La traviata v moderním hávu v Českých Budějovicích

  1. 1
  2. 2
Opera Jihočeského divadla uvedla ve dnech 20. a 23. října premiéru Verdiho opery La traviata v hudebním nastudování Maria De Rose a v režii Veroniky Poldauf Riedlbauchové. Ve dvou obsazeních všech rolí před auditoriem divadelního sálu českobudějovického Metropolu. V titulní roli opery se představila Marie Fajtová, Alfredem byl Paolo Lardizzone, otcem Giorgio Germontem Alexandr Beň. Na tradiční druhé premiéře v pondělí 23. října velmi zaujal barytonista Svatopluk Sem, jehož výkon se stal celkově dominantním.
G. Verdi: La traviata – Marie Fajtová (Violetta), Julie De Meulemeester (Duše) – JD České Budějovice 2017 (zdroj JD / foto Michal Siroň)

Představovat Verdiho dílo, napsané na výtečný námět hry Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi v roce 1853, by bylo nošením sov do Athén. Verdiho La traviata patří mezi dvacet dlouhodobě nejpopulárnějších „trvalek“ světového operního repertoáru. V La traviatě navíc vnímám fenomén, jímž se může pochlubit jen málo populárních operních děl. Je to vzácná jednota hudební invence, skvělého Dumasova námětu a víc než obratného zpracování libreta Francescem Piavem, nejoblíbenějším Verdiho libretistou. La traviata je typickou představitelkou takzvané pěvecké opery, rád sdílím výraz muzikologa Kurta Honolky. A jak víme, pěveckou operou tento žánr de facto žije, je určující pro všechny pěvecké soutěže světa, pro artikulaci pěveckých oborů, formují se v nich světové pěvecké hvězdy. Na tato díla se chodí opakovaně. Nemusí se tudíž často obnovovat, protože jsou obvykle kmenovým repertoárem světových scén po mnoho let. V době ansámblových divadel tomu tak bylo i u nás. Jinak bych se ani nemohl dopočítat do dnešních dnů zhruba stovky repríz live viděných Traviat v různých inscenacích.

Realita Verdiho operního kumštu tkví navíc v hluboké pravdivosti postav, ať již nosí historické kostýmy, nebo, tak jako Violetta, oblek soudobý. Z toho vychází režijní pojetí Veroniky Poldauf Riedlbauchové, ve spolupráci se scénografkou Lucií Škandíkovou a kostýmní výtvarnicí Terezou Kopeckou. Režie zachovává vztahy, ale promlouvá skrze symboliku, metafory, vytváří slovy režisérky jevištní báseň. Dnešní nepříliš přesnou, leč užívanou terminologií bychom řekli, že se jedná o moderní režijní pojetí. Pojetí, které ale respektuje dílo, nepřekládá ho do jiných souvislostí, což osobně, zajisté v této složce subjektivně, pokládám za zásadně důležité. Dílo je režijně koncipováno jako velká párty, která je groteskním způsobem vtažena do vývoje děje a posléze stržena do pohřbu. Oblečení je v soudobém střihu, podotknu, že velmi slušivém; Giorgio Germont je oblečen do padnoucího obleku, tolik oblíbeného dnešními výtvarníky a režiséry coby dobově neutrální či nadčasový. Vana a prostor koupelny se stává velmi důležitým psychickým prostorem Violetty, je jakýmsi inscenačním leitmotivem. Inspirací je zřejmě myšlenka Ernesta Hemingwaye: „Láska je z poloviny kráter a z druhé poloviny koupel v rozvířené vroucí vodě.“ Toto umocňují dva sólisté baletu Jihočeského divadla, kteří vytvářejí protipól – abstrakci příběhu na celkově minimalistickém ladění scény (Julie De Meulemeester a Zdeněk Mládek).

Výborně se pracuje se světelným designem (Ondřej Kyncl). Režie mi trochu připomene Wilsonovu báječnou režii La traviaty v Linci z roku 2015, s vynikajícími protagonisty, s trochu podobnou ideou a východisky, leč s jiným zacílením (recenzi naleznete zde). Wilson spatřoval vše v pohybu („Vše je v tanci a pohybu“ – dle Chaplinova vyznání), herci realizovali pohybově své dialogy. V nové budějovické inscenaci jde de facto rovněž o vyjádření jemných záchvěvů emocí pohybem, ale s podstatnou účastí baletních umělců, ve velké míře jsou zapojeni pohybově a mimicky členové operního sboru, sólisté působí spíše staticky.

Celkový dojem je pro mne velmi pozitivní zejména ve finále díla, které umocňuje, ale zároveň i zbavuje falešné sentimentality. Ne tak zcela mne v míře podobné oslovuje dialog Violetty s Germontem, jeden z nejnádherněji koncipovaných duetů sopránu s barytonem v operní literatuře. Pro mnohost počitků, odvádějících pozornost od výrazu hudby a slova k pohybu a mimice členů sboru. Přičemž nemusím vůbec sledovat promítaný překlad textu, jenž znám zpaměti, což běžný návštěvník opery asi při zpěvu v italštině musí. Obávám se, že sledovat pozorně vše, spolu s nejpodstatnější hudebně pěveckou linií, zcela nestihne. Rovněž entrée Alfreda s Gastonem poněkud zaniká, působí staticky, neurčitě, byť záměr vyjádřit rozpaky a nejistotu před vstupem na párty je srozumitelně motivován. Velmi přesvědčivě je pohybově řešeno třetí dějství, na němž se podílí velmi aktivně operní sbor. Kreace osvědčeného baletního umělce Zdeňka Mládka v přibásněné roli Matadora je zde výrazem pohybu i mimiky výtečná.

V titulu, jakým je La traviata, je vždy podstatou úspěchu obsazení klíčových rolí pěveckými osobnostmi. Ba dokonce bych řekl, že obsadit tento populární typ pěvecké opery je mnohem háklivější než cokoliv jiného. V divadle hostů je navíc daný bod více akcentován, neboť mizí jakákoliv „regionálnost“, neexistuje již determinovanost angažovanými sólisty, možnosti obsazení jsou relativně vzato neomezené (byť ona determinace v minulosti Jihočeského divadla takovou Stanislavou Součkovou byla úžasná, bral bych ji rád i dnes). Obsazení vypadá na první pohled teoreticky jako optimum možného, realita však byla nesena v poněkud překvapivých amplitudách.

G. Verdi: La traviata – Marie Fajtová (Violetta) – JD České Budějovice 2017 (zdroj JD / foto Michal Siroň)

 

V titulní roli se představila na první premiéře Marie Fajtová. Svým zjevem ve slušivém, na tělo výborně padnoucím kostýmu je takřka optimální představitelkou, s líbivými liniemi. Pěvecky vynikají kultivované a nosné střední a vyšší střední polohy partu Violetty melodickým tahem, smyslem pro muzikální frázování, víc než mile překvapí i tektonika dramatičnosti partu, vrcholící ve čtvrtém dějství. Ne zcela stoprocentně však působí nejvyšší polohy role, dotyková vysoká des v bězích ani držená céčka v árii prvního dějství – Allegru brillante – nedávají potřebný příjemný pocit rozsahové nadstavby. Výrazově působivý výkon gradoval ve čtvrtém dějství interpretačně přesvědčivě.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: La traviata (JD České Budějovice 2017)

[Celkem: 19    Průměr: 3.3/5]

Související články


Napsat komentář