Lásky čas s FOK: Důraz na emotivní vyjádření hudby

Dramaturgicky zajímavý večer připravil na první květnové dny Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a nazval jej příhodně: Lásky čas. První část programu přinesla díla Richarda Wagnera – předehru k jeho opeře Tannhäuser a Pět písní na básně Mathilde Wesendonckové, ve druhé části zazněla Symfonie č. 5 F dur, op. 76 Antonína Dvořáka.

K jejich interpretaci byli z Německa přizváni umělci, které provází výborná pověst: dirigent Claus Peter Flor a mladá pěvkyně Sarah Traubel, sólistka opery v Lipsku a interpretka písňového repertoáru. Claus Peter Flor dosud spolupracoval s řadou předních orchestrů v Evropě i mimo ni, věnuje se též operní literatuře, uvádí českou hudbu a na svém kontě má nahrávky Smetanovy Mé vlasti, Dvořákových symfonií č. 7–9 a Asraela Josefa Suka. Jako dirigent se setkal i s Wagnerovými operami.

Tannhäuser Richarda Wagnera měl svoji světovou premiéru 19. října 1845 v Drážďanech, titulní roli tehdy ztvárnil rodák z Teplic nad Metují Josef Ticháček. V Čechách byl poprvé uveden ve Stavovském divadle o devět let později v listopadu 1854 v nastudování Františka Škroupa, česky se poprvé hrál v Plzni v lednu roku 1888.

Předehra k Tannhäuserovi je proslulá pro svoji kompaktnost bývá zařazována do koncertů jako samostatné číslo, přitom plně vyjadřuje základní myšlenku jevištního díla – rozpor mezi smyslnou láskou světskou a povznášející láskou duchovní. Zpracovává hlavní témata opery v jeden hudebně-dramatický, silně expresivní a ve své gradaci mimořádně působivý proud.

Pět písní je reflexí Wagnerova emocionálního vzplanutí k autorce veršů Mathilde Wesendonckové, manželce Wagnerova přítele a mecenáše, velkoobchodníka Otto Wesendoncka. Po neúspěšné revoluci 1848, jíž se v Drážďanech účastnil, uprchl Wagner do neutrálního Švýcarska, kde mu Wesendonck poskytl na svém pozemku na „Zeleném pahorku“ v Curychu, domek „Asyl“ a podporoval finančně skladatele i vydávání jeho děl. Vztah s Mathilde v letech 1857/1858 učinil těmto podporám konec. Vděčíme mu však nejen za krásné, citem překypující písně, ale především za zhudebnění středověkého příběhu o milenecké dvojici Tristan a Isolda. Inspirován svou vlastní láskou, která „zůstala mezi námi nikdy nevyslovená“, jak se později vyjádřil, přerušil Wagner kompozici opery Siegfried a začal pracovat na tomto novém, vrcholném operním díle. Jeho ve verších psaný text daroval Mathilde, což přispělo k veřejnému odhalení jejich citů.

Introvertní písně o lásce Anděl (Der Engel, 1857), Stůj tiše! (Stehe still!, 1858), Ve skleníku (Im Treibhaus, 1858), Bolesti (Schmerzen, 1857) a Sny (Träume, 1857) jsou předzvěstí „Tristana“. Dvě z nich, Ve skleníku a Sny, nazval skladatel „studiemi“ k němu. Poprvé zde použil hudební myšlenky později rozvinuté v opeře. Ve Snech lze slyšet kořeny milostného duetu druhého jednání, píseň Ve skleníku je tvořena úvodem k třetímu dějství.

Po nevyhnutelném odchodu z „Asylu“ v srpnu 1858, když už dokončil hudební náčrt druhého aktu Tristana s milostným duetem, revidoval Wagner cyklus Pěti písní v Benátkách. Sny zinstrumentoval ještě v Curychu pro komorní orchestr s houslovým sólem, aby je bylo možné zahrát pod Mathildiným oknem k jejím narozeninám. Orchestraci všech dalších písní dokončil Wagnerův současník, dirigent a propagátor jeho oper, Felix Mottl. V pozdějších letech vznikla celá řada různých verzí doprovodu.

Dvořákova Symfonie č. 5 F dur byla poprvé uvedena za řízení Adolfa Čecha na Žofíně v Praze v březnu 1879, třebaže ji skladatel napsal již v roce 1875 po úspěchu druhé verze opery Král a uhlíř. Po čtyřech předchozích, ještě ne zcela vyzrálých, patří mezi pět následujících mistrovských Dvořákových symfonií. Pro vydání tiskem berlínským nakladatelstvím Simrock roku 1888 ji autor ještě revidoval a připojil věnování vynikajícímu německému dirigentovi Hansi von Bülow jako dík za propagaci svého díla. Bülow, původně nadšený wagnerián (řídil 1865 v Mnichově premiéru Tristana a Isoldy) se po rozkolu s Wagnerem koncem šedesátých let, když mu Wagner odloudil manželku Cosimu, zasazoval o další soudobé skladatele – mezi nimi i Antonína Dvořáka, jehož nová díla počínaje dramatickou ouverturou Husitská (1. listopadu 1886 v Hamburku) pravidelně uváděl, podobně i Symfonii d moll op. 70.

Symfonie č. 5 F dur byla vydána jako třetí až po Symfoniích č. 6 D dur, op. 60 a č. 7 d moll, op. 70, proto má nesprávné opusové číslo 76 namísto č. 24. Nezaznívá z pódií příliš často, její stavba a charakter jsou však unikátní. První věta svou pastorální náladou jako by předznamenávala Dvořákovo tak zvané slovanské období, druhá má kolorit melancholického nokturna a třetí věta, kterou si Dvořák přál oddělit od druhé jen kratičkou pauzou, vychází a rozvíjí náladu druhé věty radostným, vitálním scherzem. Čtvrtá věta svým patosem a symfonickou šíří patří k nejpůsobivějším částem Dvořákovy orchestrální tvorby vůbec.

Pro vyznění všech děl provedených v tomto večeru byla klíčová vysoká technická úroveň orchestru a vyspělost jeho hráčů. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK má ve svých řadách výborné instrumentalisty, kteří prokázali svou vysokou kvalitu jak v sólech, tak v celkové kultivovanosti a jednotnosti projevu, jímž dosáhli podmanivého zvuku ve všech sekcích.

Claus Peter Flor dirigoval citově se snahou o dramatičnost, usiloval o emotivní vyjádření hudby, v případě předehry k Tannhäuserovi a Dvořákovy Páté symfonie v trochu vyšší zvukové hladině. Plasticitě zvuku by někdy prospělo výraznější vedení orchestru a zevrubnější propracování průběhů témat, jejichž části se v plynulém toku hudby místy ztrácely.

Sarah Traubel má příjemně zabarvený kulatý soprán, zářivě znělý především ve vyšších polohách. Wagnerovy písně, napsané často v nižší střední poloze, přednesla pěvkyně procítěně se snahou o maximální výraz, k jejich plnému vyznění by však bylo zapotřebí lepší srozumitelnosti zpívaného textu. Doprovázející orchestr citlivě spoluvytvářel rozdílné charaktery jednotlivých písní.

V ne právě ideální akustice Smetanovy síně je jistě obtížné dosáhnout plné průzračnosti hudebních ploch, nicméně při důsledném vypracování partitur by s tak kvalitním orchestrem, jakým Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK je, mohla být hudební produkce pro posluchače ještě větším zážitkem.

Zajímavě koncipovaný koncert Lásky čas upozornil na působivá instrumentální a vokálně instrumentální díla. V tom je jeho nezpochybnitelný přínos a inspirace pro publikum, které se k Wagnerovi a Dvořákovi bude jistě rádo vracet.

Lásky čas
3. května 2023, 19:30 hodin
Obecní dům

Program:
Richard Wagner: Předehra k opeře Tannhäuser
Richard Wagner: Pět písní na básně Mathildy Wesendonckové
Antonín Dvořák: Symfonie č. 5 F dur, op. 76

Účinkující:
Sarah Traubel – soprán
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Claus Peter Flor – dirigent