Kylián a další choreografové v Hannoveru

Niedersächsische Staatstheater Hannover (Dolnosaské státní divadlo Hannover) je jednou z nejvýznamnějších scén v Německu. K jeho opernímu souboru patří i Niedersächsisches Staatsballett (Dolnosaský státní balet). Na svém repertoáru má nyní vesměs současné tituly a jedním z nich je večer složený ze tří choreografií, nazvaný podle poslední z nich Wir sagen uns Dunkles (choreografie Marco Goecke). Jí předchází Gods and Dogs Jiřího Kyliána, která je známa českému publiku díky večeru Kylián – Mosty času v pražském Národním divadle (listopad 2019), a Skew–Whiff (choreografie Sol León a Paul Lightfoot).
Wir sagen uns Dunkles (foto Ralf Mohr)

Scéna hannoverské Státní opery je pro balet inspirativním místem, v němž má choreograf i tanečník velkou příležitost k tvůrčímu rozletu, a to míněno obrazně i prakticky. Pro představu – po několika poválečných přestavbách (během 2. světové války bylo divadlo částečně zničeno) má hlediště se třemi balkóny kapacitu 1 207 míst; portál je široký 13,5 m a vysoký až 10,5 m; jeviště je široké 26 m, jeho hloubka je 17 m a výška 23 m. Takový prostor skutečně skýtá řadu příležitostí pro velké a rozmáchlé choreografické práce. Přitom vlastní soubor není tak početný, jak bychom pro scénu tohoto významu mohli očekávat. Čítá 12 dam a 13 pánů, během celého večera Wir sagen uns Dunkles tančilo 6 dam a 9 pánů. Všichni z nich na vynikající technické úrovni – ztvárnění náročných moderních choreografií kladlo na všechny vysoké nároky ve vztahu k preciznosti, souhře a celkovému provedení jednotlivých prvků. To všechno provedli tanečníci výtečně bez sebemenšího zaváhání.

Tyto tři choreografie spojuje i způsob inscenování – tančí se na volné scéně s působivým elegantním nasvícením bez násilných barevných efektů. Gods and Dogs / Bohové a psi (premiéra 2008 Nederlands Dans Theater) Jiřího Kyliána, dnes už klasika moderního nedějového baletu, útočí na obrazotvornost diváka a podněcuje jeho fantazii, ať jsou provedeni kdekoliv. Ostatně tak, jako jeho další choreografie. Centrálním tématem Gods and Dogs je lidské tělo, jeho odolnost, kondice fyzická i psychická, pohybování se na samé hranici možného, snaha překonávat sebe samého a onu hranici dále posouvat. Tak daleko, že se dostává až k absurditě, k abnormalitě. Kde je hranice mezi těmito dvěma světy? Takovou otázku si klade Kylián a o té je jeho choreografie. A koneckonců ji reflektuje i název – God je zrcadlově Dog. Prostupnost či blízkost obou světů představuje vlnící se stříbřitý závěs z řetízků vytvářející během večera nečekanou zadní stěnu jeviště. Ten je novou hranicí, lákavou hranicí, která jako by sama „tančila“; doplňuje ladný pohyb tanečníků a podtrhuje magický rozměr inscenace, který už můžeme tušit díky rozsvícené svíčce umístěné na forbíně.

Gods and Dogs (foto Ralf Mohr)

Vše umocňuje světelný design (Kees Tjebbes) laděný ve studených odstínech, hra světla a stínu; sugestivní je černobílá projekce velkého psa, jež se řítí na diváky a vytrhne je ze zamyšlení, ale neodpoutá pozornost od tance. Ideu podtrhují civilně laděné kostýmy – světlé blůzky, kalhoty (Joke Visser). Tančí se na vynikající nahrávku Smyčcového kvartetu op. 18 č 1, F dur Ludwiga van Beethovena, do výsledného tvaru upravenou Dirkem Haubrichem. Kylián má jedinečný smysl pro detail i celek – obdivuhodně pracuje s velkými plochami a zároveň nikdy nezapomíná na jednotlivce. Tanec je s hudbou v perfektní symbióze, meditativní ráz střídají dynamické pasáže, originální prvky a asociace se vrství jedna na druhou. Gods and Dogs precizně a se zaujetím tančily Ana Paula Camargo, Lilit Hakobyan, Chiara Pareo a Michéle Stèphanie Seydoux; jejich mužskými protějšky byli Francisco Baños-Diaz, Conal Francis-Martin, Maurus Gauthier a Giovanni Visone.

Po Kyliánově zkoumání hlubin lidské duše a její snahy po posouvání hranic byla po přestávce zařazena rozverná a vtipná Skew-Whiff / Šejdrem španělské tanečnice a choreografky Sol León a britského tanečníka a choreografa Paula Lightfoota, dlouholetých členů Nederlands Dans Theater (NDT). Lightfoot byl v letech 2011–2020 šéfem NDT a Sol León jeho uměleckou poradkyní. Jako choreografové pracují společně od roku 1989. Skew-Whiff vznikl v roce 1996, pochází tedy z počátků jejich úspěšné choreografické dráhy, během níž získali celou řadu ocenění. Choreografové navrhli ke Skew-Whiff rovněž scénu a kostýmy – trikoty tělové barvy. Vtipný Skew-Whiff sami charakterizují jako „ódu na krásu a bláznivost našeho vrtkavého motýlího bytí“. Toho šťastného, nekomplikovaného, veselého a bezstarostného.

Skew-Whiff (foto Ralf Mohr)

K přemýšlivému Kyliánovi byla tato rozverná choreografie vynikajícím kontrastem a zároveň překvapivě styčným bodem – neboť i její choreografické prvky, jakkoliv působily hravě, kladly na tanečníky vysoké nároky. A svým způsobem i ona byla o posouvání hranice možného. Komediálnímu rázu choreografie odpovídala i volba hudby – z nahrávky zněla předehra k opeře Gioacchina Rossiniho Straka zlodějka. Tanečnice Giada Zanotti a tanečníci Francisco Baños-Diaz, Davide Sioni a Louis Steinmetz se překonávali; choreograficky pečlivě vystavěný celek působil jako spontánní gejzír ztřeštěných nápadů, které se nečekaně propojují, rozrůstají a jsou inspirací pro nové a nové. Iluzivnost a žádoucí atmosféru odpoutání se od reality dává choreografii fascinující světelný design Toma Bevoorta, autorkou jeho nového provedení je Jolanda de Kleine. Bevoort Pracuje brilantním způsobem s prostorem, jako by otevíral jeho další dimenze.

A po ztřeštěné „motýlí“ férii uzavřela po další přestávce večer choreografie vycházející z poezie – Wir sagen uns Dunkles / Říkáme si tajnosti (premiéra 2017) Marca Goeckeho. Goecke, od sezony 2019/20 hlavní choreograf a ředitel Staatsballett Hannover (v letech 2005 až 2018 byl domácím choreografem Stuttgarter Ballett) je rovněž oceňovaným choreografem. „Říkáme si tajnosti“ je verš z básně Corona Paula Celana z roku 1953 (ze sbírky Mák a paměť), kterou o čtyři roky později věnoval rakouské básnířce Ingeborg Bachmann. Svým milostným vztahem se oba umělci zabývali v četných beletristických textech a dopisech a pro Marca Goeckeho byl tento problematický a poezií nabitý poměr výzvou a inspirací pro práci na této choreografii (je rovněž autorem scény i návrhu kostýmů), proto je citát i jejím názvem. Láska, erotika a rozchod jsou jejími ústředními momenty. „Citát má pro mne také co dělat s choreografií, jako by se choreograf, tanečnice a tanečníci sešli v baletním sále k něčemu tajuplnému. Jako by si tam něco šeptali, vyprávěli tajemství a nechali je vznikat – aniž by je prozradili. Říkáme si něco tajemného, říkáme si něco, co se vlastně do nahlas mluvených, zformulovaných slov nedá zachytit, pojmout. Jako svědectví tohoto tajemství zůstává balet,“ uvedl Goecke v jednom z rozhovorů.

Wir sagen uns Dunkles (foto Ralf Mohr)

Početný ansámbl tanečníků se v relativně dlouhé choreografii skutečně střídá na scéně, jednotlivci se setkávají, míjejí; tajná setkávání, mizení v „davu“, prázdné jeviště, vynořování se ze zákulisí… Choreografie působila někdy až netanečně, takřka strojově stroze, nepřirozeně trhavé pohyby hlavy, těkavé záškuby paží a těla. Gesta, celé pohybové spektrum, bylo rozloženo do jednotlivých oddělených částí. Jako by to byly pouhé střepiny z celku, jednotlivá slova vytržená z kontextu. Jestliže z počátku byla tato koncepce zajímavá, s přibývajícím časem se už stávala stereotypní, choreografické prvky se opakovaly. Nevyhnutelně se plížící letargii rozčísl však jako blesk z čistého nebe vřeštivý, pitvorný až děsivě ostrý smích znějící z nahrávky. Osamocená tanečnice na scéně otvírala ústa a na milimetr přesně vyměřené trhavé pohyby ovládly její tělo. Tato neúměrně dlouhá a nepříjemná sekvence žádoucí gradaci či vyústění rozhodně nepřinesla.

Pro choreografii zvolil Goecke výběr rozmanité hudby – z nahrávek znělo Notturno Es dur op. 148 Franze Schuberta, písně Song to Say Goodbye, Slave to the Wage a Loud like Love britské popové skupiny Placeboa 2.věta Klavírního kvintetu ´In tempo di Valse´ Alfreda Schnittkeho. Skladbám chybělo výraznější pojítko ve vlastním tanečním výrazu i celkovém smyslu. Jestliže u předchozích dvou choreografií byl tanec skutečnou součástí hudby a korespondoval s ní, u Goeckeho byla hudba jen pozadím pro tanec. Světlou malou výjimkou byla snad jen krátká taneční pasáž ze Schnittkeho hudby. Tím spíše je třeba obdivovat tanečnice a tanečníky, s jakou dokonalou přesností dokázali jednotlivé pohybové a taneční prvky provést. Marta Cerioli, Chiara Pareo, Michéle Stèphanie Seydoux, Giada Zanotti; pánové Özkan Ayik, Francisco Baños-Diaz, Michelangelo Chelucci, Davide Sioni, Louis Steinmetz, Javier Ubell a Giovanni Visone – všichni oděni do šedých kalhot s kratičkými šňůrkami s korálky – podali vynikající výkon. A lze říci, že jen sledovat jejich nasazení a souhru bylo velkým zážitkem.

Pohled na současné choreografie přinesl zajímavá srovnání a zajímavé inspirace. A od domácího publika tanečníci sklidili zasloužený aplaus a volání bravo. Už kvůli nim stojí za to toto představení v Hannoveru vidět.

Gods and Dogs (foto Ralf Mohr)

Gods and Dogs
Choreografie: Jiří Kylián
Scéna a kostýmy: Jiří Kylián
Hudba: Dirk Haubrich
Světelný design: Kees Tjebbes
Kostýmy: Joke Visser
Tančí: Ana Paula Camargo, Lilit Hakobyan, Chiara Pareo, Michéle Stèphanie Seydoux; Francisco Baños-Diaz, Conal Francis-Martin, Maurus Gauthier a Giovanni Visone

Skew-Whiff
Choreografie: Sol León a Paul Lightfoot
Hudba: Gioacchino Rossiniho
Scéna a kostýmy: Sol León a Paul Lightfoot
Světelný design: Tom Beyoort, Jolanda de Kleine
Tančí: Giada Zanotti, Francisco Baños-Diaz, Davide Sioni a Louis Steinmetz

Wir sagen uns Dunkles
Choreografie: Marco Goecke
Hudba: Franz Schubert, Placebo, Alfred Schnittke
Tančí: Marta Cerioli, Chiara Pareo, Michéle Stè
phanie Seydoux, Giada Zanotti; Özkan Ayik, Francisco Baños-Diaz, Michelangelo Chelucci, Davide Sioni, Louis Steinmetz, Javier Ubell a Giovanni Visone

Psáno z představení 9. 4. 2022, Staatsoper Hannover

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments