O lašském zvuku, kulturní uzavřenosti i Bergovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Hana Kotková poprvé zazářila na českém hudebním nebi v roce 1997, kdy se stala nejúspěšnějším účastníkem Mezinárodní houslové soutěže Pražského jara. Je absolventkou ostravské konzervatoře a pražské Akademie múzických umění, své vzdělání doplňovala u věhlasných pedagogů Josefa Gingolda v americkém Greensboro či na Mezinárodní akademii Yehudiho Menuhina ve švýcarském Gstaadu u Alberta Lysého. Její hudební aktivity jsou spojeny především se Švýcarskem, kde trvale žije. Od roku 2003 pravidelně vystupuje na Ostravských dnech, kde uvedla celou řadu českých a světových premiér. Z dlouhodobé spolupráce s Ostravským centrem nové hudby vyplynulo také účinkování na nadcházejícím mimořádném koncertě Ostravské bandy, mapujícím devadesát let nové hudby, a to předposlední listopadovou neděli v pražském Divadle Archa.
Hana Kotková - Ostravské dny 2013 (foto archiv OCNH)
Hana Kotková – Ostravské dny 2013 (foto archiv OCNH)

 

m o vás, že pocházíte z hudební rodiny a odmalička jste měla blízko mimo jiné k folklóru. Máte k lidové kultuře blízko i dnes?

Jsem si vědoma, do jaké míry mne ovlivnilo moje muzicírování v rodinné cimbálovce. Schopnost reagovat v daný okamžik, tedy určitá spontánnost, umění modifikovat naučené lidové písně – přenášet například jednu sloku do vyšších či nižších oktáv – nebo vymýšlení primášovského cifrování. Také fakt, že jsem začínala studium houslí s tatínkem, který mne učil jednoduché písničky, jež jsem znala podle sluchu, zahrát na housle. Dnes, po mnoha letech života ve Švýcarsku, bych těžko mohla vystoupit před cimbálovku a zaprimášovat. Něco zůstalo, něco se vytratilo, ale myslím, že mi zůstal v mém hraní ten typicky slovanský, český, nebojím se dodat lašský zvuk, kterým se i ve světě mohu chlubit.

Co je podle vás pro takový zvuk typické? Dovedla byste jej popsat?

To je těžké přesně popsat. Je to typický, nám vlastní, vrozený způsob hraní, i když dnes, v době globalizace vkusu, mu hrozí vymizení. Je vlastní naší hudbě, ale náleží i nám, interpretům. Hovoří o ní francouzský muzikolog Guy Erismann, velký badatel v oblasti české hudby, jako o “tchéquitude” (češství, českosti – poznámka autorky rozhovoru). Myslím, že má kořeny v naší lidové hudební tradici, proměněné postupem času do vážné hudby.

V roce 1997 jste získala prvenství na soutěži festivalu Pražského jara. Byl to ve vaší kariéře milník?

Ano i ne. Myslím, že v dnešní době nemají soutěže už takovou důležitost, jakou měly v minulosti. Některé dnešní kariéry jsou mnohdy zrozeny způsoby zcela odlišnými.

Hrajete na dva nástroje: jedním je vzácný italský model Ferdinando Gagliano z roku 1775, druhým je nástroj z dílny houslaře Jana Baptisty Špidlena z roku 1996, který byl zhotoven přímo pro vás. Jaký je mezi nástroji rozdíl? Střídáte je v závislosti na typu repertoáru?

Oba nástroje jsou fantastické. Housle od Jana Baptisty Špidlena nejsou v žádném případě ve stínu staré italské houslařské školy. Samozřejmě zvukový rozdíl mezi nimi je nemalý. Nepoužívám výlučně starý nástroj pro klasický repertoár a moderní pro soudobou hudbu. Zajímá mne, jak může ten či onen nástroj lépe vyjádřit zvukové požadavky dané skladby.

Dlouhodobě žijete ve Švýcarsku. Dovedla byste zhodnotit, do jaké míry a v čem se liší hudební život v multilingvním Švýcarsku a u nás?

