Kýčovitý Samson z MET

Metropolitní opera zvolila pro druhý z deseti přenosů letošní sezóny nové nastudování opery Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila (premiéra v 24. 9. 2018). V hudebním nastudování Sira Marka Eldera a režii Darka Tresnjaka titulní role vytvořili francouzský tenorista Roberto Alagna a lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča.

Nová inscenace nahradila předchozí nastudování Elijaha Moshinského z roku 1998, které se drželo průběžně na repertoáru až do roku 2016 v titulních rolích především s Plácidem Domingem, ale i Josém Curou nebo Cliftonem Forbisem jako Samsonem a Dalilami Olgou Borodinou nebo Denyce Graves. (Pro nás stojí za pozornost, že sérii posledních představení dirigoval současný šéfdirigent PKF Emmanuel Villaume).

Saint-Saëns původně zamýšlel napsat na starozákonní téma Samsona a Dalily oratorium a teprve následně se rozhodl pro operu. Stopy původního záměru v díle zůstaly, patrné ve statičnosti děje a hlavně v mohutných sborových výstupech vedle dvou rozsáhlých rolí wagnerovského rozměru. Nalézt pěvce a inscenační řešení, při kterém je třeba se ve finále také vypořádat se zřícením chrámu, není snadné.

Přesto byl Samson a Dalila u nás posledním dvacetiletí uveden hned několikrát (v pražském Národním divadle/2006, Plzni/2002 a Brně/1997) a dokonce i tak malým operním souborem, jaký mají v Opavě. Na festivalu Opera 2011 dokonce Slezské divadlo zaujalo pod taktovkou Damiana Binettiho velkou muzikantskou energií, režií Jany Andělové-Pletichové s jednoduchými prostředky a přitom hloubkou poselství biblického příběhu i smyslnosti a výkony Ilony Kaplové a Kisuna Kima. (A patřilo k hvězdným okamžikům tehdy ještě samostatné Státní opery, když francouzský dirigent Guillaume Tourniaire během svého krátkého období šéfování tomuto souboru koncertně uvedl raritu – Saint-Saënsovu operu Helena doplněnou o jeho písňový cyklus Perská noc).

Pro Metropolitní operu s velkým jevištěm a početným sborem je ovšem právě Samson a Dalila svou velkolepostí ta pravá „challenge“. Ostatně od prvního uvedení v MET v roce 1895 se v dosavadních pěti produkcích drží Samson a Dalila na repertoáru této scény prakticky průběžně.

Z dnešního pohledu sice ztratily na naléhavosti úvahy o archaičnosti Saint-Saënsova stylu, rozdmychané nástupem impresionismu a dalších modernismů, které na Saint-Saënse při jeho dlouhověkosti „dorážely. Neochotu neoblomného, až tvrdého, ovšem velmi vzdělaného, kultivovaného Saint-Saënse (1835-1921) přizpůsobit se „novotám“ můžeme vykládat jako důkaz síly, integrity a věrnosti tomu, co ze skladatelova pohledu dokonale funguje a tudíž chybí motiv ke změně. Saint-Saëns byl skutečně mistr kompozičního řemesla ukotveného v romantismu. Jenže ne vždy ho v případě Samsona a Dalily podporuje dostatek hudebních nápadů: dlouhé plochy s nekonečným opakováním jednoduchých motivů a orchestrální výplně bez nosného melodického impulsu (na rozdíl od Wagnera, kterého přitom tak obdivoval) působí zdlouhavě, paradoxně tím víc, čím plastičtěji propracované je hudební nastudování. Teprve postupně se Saint-Saëns v této opeře dostává k větší intenzitě eroticky opojných scén, ale i hudebnímu vyjádření vzdoru, zmaru i naděje. Z celé opery tak jsou v širším povědomí hlavně árie Dalily jako ozdoba repertoáru světových mezzosopranistek a efektní orchestrální bakchanálie, při kterém Pelištejci oslavují svého pohanského boha Dagona.

Zkušený dirigent Sir Mark Elder se snažil z partitury s bohatou instrumentací a neobvyklými nástrojovými kombinacemi „vytáhnout“ maximum emocí a dynamických kontrastů, aby vyzněla proměnlivost nálad, citovost, barevnost, monumentalita i jemnost Saint-Saënsovy hudby v kombinaci německého wagnerianství a francouzského šarmu.  Orchestr toto pojetí svou kvalitou podporoval – a vlastně milým „zlidštěním“ jeho pověstné dokonalosti byl nepřesný nástup lesního rohu, choulostivý v pianissimu na začátku předehry. A v případě přenosu zůstává samozřejmě opět otázka, nakolik zvukové možnosti techniky a kvalita reprodukčního zařízení v kině dokážou u takové partitury, jako je ta Saint-Saënsova, skutečně zprostředkovat všechny jemné odstíny, které slyšeli diváci přímo v hledišti MET.

Volba obsazení titulní dvojice přes nesporné kvality Roberta Alagni a Elīny Garanči vyvolávala na základě dojmu z přenosu pochybnosti – zejména kvůli typové vhodnosti těchto dvou špičkových sólistů právě pro role Samsona a Dalily,  podobně jako tomu bylo při jejich ztvárnění Dona José a Carmen při přenosu této Bizetovy opery v roce 2010. Především proto, že perfektně vytříbený a technicky „vzorný“ mezzosoprán Elīny Garanči navozuje Dalilu spíše jako ctnostně vznešenou kněžku, která je sice krásná, ale je těžké uvěřit, že Dalila je vášnivě pomstychtivá mrcha, zneužívající ženskou smyslnost. A vůbec jí nepomohl kostým, protože v klíčovém druhém jednání, ve kterém se svými ženskými kouzly snaží vymámit ze Samsona tajemství jeho síly, je do poslední chvíle navlečena do nevzhledného, vysloveně anti-erotického pláště.

Garanča se během rozhovoru o přestávce svěřila, že chce dát Dalile lidštější rozměr. Pokud by měla být její Dalila obětí nátlaku pelištejského Velekněze, pak by musel Laurent Naouri nad rámec pěvecké jistoty svého barytonového partu rozehrát tyto mocenské hry jinak, než tím, že ho provází suita strážců. Nesoulad svého naturelu a typu role pak Garanča ještě zkomplikovala tím, že v závěru, aniž jí pro to Saint-Saëns poskytuje hudební oporu, herecky naznačovala, že Dalila je zděšena důsledky svého činu. A když se dívá na zbědovaného oslepeného Samsona, že dokonce lituje svého úskoku, se kterým na Samsonovi vyzvěděla původ jeho síly. Nabízí se porovnání tohoto „zlidšťujícího“ záměru Garanči s podobným, který měla Anita Rachvelishvilli jako Amneris při nedávném přenosu Aidy. Té se ovšem skutečně podařilo obohatit charakter této pomstychtivě žárlivé mocné královské dcery o vrstvu příliš zamilované ženy, uvěřitelně ztrápené tím, že ztrácí svou jedinou lásku.

Roberto Alagna je svým pevným tenorem i francouzskými kořeny přesný typ pro Samsona. A nebylo důležité, že mu při takovém rozsahu partu Samsona nevyšlo závěrečné „béčko“ a občas haprovala intonační přesnost. Podstatnější bylo, že z výrazově mnohotvárného partu akcentoval až jednostranně Samsona jako vzpurného neporazitelného vůdce a vizionáře nadaného silou od Boha, který dokáže burcovat davy, svého Boha i své výčitky a je rván střetem zničujícího chtíče a povinnosti. Kontrast delikátnější, jemnější a lyričtější roviny milence, který navzdory varování soukmenovců, přírody i svého rozumu podléhá erotické touze po Dalile, při přenosu nevyzněl. Mezi Alagnou a Garančou navzdory jejich slovnímu ujišťování o letech báječné vzájemné spolupráce také nepřeskakovala ona tak obtížně popsatelná emoční jiskra, „chemistry“, jak o ní často mluví sólisté v rozhovorech při přenosech. Důvodem mohla být i režie Darka Tresnjaka, která se vztahy postav prakticky nezabývala a spoléhala na efekt scény.

Děj opery volně podle 16. kapitoly ze starozákonní Knihy soudců se odehrává v palestinské Gaze (1150 let před Kristem), která je výbušným místem konfliktů dodnes. Tresnjak, původem Srb, se zkušenostmi hlavně z muzikálů, který Samsonem a Dalilou v MET debutoval, se vyhnul jakýmkoli aktualizujícím asociacím. Scéna Alexandra Dodge navozuje v linii oblouků mešit a geometrických vzorů s malými kruhy, za kterými probleskuje světlo, atmosféru orientálního muslimského světa. Kostýmy Lindy Cho vycházejí z inspirace freskami s biblickými scénami, jak se zachovaly v synagoze Dura Európos, Hebrejce však navlékla do neurčitých šedých hadrů. Socha boha Dagona není zobrazena jako napůl muž, napůl ryba, ale vypadá spíše jako horní část těla sci-fi superhrdiny Dr. Manhattana z amerického seriálu Strážci – s podélnou mezerou uprostřed, aby zde mohla místo zřícení chrámu zazářit erupce světla s dýmy.

Navzdory všem historickým rešerším a Tresnjakovým muzikálovým oceněním realizace scény i kostýmů působí kýčovitě, režisér neuměl využívat efekt schodů ani těch několik málo rekvizit v budoáru Dalily (otočné oválné zrcadlo a mísu s ovocem). A choreografie Augustina McCormicka, kdy při bakchanáliích lezou tanečníci nahoru a dolů po hrudi oné sochy Dr. Manhattana, není ani vynalézavá, svůdná, natož nevázaná se sexuálním nábojem, jakkoli si neodpustil homosexuální figury. Celé to připomíná miš maš televizní estrády s její křiklavostí a nudou zároveň, na které statuje sbor – ovšem skvěle zpívající.

Kdo ale chce vidět v mnohém inspirativnější evropské operní produkce v kině, má možnost nejen ve Francouzském kulturním institut, ale i v kině MAT. Tam dávají přenosy z londýnské Královské opery, z Paříže, ale například minulý týden byla na programu ze salcburského festivalu Aida, mnohem zajímavější, než ta tradicionalisticky starodávná z MET a s ještě sugestivnějším výkonem Anny Netrebko v titulní roli. Jen nemají v MAT tak propracovaný marketing. Tuto středu zde bude k vidění dokument o Marii Callas se záznamem jejího legendárního koncertu v Covent Garden.

 

Hodnocení recenzentky: 50 %

 

Camille Saint-Saëns: Samson a Dalila, přenos z MET v sobotu 20. října 2018

Elīna Garanča: Dalila
Roberto Alagna: Samson
Elchin Azizov: Abimelech
Laurent Naouri: Velekněz 
Dmitrij Belosselskij: Hebrejský stařec

Dirigent: Sir Mark Elder
Režie: Darko Tresnjak
Scénografie: Alexander Dodge
Kostýmy: Linda J. Cho
Světelný design: Donald Holder
Choreografie: Augustin McCormick