téměř paralyzovaný, hudební svět do truchlení nad smrtí jednoho z největších skladatelů dvacátého století. Penderecki je označován jako jeden z nejvýznamnějších představitelů hudební avantgardy druhé poloviny 20. století. Z jistého úhlu pohledu ho lze však také považovat za syntetika. Jeho hudební odkaz je enormní. Pojďme si ho proto připomenout.
Krzysztof Penderecki (foto Beata Zawrzel / Getty Images)

Krzysztof Penderecki (celým jménem Krzysztof Eugeniusz Penderecki) se narodil 23. listopadu 1933 v polské Debici v jihovýchodní části země, dnes zvané Podkarpatské vojvodství (vzniklo v roce 1999 na území dřívějších vojvodství: Přemyšlského, Řešovského, Krosenského a části Tarnobřežského). Jako síla udávající směr polské moderní hudby se zprvu začal objevovat ke konci padesátých let po boku skladatelských osobností, jakými byli například Witold Lutosławski, Tadeusz Baird, Andrzej Dobrowolski či Henryk Mikolaj Gorecki. K dílům z této doby, pro která je charakteristický důraz na dominantní postavení sonicko-témbrové stránky kompozice, však vedla poměrně dlouhá cesta klasicky rigorózních studií na předních polských hudebních školách.

V rozhovoru pro časopis Reflex sám Penderecki popisuje nejranější fáze svých studií následovně: „Když mi bylo pět, otec mě přinutil hrát na klavír. Moc mě to ale nebavilo, neměl jsem rád učitelku, ke které jsem chodil. Byla to stará paní, mně to aspoň tak připadalo možná jí bylo jen třicet, ale mně bylo pět. Nesnášel jsem ji. Pak si ale pamatuji, že mi otec koupil housle. Byly od ruského vojáka a otec za ně dal láhev vodky. Bydleli jsme na půl cesty mezi Německem a Kyjevem. Rusové se tehdy vraceli z války a v Německu nakradli, co se dalo. Za další dvě nebo tři láhve vodky pak koupil klavír. Dovedete si to představit? Klavír za tři flašky vodky! Ty časy už se nikdy nevrátí.

Krzysztof Penderecki (archiv OP)

Později, před nástupem na střední školu i po přijetí na ní, studoval skladbu u krakovských pedagogů Stanislava Tawrosszewicze a Francizska Skolyszewského. Zásadní institucí v Pendereckého vývoji během studií i po nich byla ale až Vysoká hudební škola v Krakově (Vysza Szkola Muziczna, nyní Akademia Muziczna), kde studoval u Artura Malawského. Ačkoli poměrně avantgardní skladatel, Malawski uplatňoval poměrně autoritativní styl výuky, ve kterém „neponechával místo pro estetické diskuse, a vyžadoval nekompromisní dril a řemeslnou techniku komponování, především v oblasti instrumentace.“ Malawského pedagogický odkaz Pendereckému byl tedy dvojí úrovně a umožnil mladému autorovi úspěšně „čelit kritice a prosazovat vlastní kompoziční názory“ a v pozdější fázi jeho života, díky bezpečnému ovládnutí tradiční kompoziční techniky v oblasti hudebních forem a instrumentace, odklonit se od v té době převažujícího radikálně avantgardního hudebního paradigmatu. Malawski zemřel v roce 1957, a přestože absolventským ročníkem (1958) Penderecki prošel ve třídě Stanislawa Wiechowicze, jehož výuka „byla naplněna hlubokými filozofickými a psychologickými myšlenkami, jejichž prostřednictvím směroval své studenty k humanistickému vnímání hudby i života“, musel se Penderecki ke své novátorské hudební řeči propracovat úplně sám. Škola ho, dle jeho vlastních slov, avantgardním kompozičním přístupům příliš nenaučila.

Po studiích, na své alma mater už jako pedagog, debutoval Penderecki v roce 1959 na Varšavském podzimu se skladbou Strofy pro soprán, recitátora a deset nástrojů. Skladba na texty z Menandra, Sofokla, perského básníka 10. a 11. století Chajjáma a Bible byla jednou ze tří kompozic oceněných Polskou unií skladatelů v soutěži mladých skladatelů organizované při festivalu tentýž rok. Již zmíněné Strofy, Emanace pro smyčcový orchestr a Davidovy žalmy (Žalm XXVIII, Žalm XXX, Žalm XLIII a Žalm CXLIII) vynesly Pendereckému v soutěži první a dvěma vlastními kompozicemi sdílené druhé místo. Mladý Penderecki, do té doby stále z větší části téměř neznámý umělec, se tak díky své vynalézavosti v oblastech hudebního materiálu, zvukových možností hudebních nástrojů, odlišnosti ve vnímání hudební tektoniky a originalitě přístupu ke stavbě hudební formy stal ve světě nové hudby pojmem takřka ze dne na den.

V šedesátých letech následovaly kompozice, ve kterých Penderecki již definitivně upevnil svůj styl témbrového období, které lze datovat do rozmezí dvou dekád let 1956–1976. Témbrovou linii Pendereckého tvorby lze rozdělit do raně témbrové fáze mezi lety 1956–1960, hlavní fáze témbrové tvorby let 1970–1973 a pozdně témbrové fáze tří let 1973–1976. V této době komponuje díla jako například Anaklasis, Obětem Hirošimy – nářek pro 52 smyčcových nástrojů, Kánon, Polymorphia, Fluorescence či Smyčcový kvartet č.1. Společným znakem těchto kompozic je autorova snaha o osvobození zvuku od tradice. V kulturně-politickém kontextu Polska poloviny dvacátého století lze tuto snahu o radikální manifestaci hudební modernity chápat jako důvodné vymezení se vůči svazujícím požadavkům oficiální estetické doktríny socialistického realismu. Zjednodušíme-li charakteristiku Pendereckého hudební řeči před změnou idiomu v polovině sedmdesátých let do té míry, že jí bude možné vyjádřit několika stručnými přívlastky, pak použijeme takové, které nejlépe vystihují atributy kompozičního přístupu sonorismu. Asociují se nám termíny jako témbr, textura, artikulace, dynamika, cluster, chromatika, kontrast a pohyb, avšak v souvislostech diametrálně odlišných od těch, jež známe z hudby organizované například tonálně.

Krzysztof Penderecki (archiv OP)

Závěrem své hlavní fáze témbrové tvorby dospěl Penderecki kompozicí své 1. Symfonie (1972–1973) k závěru, že možnosti dalšího vývoje v intencích vyjadřovacích prostředků Musica Nova jsou z převážné části vyčerpané a podobně jako mnoho jiných autorů ve zralejší fázi života začíná inklinovat k syntéze modernity s tradicí.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat