Kvarteto slavných českých basistů, kteří se prosadili ve světě

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Tři roky, které Rudolf Asmus strávil v Ostravě, byly pro něj vynikající školou. O jeho další pěvecký vývoj se zasloužili moudrý a zkušený Jaroslav Vogel a tehdy velice známý a ceněný ostravský pěvecký pedagog Rudolf Vašek. V Ostravě výrazně vyzrál i herecky, k čemuž měl přirozené dispozice. V ostravské opeře tehdy pracovali dva mladí režiséři, Karel Palouš, sám zkušený a výborný herec, a nadcházející hvězda české operní režie Miloš Wasserbauer. Především oni poskytli Asmusovi velice solidní základy hereckého řemesla, jež později dokázal tak zdárně využívat.

Jaroslav Vogel odešel v roce 1943 do Brna. Měl zájem o angažování Rudolfa Asmuse, ale zabránilo v tom uzavření divadel. A tak se s Rudolfem Asmusem setkáváme v brněnských divadelních programech až v roce 1945. A okamžitě byl pověřen spoustou úkolů. Ve své první brněnské sezoně 1945/1946 nastudoval následující role: Rychtáře v Janáčkově Její pastorkyni a Květenského ve Škroupově Dráteníkovi. Zopakoval si Matouše v Hubičce a v Tajemství si s chutí zahrál a zazpíval Bonifáce. Své komediální kvality potvrdil také v Purkrabím ve Dvořákově Jakobínu, Vrchním v Novákově Lucerně, Basiliovi v Rossiniho Lazebníku sevillském či v roli Uberta Pergolesiho v aktovce La serva padrona (Služka paní). V Kovařovicových Psohlavcích vytvořil postavu soudce Václava ze Šternberka, v italských operách hraběte Monterone ve Verdiho Rigolettovi, Krtka v Pucciniho Plášti a Simona v Gianni Schicchim.

Již tento pouhý přehled ukazuje na šíři Asmusových možností. A hned v následující sezoně 1946/1947 dostává dva zvláště významní úkoly. Tím prvním byl Chrudoš ve Smetanově Libuši a tím druhým postava, která v jeho budoucí kariéře sehrála nejvýznamnější roli: Revírník v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky. Svůj podíl v budoucím vztahu Rudolfa Asmuse k roli Revírníka, kterou považoval vždy za svou nejmilejší, sehrál nepochybně i fakt, že tvůrcem inscenace byl režisér prvního uvedení této opery Ota Zítek. Ještě v téže sezoně uplatnil své všestranné schopnosti ve třech postavách operní tvorby dvacátého století, v roli arcibiskupa v Novákově Karlštejnu, v postavě Starosty v Kubelíkově Veronice a advokáta Swallowa v československé premiéře Brittenova Petera Grimese.

Během dvou let se stal Rudolf Asmus jednou z profilových osobností Janáčkovy opery. K výše zmíněným smetanovským rolím přibyl žalářník Beneš z Dalibora, Wolfram v Braniborech, Mumlal ve Dvou vdovách, otec Paloucký v Hubičce. Z dvořákovských postav Vodník v Rusalce a svoji schopnost precizního spojení pěvecké a herecké podoby role potvrdil v Marbuelovi v Čertu a Káče. S Janáčkovou tvorbou se setkal v postavách doktora Kolenatého ve Věci Makropulos, Čekanova v opeře Z mrtvého domu a především kupce Dikoje v Káti Kabanové (opět v režii Oty Zítka). V původní novince, opeře Osvalda Chlubny Freje pána z Heslova vytvořil roli mincmistra Viléma.Rozhodující význam měl pro brněnské Asmusovo působení příchod Zdeňka Chalabaly do funkce uměleckého šéfa v roce 1949. Chalabala si jej obsadil do role Patriarchy ve své první inscenaci, kterou byl Dvořákův Dimitrij, do postavy Starého kardinála v operní novince Karla Horkého Jan Hus, Vitoraze ve Fibichově Šárce a především do titulní role Musorgského Borise Godunova. Chalabalova a Munclingrova inscenace, která vstoupila do dějin brněnské opery, poskytla Asmusovi jedinečnou příležitost ukázat všechny kvality své jedinečné umělecké osobnosti a on toho dokonale využil. Alena Němcová ve svém článku o Rudofu Asmusovi v Postavách brněnského jeviště napsala: „Široká škála výrazových prostředků od jemných záchvěvů hlasu po dramatické parlando, mimiky a gest, vrcholících v krkolomném pádu z carského trůnu při Borisově smrti, byla rozvržena k mocné gradaci a emotivnímu účinku.“

Z dalších Asmusových brněnských rolí připomeňme Farlafa v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, dvě mozartovské postavy, Dona Alfonsa v Così fan tutte a titulní roli ve Figarově svatbě, a žalářníka Rocca v Beethovenově Fideliu.

V Praze poprvé hostoval 15. května 1949, když na jevišti Smetanovo divadla (tehdy se ovšem ještě jmenovalo Divadlo 5. května, i když už bylo součástí Národního divadla) v roli Purkrabího v Jakobínu, o dva roky později se pražským divákům představil v historické budově Národního divadla ve své parádní roli Borise Godunova. K angažmá ale došlo až v roce 1953, v době, kdy se do Prahy opět vrátil Zdeněk Chalabala.Jeho první studovanou rolí ve zlaté kapličce byl Boris Godunov v nové inscenační podobě, jejímiž tvůrci byli dirigent Zdeněk Chalabala a hostující sovětský režisér Nikolaj Dombrovskij. Asmus si v Praze zopakoval svůj brněnský triumf a rázem se stal jedním z nejvytíženějších členů souboru. Svůj brněnský smetanovský repertoár si rozšířil o vynikajícího Raracha v Čertově stěně, z nových postav, které přidal do svého repertoáru, jmenujme především Leporella v Donu Giovannim, Biterolfa ve Wagnerově Tannhäuserovi, knížete Galického v Borodinově Knížeti Igorovi a Ruslana, kterého vyměnil za Farlafa v Glinkově opeře.

Dne 7. května 1954 vystoupil Rudolf Asmus poprvé v Národním v roli Revírníka při premiéře nového nastudování Příhod lišky Bystroušky, které bylo dílem dirigenta Jaroslava Vogla a režiséra Václava Kašlíka. Úspěch měl opět mimořádný. Někdy v té době se o Janáčkovu sedmou operu začal zajímat, z pohledu některých sice kontroverzní, ale v té době už velké proslulosti se těšící, tvůrce slávy berlínské Komické opery, Walter Felsenstein.

Profesor Felsenstein s důkladností a pečlivostí Němcům vlastní zanechal mnohá velmi cenná svědectví o přípravě toho díla. Ve sborníku jeho statí, který pod názvem Schriftem zum Musiktheater vydalo nakladatelství Henschelverlag Berlin v roce 1976, jsou publikovány velmi cenné dokumenty, které se týkají přípravy jeho inscenace a účasti Rudolfa Asmuse v ní. V dopise Maxi Brodovi ze 17. února 1956 popisuje Felsenstein, jak na něj zapůsobila brněnská nahrávka, na níž Revírníka zpíval právě Rudolf Asmus. V té chvíli se naprosto jednoznačně rozhodl pro to, že v jeho inscenaci musí ztvárnit Revírníka jedině on. V dopise Rudolfu Asmusovi ze dne 24. března 1956 podrobně seznamuje Rudolfa Asmuse se svou koncepcí a dopis končí následujícími větami: „Nepotřebuji ještě jednou zdůraznit, jak moc mi na spolupráci s Vámi záleží. Očekávám od ní rozhodující a nejcennější příspěvky k této inscenaci.“

Úspěch byl zcela jednoznačný. Felsensteinova inscenace, kterou dirigoval Václav Neumann, se stala senzací a Rudolf Asmus hvězdou.

Dnes se v inscenační praxi vracíme vesměs k původní podobě díla, ale ve své době byla Felsensteinova koncepce vycházející z úpravy Maxe Broda považována za téměř vzorovou a bylo jí inspirováno i Wasserbauerovo režijní pojetí inscenace, která byla zahajovacím představením v nové budově brněnského Janáčkova divadla dne 2. října 1965.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat