Ten, který psal dějiny spolkového hudebního života na Náchodsku

První zářijovou neděli byl zahájen sedmý ročník hudebního festivalu F. L. Věka. Úvodní koncert, na němž zazněla nádherná hudba Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena v podání Pražského komorního orchestru a vynikajícího houslisty Ivana Ženatého, měl slavnostní předehru v podobě udělení Ceny festivalu další osobnosti, která se svým uměleckým počinem zasloužila o kulturu v regionu. Ocenění za rok 2017 získal Jindřich Bradna, předseda Komorní hudby Náchod.

Dnes pětaosmdesátiletý Jindřich Bradna je dlouholetým a aktivním předsedou Komorní hudby Náchod. Jejím členem je už od roku 1959. Uspořádal koncerty s řadou vynikajících hudebníků a souborů. Přestože v jiných městech kluby přátel komorní hudby často zanikaly, ten náchodský i díky Bradnovi vzkvétal. Mimo každoročního pořádání cyklů komorních koncertů se podílel na vzniku několika odborných publikací a byl také kurátorem výstavy mapující devadesát let skautingu v Náchodě.

 

Jste již sedmou osobností, která má Cenu Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka za přínos kulturnímu dění v regionu. Co pro vás znamená zařadit se po bok hudebního skladatele Luboše Sluky nebo Václava Rabase?

Je to pro mě neuvěřitelná pocta. Neberu to jako poctu určenou jedné osobě, ale poctu všem, kteří se po dvaadevadesát let zasloužili o to, že vážnost náchodské Komorní hudby a také hudby, o kterou pečuje, trvá do dnešní doby, a to i přesto, že prožila celou řadu organizačních i politických změn.

Informace o vás se ve světě internetu shánějí velice těžko. Jedna z mála dostupných je ta, že jste byl v letech 1990-1996 ředitelem Obchodní akademie v Náchodě. Mohl byste se, prosím, v krátkosti čtenářům představit?

Letos jsem oslavil osmdesát pět let. Vždycky jsem rád organizoval to, co mělo nějaký smysl. Pracoval jsem s mládeží – jednak jako skaut, jednak jsme v roce 1957 v Novém Bydžově, odkud pocházím, obnovovali starou slavnost, takzvanou studentskou merendu, jejíž počátek se datuje do roku 1746. Vztah k mládeži jsem si v sobě uchoval, a tak vedle studia oboru na Vysoké škole ekonomické jsem si doplnil pedagogické studium a v roce 1959 nastoupil na Obchodní akademii do Náchoda.

Už během středoškolského studia jsem dělal čtyři roky předsedu třídy a takřka až do dnešní doby se staral o maturitní sjezdy. V roce 1968 a znovu po roce 1989 jsem se podílel na obnově skautingu, šest let jsem byl vůdcem střediska Náchod. Za to a za další činnost, jsem byl poctěn členstvím ve Svojsíkově oddílu.

Kdy se zrodila vaše láska ke klasické hudbě?

Hudbu jsem měl rád od mládí. I když pochopitelně tehdy to byla pro mě jako mladého člověka hlavně hudba taneční a také hudba Jaroslava Ježka, která nás okouzlila svojí zvučností a aktuálností a texty Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Mám i hudební geny. Můj dědeček byl muzikant. I když pracoval jako tesař na panském statku, měl dvanáct dětí, hrál na všechny smyčcové nástroje a byl schopen je i opravovat. Chodil hrát na svatby, ale také do kostela. Když objevil na faře staré smyčcové nástroje, renovoval je a pak na ně sám hrál. Byl členem kapely, se kterou v roce 1879 došel až do Moskvy. Učil jsem se hrát na housle, na klavír, na kytaru.

Cenu přebíráte za mnohaletou práci pro Komorní hudbu v Náchodě, která s cykly koncertů letos vstoupí do těžko uvěřitelné devadesáté druhé sezony. Ve kterém roce a s jakým cílem jste vstoupil takzvaně do rozjetého vlaku?

Jak jsem už řekl, po vysoké škole a vojně jsem nastoupil na obchodní akademii do Náchoda. Krátce potom, psal se rok 1959, mne československý farář, pan Karel Padera, požádal, jestli bych neudělal nábor mezi studenty. Na škole jsem byl tehdy krátce, přesto jsem získal sedmnáct studentů – abonentů. Na základě toho mne pan farář požádal, jestli bych nechtěl pracovat ve výboru Komorní hudby, jehož byl on předsedou. Jednatelem výboru Komorní hudby byl v té době Karel Černoch, členy byly i další osobnosti. Výbor se měnil – jedni odcházeli, druzí nastupovali, a tak jsem se stal v roce 1988 předsedou Komorní hudby, což trvá dodnes.

Vše začalo v roce 1926. Kdo stál u zrodu?

Iniciátorem vzniku Komorní hudby v Náchodě byl pan profesor Viktor Jahn, který pocházel z Prahy z rodiny, jež měla vztah k vážné hudbě. Když přišel do Náchoda, stal se členem pěveckého sboru Hron, který už má za sebou téměř sto padesát let činnosti. V rámci působení v Hronu se pokusil založit spolek, který by pořádal koncerty vážné hudby. Ten se před Vánoci roku 1926 osamostatnil a dostal název Komorní hudba. Jeho spoluzakladatelem se stal primárius náchodského smyčcového kvarteta doktor Heiser. Tito dva pánové se později dostávali do sporu. Zatímco Viktor Jahn měl představu, že Komorní hudba bude organizovat výhradně koncerty profesionálů, pan primárius Heiser zastával názor, že by v rámci abonentních cyklů měly mít možnost se představit také amatérské soubory a umělci. Tato verze se zejména během let poválečných potvrdila. Takže v rámci Komorní hudby přetrvává snaha, aby vystupovala kvalitní až špičková koncertní tělesa a umělci, ale aby prostor dostávali i místní umělci jako například pěvecký sbor Hron nebo Komorní orchestr Slávy Vorlové a další amatérští umělci z okresu i kraje a studenti připravující se na profesionální dráhu.

Jak dál pokračoval život Komorní hudby Náchod?

Původně se jednalo o spolek. Po roce 1948 ale byla tendence jeho činnost kontrolovat, rušit nebo přesunout pod patronát státních institucí, domů osvěty, kulturních středisek a podobně. To všechno Komorní hudba překonala.

Významným předělem byl ale rok 1988, kdy začala náročná rekonstrukce hotelu a divadla Beránek, postaveného díky starostovi Náchoda Josefu Čížkovi v roce 1914, která trvala čtyři roky. V době před rekonstrukcí jsme měli až šest set abonentů. Uzavřením Beránku pochopitelně přišla Komorní hudba o možnost pořádat koncerty, neboť nebyl k dispozici velký sál. Dělaly se tehdy například dva koncerty v sále na okraji města pro zhruba dvě stě osmdesát posluchačů v jeden den od pěti a osmi hodin nebo tentýž koncert dva dny po sobě. To se neosvědčilo.

Počet abonentů se tak postupně snižoval, a když jsme se později vrátili zpět do Beránku, tak už jich byly jen asi tři stovky. Od té doby nám abonenti stále ubývají, dnes jich máme kolem sto padesáti, ale roste počet zájemců o jednotlivé koncerty. Pro ilustraci uvedu, že v době mého působení na obchodní akademii jsme měli až padesát abonentů z řad studentů, spolu s ostatními školami jich byla téměř stovka. Dodneška na to vzpomínají, mají vřelý vztah k vážné hudbě.

Můžete prozradit, kdo tvoří současný organizační tým a jak vše funguje?

Ze začátku byla ve výboru Komorní hudby řada funkcionářů. Měli jsme předsedu, místopředsedu, pokladníka, archiváře a tak dále. To se postupně vytratilo, takže dnes nás je pět nebo šest, ale organizaci cyklů stále zvládáme.

Čím se řídíte při sestavování programu?

Pořádáme většinou deset koncertů ročně. Pro nás je důležitý pozitivní vztah a spolupráce s Filharmonií Hradec Králové, která nám dělá za přijatelnou cenu dva koncerty do roka. Druhá část koncertů, které jsou součástí abonentního cyklu, jsou koncerty místních souborů, především Komorního orchestru Slávy Vorlové, pojmenovaného po náchodské hudební skladatelce. Pak je to Camerata Nova, což je každoroční přehlídka amatérských komorních souborů, která je pevnou součástí našeho programu. Dále se snažíme, aby se do povědomí veřejnosti dostali mladí nadaní umělci. Letos například představíme dechové kvinteto Kalabis Quintet složené ze samých dívek.
V předchozích sezonách vystupovali absolventi vysokých škol, základních uměleckých škol, z nichž mnozí vstoupili úspěšně doma i ve světě na uměleckou dráhu, například houslisté Matouš a Šimon Michalovi z Police nad Metují, dnes světově uznávaný klavírista Lukáš Vondráček, který u nás koncertoval v devíti letech s Filharmonií Hradec Králové a jehož tatínek je z České Skalice, klavírista, který učí na Pedagogické fakultě v Hradci Králové.

Kdo vás podporuje? Jaká je úloha města při těchto akcích?

Nemáme žádné sponzory. Měli jsme v minulosti jednoho – Ateliér Tsunami, který nám po dobu zhruba pěti let poskytoval podporu. V současnosti nemáme vlastní rozpočet, ale jsme součástí akciové společnosti Beránek Náchod, jejímž zakladatelem je město Náchod a financuje její činnost. Podporuje nás organizačně i administrativně. Zmínit musím z minulosti Náchodské kulturní středisko Ladislava Novotného, ředitelku Irenu Kochovou, která tuto funkci zastávala přes dvacet let, a současnou ředitelku paní Marcelu Kollertovou.

Když se ohlédnete zpět, co se vám se v tomto směru podařilo? Z čeho máte radost?

Mám radost, že Komorní hudba Náchod stále existuje, že zájem neupadá i přesto, že abonentů máme méně. Těší mne, že cyklus komorních koncertů má stále dobrou vizitku, a že i díky nádhernému secesnímu sálu stále láká posluchače. Mám radost, že Komorní hudba funguje a bude fungovat i v budoucnu.

Čím jsou pro vás osobně koncerty klasické hudby?

Stále jsou pro mě zážitkem a radostí koncerty úspěšných sólistů, komorních těles, ale i Filharmonie Hradec Králové. Dělá mi radost představovat talentované mladé umělce z regionu. Příkladem je třeba klavírista Matyáš Novák, již zmíněný vynikající klavírista Lukáš Vondráček nebo houslisté Matouš a Šimon Michalovi.

Máte nějakého vysněného interpreta, soubor či skladbu, které byste si přál naživo slyšet?

Pro mě je to Violoncellový koncert h moll od Antonína Dvořáka.

A na závěr prozraďte, jak jste si užil zahajovací koncert sedmého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka?

Koncert se mi moc líbil. Mimo jiné i proto, že jsem neměl žádnou starost a mohl se věnovat pouze poslechu. Kromě toho jsem seděl ve druhé řadě! Houslista Ivan Ženatý hrál u nás v Náchodě už několikrát a dobře ho znám, je vynikající. Překvapilo mě krásné prostředí kostela svatého Václava v Dobrušce, v němž jsem byl poprvé, a to jak architektonicky, tak i akusticky.

Děkuji za vzácné setkání a rozhovor.

 

VIZITKA
Jindřich Bradna narozen (14. července 1932) v Praze ve vinohradské nemocnici (porodnici), což byl důsledek toho, že rodičům zemřely dvě první děti vinou neodborné péče. Tam se narodil i jeho starší bratr a mladší sestra.

Celé dětství a mládí prožil v Novém Bydžově, kde rodiče měli obchod s dámskou konfekcí a krejčovstvím. Od svatby v roce 1921 žili šest let v Paříži, kde otec pracoval již před první světovou válkou, vyučil se doma ve Smidarech, ve Vídni, pracoval v Drážďanech, Hamburku. V roce 1912 odešel do Paříže – živnost v Bydžově se pak proto jmenovala U Pařížana. Byl členem pařížského Sokola, v září 1914 se dobrovolně přihlásil do francouzské armády a byl zařazen do cizinecké legie roty Nazdar. Po několikaměsíčním výcviku byla rota nasazena na protiněmeckou frontu, kde většina členů padla. Jejími členy byli malíři Kupka, Kubišta, sochař Guttfreund. Otec potom bojoval na Balkáně a v roce 1916 skupina šestnácti českých dobrovolníků byla odvelena do Afriky. Přestože se snažili o návrat na protiněmeckou frontu, dočkali se demobilizace až na jaře 1919. V Paříži pracoval v salonu René, matka v salonu Chanel. V roce 1927 se vrátili do Čech.

Jindřich Bradna ukončil obecnou a měšťanskou školu v Bydžově v roce 1947 a nastoupil na Obchodní akademii v Hořicích, kde v roce 1951 maturoval. Přihlásil se na Vysokou školu politických a hospodářských věd, dříve Vysokou školu obchodní, dnes Vysokou školu ekonomickou. U přijímacích pohovorů neuspěl a bylo mu doporučeno, aby se nejdříve “seznámil s životem dělnické třídy”. Pro čerstvé maturanty platila roční výjimka, a tak pracoval jako úředník v expediční kanceláři Rafinerie cukru Skřivany. Odtud šel v květnu 1952 k odvodu, zařazen do PTP – pomocné technické prapory (Černí baroni), podzimní odvod 1952 dopadl lépe. Jel do Bratislavy k pěšímu pluku, bratr, který ukončil studium na vysoké škole, šel k dělostřelcům do Topolčan. Prošel z Bratislavy do Malacek, Krnova, zažil vojenskou přehlídku v Praze na Letné před novým panem prezidentem Antonínem Novotným.

V roce 1954 v listopadu nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, výrobně ekonomickou fakultu, obor ekonomiky dopravy. V průběhu studia si doplnil i pedagogické vzdělání, které potom dokončil, když místo k aerolinkám, kam měl umístěnku, nastoupil na dnešní Obchodní akademii do Náchoda.

Rodiče po “vítězném únoru” přišli o živnost, otec v roce 1957 po dlouhé nemoci a práci hlídače v cihelně na nočních směnách, kam Jindřich za něj občas nastoupil, zemřel.

Jindřich Bradna měl rád divadlo, hrál jako student v divadelním spolku Jirásek v Bydžově, zpíval v kostele, ve smíšeném pěveckém sboru Lubor-Ludiše. Od roku 1946 byl skautem, již jako skautský činovník se v letech 1968 až 1970 a opět po roce 1989 snažil obnovovat činnost Junáka jako vedoucí náchodského střediska. Snad také proto byl poctěn členstvím ve Svojsíkově oddílu. Uvažoval i o profesionálním herectví a studiu na DAMU. V době vysokoškolského studia se snažil se studenty gymnázia v Bydžově a vysokých škol obnovit starou studentskou slavnost a zorganizoval sto dvacátou devátou merendu. Počátky merend se datují do období vlády Marie Terezie, do roku 1746.

Po roce 1968 nesměl být třídním učitelem, v druhé vlně politických čistek v roce 1974, 1975 dostal výpověď pro takzvanou nadbytečnost. Nesehnal odpovídající zaměstnání, a tak pracoval jako stavební dělník, v zámečnické dílně, později, jak se měnila politická situace, jako administrativní pracovník a nakonec jako podnikový právník.

Po roce 1990 se na žádost bývalých kolegů přihlásil do konkurzu na místo ředitele Obchodní akademie v Náchodě. Bylo mu již 58 let. Ve funkci ředitele skončil po šesti letech, ještě dva roky učil. Snažil se restaurovat školu a rehabilitovat ekonomické školství. Leckdy mu to nedalo, tak i publikoval v tisku a bádal v archivech.