Zásadní rozdíl je ten, že my Češi máme osobitou hudební tradici, která má hluboké kořeny v minulosti a která měla svůj přirozený vývoj (ne nadarmo byly Čechy nazývány „konzervatoří Evropy“), zatímco Švýcarsko, ve kterém se mluví čtyřmi řečmi (němčina, francouzština, italština a rétorománština) a které žije čtyřmi rozlišnými kulturami, nerozvinulo svou vlastní národní tradici, ale obrací se, i co se hudby týče, k velkým kulturám za svými hranicemi (tedy do Německa, Francie a Itálie).

Do konce devatenáctého století nebyli ve Švýcarsku skladatelé, kteří by stáli za zmínku, zatímco ve dvacátém století prvotřídní švýcarští skladatelé nechyběli (Othmar Schoeck, Arthur Honegger a Franck Martin). Dnes, budu-li jmenovat pouze pár skladatelů, nemohu nezmínit Klause Hubera a Heinze Holligera; je jich ale mnohem více. Hudební život je ve Švýcarsku bohatý a na vysoké úrovni, s vynikajícími orchestry jako Tonhalle, Swiss Romande, Orchestra della Svizzera italiana, Basilejský orchestr. A pak je tady Lucernský festival, který spolu s festivalem v Salcburku patří k nejlepším v Evropě.

Petr Kotík, Hana Kotková a Janáčkova filharmonie Ostrava hrají Mortona Feldmana - Pražské jaro 2005 (foto archiv OCNH)
Petr Kotík, Hana Kotková a Janáčkova filharmonie Ostrava hrají Mortona Feldmana – Pražské jaro 2005 (foto archiv OCNH)

Přestože váš záběr je nesmírně široký a váš repertoár čítá desítky děl z různých stylových období, často se o vás mluví jako o interpretce a odbornici na soudobou hudbu. Cítíte se tak?

Tyto diskuze mne děsí. Kdo je otevírá, dává tím najevo lenost a kulturní uzavřenost. Konzervativismus je bohužel ještě příliš rozvětvený mezi publikem, ale i mezi muzikanty. Necítím hudbu a umění všeobecně jako něco uklidňujícího, ale něco vitálního, něco, co mnou musí otřást, nechat v zamyšlení, něco, co mi otevře nové horizonty. Soudobá hudba mi to poskytuje a umožňuje mi vracet se k Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi nebo Dvořákovi v jiném duchu a vědomí.

Interpret nemůže být komediantem, který dělá své přemety pro potlesk publika, ale především má kulturní zodpovědnost: dělat zprostředkovatele. Zprostředkovatele minulosti, ale také a především současnosti, která se nás dotýká každého osobně.

V souvislosti s výše řečeným mě napadá, jaký máte názor na specializování se umělců na konkrétní stylové období či dokonce sadu vybraných skladatelů, prezentací jejichž děl se pak téměř výhradně zabývají nebo jsou v té či oné oblasti považováni za odborníky…

Situace se změnila před několika desítkami let. Existovali umělci, kteří se obraceli k soudobé hudbě pro svůj zájem nebo potřebu, jdouce tak proti vyhlášenému odporu, který tolik hudebníků (a mám na mysli jak sólistů, tak celých orchestrů) vyjadřovalo k hudební tvorbě své doby. Nemám na mysli přirozeně socialistický realismus či jiné akademické směry, které našly vždy své ochotné služebníky. Spolu s filologickým přístupem ke staré hudbě se zrodil další druh specializace, to je ale jiná diskuse. V posledních desetiletích, jak jsem již zmínila, se situace změnila a mladí muzikanti přistupují k nové hudbě ve správném duchu, zvyšujíce interpretační kvalitu i v tomto repertoáru. Rozhodný aspekt, kterým je kvalita provedení, v minulosti velmi penalizoval hudební tvoření.

Za necelý měsíc vás čeká koncert v Praze s Ostravskou bandou, rezidenčním orchestrem Ostravského centra nové hudby. Jak byste hodnotila spolupráci s tímto mezinárodním komorním tělesem?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat