Kylián – Mosty času

Blíží-li se státnímu útvaru významné, nejlépe kulaté výročí, je nastalý rok přirozeně jedním tokem nepřetržitých oslav. A jak lépe oslavovat než uměním. A kterým lépe než tím, jež nějakým způsobem hraje na strunu lokálního patriotismu či národní spřízněnosti. V nové sezoně se k připomínce 100. výročí založení prvního samostatného československého státu přidalo i Národní divadlo prostřednictvím svého baletního souboru a jeho nové premiéry Kylián – Mosty času. Protože dílem kterého jiného choreografa se v rámci stoletého jubilea chlubit? Ostatně už bylo na čase, aby měl Jiří Kylián na první scéně svůj vlastní program.
Žalmová symfonie, Nikola Márová (foto Sergej Gherciu)

Pro pražský soubor byla vybrána čtveřice choreografií vzniknuvších v rozmezí let 1978–1995 pro Nizozemské taneční divadlo (NDT), jehož byl Kylián dlouhá léta uměleckým šéfem a díky němuž se nejen tvůrce, ale i soubor stali světově proslulými. Večer otevírá Žalmová symfonie (1978) pro 8 párů tanečníků na vokální hudbu Igora Stravinského, následuje Bella figura (1995), po ní dílo z nejikoničtějších, Petit mort (1991) doprovázená dvěma větami Mozartových klavírních koncertů (Adagio z č. 23 A dur a Andante z č. 21 C dur) a v závěru opět Mozartem podbarvených Šest tanců (1986), jimž předchází hudební intermezzo v podobě Allegra z jeho klavírního koncertu A dur, při premiéře v podání Davida Švece.

Podíváme-li se tedy na skladbu večera a střízlivě ji zhodnotíme, můžeme poměrně úspěšně konstatovat, že se jedná o hru na jistotu. V tom nejlepším slova smyslu, třeba dodat. A byť by se samozřejmě dalo argumentovat tím, že v případě tvůrce Kyliánova formátu není možné sáhnout vedle, je nezpochybnitelné, že v Praze uváděná díla jsou skutečně pravověrně prověřenými zlatými vejci. (Vetší klasiky a současně i klišé by bylo možno dosáhnout jedině zaměněním Žalmové symfonie za Janáčkovu Sinfoniettu.) Nejedná se tedy o průřezovou studii choreografova rozsáhlého a napříč desetiletími značně rozmanitého díla, ale o pečlivě vybraný dárek, narozeninové menu sestavené jen z nejchutnějších ingrediencí.

Šest tanců, choreografie Jiři Kylián: (zleva) A. Novotná, S. Pechar, V. Burlac, L. Labiodová (foto Sergej Gherciu)

Hodnotit umělecké počiny Jiřího Kyliána je věc ošemetná. Jak totiž odpovědně přistoupit k tvorbě někoho, kdož je bez přehánění napříč kontinenty považován bezmála za ekvivalent génia? Ostatně říct, že je Jiří Kylián jen choreograf, se zdá být podobně dostatečné jako popsat Beethovena jako muzikanta nebo říct, že Shakespeare prostě psal. Odpověď vám dá nicméně tvůrce svým vlastním jazykem. Jeho díla totiž jsou geniální, aniž by o to sama nějak zásadně usilovala, aniž by se vehementně snažila, aniž by se okázale předváděla. Jejich samozřejmost, upřímnost a v samotném základu zaklíněná čistota dává vzniknout dokonalosti, která je na jevišti přítomna jen tak, jakoby mimochodem. A právě díky této naprosto neexaktní, nepolapitelné chemii se opusy, v době svého vzniku nové a progresivní stávají nenásilně klasikou (jakkoli by proti tomuto nařčení sám tvůrce jistě srdnatě bojoval) namísto toho, aby stárly a nenávratně vycházely z módy.

Tištěný program ujišťuje, že Kyliánova velikost tkví mimo jiné v diverzitě vyjadřovacích prostředků, jichž na jevišti používá, a díky které je téměř nemožné se nudit, či střetávat prvoplánové a předem dávno tušené. Toho se dočká divák i zde, byť rozptyl by mohl být i širší, uvědomíme-li si, kam v kvalitě pohybu zachází tvůrce ve svých posledních dílech. Pražský výběr spojuje osobitá, barvitá a vnímavá práce s hudbou, bezuzdný, jako voda v přirozeném řečišti proudící tok pohybů a silná výtvarnost, důrazně podporovaná vytříbeným světelným designem, přecházející až do geometricky uklidňujících obrazců tvořených tančícími těly.

Petite Mort, choreografie Jiíi Kylián (foto Dasa Wharton)

Zpochybnit Kyliánovu kvalitu tedy nelze. Přesto premiéra Mostů času nevyvolala bezmezné, bezvýhradné nadšení, jakkoli bychom si to jistě všichni, opojeni náhlým záchvatem národní sounáležitosti přáli. Největším kamenem úrazu se zdá být dramaturgie programu. Ačkoli to zřejmě není zcela přesné, jelikož v teoretické rovině dává smysl. V ideálním světě postupné budování atmosféry a emocí započaté hluboce výmluvnou Žalmovou symfonií, jež lamentuje nad rolí člověka ve vztahu ke společenství, sobě samému i duchovnímu principu, a jíž další rozměr dodává doprovod živého pěveckého sboru (jde o zhudebnění starozákonních žalmů, které jsou zpívané latinsky, což umocňuje duchovní esenci díla), umně rozvíjí Bella Figura s jemně hravým zkoumáním hranic možného a nemožného, a cele naplňuje Petit mort, jelikož nomen omen. Humorných Šest tanců se pak jeví jako roztomilá třešinka, zůstali-li bychom u příměru s menu ve vybrané restauraci, jednalo by se o poslední doušek brandy.

Petite Mort (foto Martin Divíšek)

Baletní soubor Národního divadla, který za uplynulou sezonu udělal technicky i interpretačně obrovský kus práce nicméně tentokrát mírně ztroskotal, a to v nejnevhodnější dobu, v křehce smyslné i smyslně křehké Petit mort. V choreografii zachycující emocionální i fyzická pouta mezi mužem a ženou, životem a smrtí, vším a nicotou, a to zejména prostřednictvím duetů, avšak její uhrančivost závisí zejména na úvodní pasáži synchronního tance mužské a mužné esence. A byť se nejednalo o katastrofu rozměrů Titanicu, jako spíš o cáknutí vody z peřejí do otevřené kánoe, v díle, jež nutně vyžaduje bezchybně krystalickou průzračnost a nepřipouští diskuze, je jakákoli drobná odchylka z jednoty sborové pasáže či nepřesnost práce se svéhlavou rekvizitou v podobě fleretu okamžitě patrná, skrývá v sobě nepříjemnou rozpačitost a bolí. A ne, nepomůže se na problematiku dívat z francouzského pohledu a malého p na začátku sousloví. Šest tanců pak i přes nepopiratelně vynikající a beze zbytku prožité výkony tanečníků, kteří se svým bytím na jevišti očividně baví, není sladkou tečkou, ale příliš velkým kusem dortu s hromadou máslového krému, jenž jednoho vede ke kacířským myšlenkám, že snad kdyby ony tance byly jenom čtyři, nebo tři…

Žalmová symfonie, choreografie Jiři Kylián (foto Martin Divišek)

Co postrádala Petit mort, naplnila vrchovatě Bella figura se svou hrou s prostorem, světlem, pohybem, gestem, grimasou. Kyliánovi a jeho prostřednictvím i tanečníkům se daří balancovat na hranici a tvořit až pulzující napětí proudící momenty, které by stejnou měrou mohly být odlehčené, na první pohled groteskní, příliš se neprožívající i vznešeně vážné, nepřístupné, ale pokaždé až nedotknutelně krásné. Taneční duety, tria i sborové pasáže jsou esencí estetiky pohybující se entity (přičemž se nelze ubránit myšlence, že určité, v současné době tolik populární skupiny genderových aktivistů by zde mohly „vrnět blahem“). A ticho, s nímž se v závěru pracuje, zřejmě nikdy nebylo tak magnetizující.

Bella Figura, choreografie jiří Kylián: Alina Nanu a Patrik Holeček (foto Dasa Wharton)

Choreografie tvořící Mosty času jsou striktně sborovými díly, v nichž nelze mluvit o hlavních rolích, a pokud ano, museli byste za sólisty v pravém slova smyslu považovat všechny zúčastněné. Přesto si myslím, že by několik jmen zasloužilo vyzdvihnutí. Klára Jelínková za její fenomenální projev v Šesti tancích, Giovanni Rotolo, tradičně vynikající Ondřej Vinklát a Patrik HolečekBella figuře, a v Žalmové symfonii mimořádně taneční fráze a tvarosloví cítící Marta Drastíková a Michaela WenzelováMarkem Svobodníkem, jejichž duety v téže choreografii v sobě nesly zvláštně osudovou lidskost.

 

Psáno z premiéry 11. října 2018, Národní divadlo Praha

Hodnocení recenzentky: 75 %

 

Mosty času

Choreografie: Jiří Kylián

Hudební nastudování a dirigent: Jaroslav Kyzlink

 

Program:

 

Žalmová symfonie

Hudba: Igor Stravinskij

Kostýmy: Joop Stokvis

Scéna: William Katz

Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort, Kees Tjebbes

Sbormistr: Martin Buchta

Tančí: Radka Příhodová – Michal Štípa; Lenka Hrabovská – Petr Strnad; Nikola Márová – Federico Ievoli; Morgane Lanoue – Francesco Scarpato; Marta Draslíková-Machová – Matěj Šust; Pauline Puicercus – Tudor Moldoveanu; Michaela Wenzelová – Marek Svobodník; Kateřina Kodešová – Paul Irmatov

 

Bella figura

Hudba: Lukas Foss, Giovanni Battista Pergolesi, Alessandro Marcello, Antonio Vivaldi, Giuseppe Torelli

Kostýmy: Joke Visser

Světelný design: Kees Tjebbes

Tančí: Abigail Bushnell; Aya Watanabe – Štěpán Pechar; Miho Ogimoto – Ondřej Vinklát; Alina nanu – Patrik Holeček; Ayaka Fujii – Giovanni Rotolo

 

Petit mort

Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart

Kostýmy: Joke Visser

Světelný design: Jiří Kylián, Joop Cabbort, Kees Tjebbes

Tančí: Alice Petit – Dmytro Tenytskyy; Magdaléna Matějková – Giovanni Rotolo; Olga Bogoliubskaia – Domenico Di Cristo; Louise Corpechot – Marek Svobodník; Aya Watanabe – Rour Cuadrado; Nikola Márová – Adam Zvonař

 

Šest tanců

Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart

Světelný design: Jiří Kylián, Joop Cabbort, Kees Tjebbes

Tančí: Leila Laboidová – Štěpán Pechar; Klára Jelínková – Benjamin Husson; Morgane Lanoue – Vaeceslav Burlac; Anna Novotná – Francesco Scarpato; Alice Petit; Olga Bogoliubskaia; Matěj Šust; Petr Strnad; Ondřej Vinklát

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]