O lašském zvuku, kulturní uzavřenosti i Bergovi
Vím o vás, že pocházíte z hudební rodiny a odmalička jste měla blízko mimo jiné k folklóru. Máte k lidové kultuře blízko i dnes?
Jsem si vědoma, do jaké míry mne ovlivnilo moje muzicírování v rodinné cimbálovce. Schopnost reagovat v daný okamžik, tedy určitá spontánnost, umění modifikovat naučené lidové písně – přenášet například jednu sloku do vyšších či nižších oktáv – nebo vymýšlení primášovského cifrování. Také fakt, že jsem začínala studium houslí s tatínkem, který mne učil jednoduché písničky, jež jsem znala podle sluchu, zahrát na housle. Dnes, po mnoha letech života ve Švýcarsku, bych těžko mohla vystoupit před cimbálovku a zaprimášovat. Něco zůstalo, něco se vytratilo, ale myslím, že mi zůstal v mém hraní ten typicky slovanský, český, nebojím se dodat lašský zvuk, kterým se i ve světě mohu chlubit.
Co je podle vás pro takový zvuk typické? Dovedla byste jej popsat?
To je těžké přesně popsat. Je to typický, nám vlastní, vrozený způsob hraní, i když dnes, v době globalizace vkusu, mu hrozí vymizení. Je vlastní naší hudbě, ale náleží i nám, interpretům. Hovoří o ní francouzský muzikolog Guy Erismann, velký badatel v oblasti české hudby, jako o “tchéquitude” (češství, českosti – poznámka autorky rozhovoru). Myslím, že má kořeny v naší lidové hudební tradici, proměněné postupem času do vážné hudby.
V roce 1997 jste získala prvenství na soutěži festivalu Pražského jara. Byl to ve vaší kariéře milník?
Ano i ne. Myslím, že v dnešní době nemají soutěže už takovou důležitost, jakou měly v minulosti. Některé dnešní kariéry jsou mnohdy zrozeny způsoby zcela odlišnými.
Hrajete na dva nástroje: jedním je vzácný italský model Ferdinando Gagliano z roku 1775, druhým je nástroj z dílny houslaře Jana Baptisty Špidlena z roku 1996, který byl zhotoven přímo pro vás. Jaký je mezi nástroji rozdíl? Střídáte je v závislosti na typu repertoáru?
Oba nástroje jsou fantastické. Housle od Jana Baptisty Špidlena nejsou v žádném případě ve stínu staré italské houslařské školy. Samozřejmě zvukový rozdíl mezi nimi je nemalý. Nepoužívám výlučně starý nástroj pro klasický repertoár a moderní pro soudobou hudbu. Zajímá mne, jak může ten či onen nástroj lépe vyjádřit zvukové požadavky dané skladby.
Dlouhodobě žijete ve Švýcarsku. Dovedla byste zhodnotit, do jaké míry a v čem se liší hudební život v multilingvním Švýcarsku a u nás?
Zásadní rozdíl je ten, že my Češi máme osobitou hudební tradici, která má hluboké kořeny v minulosti a která měla svůj přirozený vývoj (ne nadarmo byly Čechy nazývány „konzervatoří Evropy“), zatímco Švýcarsko, ve kterém se mluví čtyřmi řečmi (němčina, francouzština, italština a rétorománština) a které žije čtyřmi rozlišnými kulturami, nerozvinulo svou vlastní národní tradici, ale obrací se, i co se hudby týče, k velkým kulturám za svými hranicemi (tedy do Německa, Francie a Itálie).
Do konce devatenáctého století nebyli ve Švýcarsku skladatelé, kteří by stáli za zmínku, zatímco ve dvacátém století prvotřídní švýcarští skladatelé nechyběli (Othmar Schoeck, Arthur Honegger a Franck Martin). Dnes, budu-li jmenovat pouze pár skladatelů, nemohu nezmínit Klause Hubera a Heinze Holligera; je jich ale mnohem více. Hudební život je ve Švýcarsku bohatý a na vysoké úrovni, s vynikajícími orchestry jako Tonhalle, Swiss Romande, Orchestra della Svizzera italiana, Basilejský orchestr. A pak je tady Lucernský festival, který spolu s festivalem v Salcburku patří k nejlepším v Evropě.
Přestože váš záběr je nesmírně široký a váš repertoár čítá desítky děl z různých stylových období, často se o vás mluví jako o interpretce a odbornici na soudobou hudbu. Cítíte se tak?
Tyto diskuze mne děsí. Kdo je otevírá, dává tím najevo lenost a kulturní uzavřenost. Konzervativismus je bohužel ještě příliš rozvětvený mezi publikem, ale i mezi muzikanty. Necítím hudbu a umění všeobecně jako něco uklidňujícího, ale něco vitálního, něco, co mnou musí otřást, nechat v zamyšlení, něco, co mi otevře nové horizonty. Soudobá hudba mi to poskytuje a umožňuje mi vracet se k Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi nebo Dvořákovi v jiném duchu a vědomí.
Interpret nemůže být komediantem, který dělá své přemety pro potlesk publika, ale především má kulturní zodpovědnost: dělat zprostředkovatele. Zprostředkovatele minulosti, ale také a především současnosti, která se nás dotýká každého osobně.
V souvislosti s výše řečeným mě napadá, jaký máte názor na specializování se umělců na konkrétní stylové období či dokonce sadu vybraných skladatelů, prezentací jejichž děl se pak téměř výhradně zabývají nebo jsou v té či oné oblasti považováni za odborníky…
Situace se změnila před několika desítkami let. Existovali umělci, kteří se obraceli k soudobé hudbě pro svůj zájem nebo potřebu, jdouce tak proti vyhlášenému odporu, který tolik hudebníků (a mám na mysli jak sólistů, tak celých orchestrů) vyjadřovalo k hudební tvorbě své doby. Nemám na mysli přirozeně socialistický realismus či jiné akademické směry, které našly vždy své ochotné služebníky. Spolu s filologickým přístupem ke staré hudbě se zrodil další druh specializace, to je ale jiná diskuse. V posledních desetiletích, jak jsem již zmínila, se situace změnila a mladí muzikanti přistupují k nové hudbě ve správném duchu, zvyšujíce interpretační kvalitu i v tomto repertoáru. Rozhodný aspekt, kterým je kvalita provedení, v minulosti velmi penalizoval hudební tvoření.
Za necelý měsíc vás čeká koncert v Praze s Ostravskou bandou, rezidenčním orchestrem Ostravského centra nové hudby. Jak byste hodnotila spolupráci s tímto mezinárodním komorním tělesem?
Ostravská banda je tím nejlepším příkladem výše zmíněného. Jako Boulez, který si v šedesátých letech založil Domaine musicale, aby mohl pracovat s hudebníky, ochotnými interpretovat hudbu, již hudební instituce ignorovaly, i jiní cítí potřebu utvořit ansámbl, který má stejný účel. Ostravská banda je jednou z kreatur Petra Kotíka, který již založil v roce 1961 Musica Viva Pragensis, poté QUAX Ensemble a v americkém Buffalu S.E.M. Ensemble. Ostravská banda, složená z těch nejlepších mladých muzikantů, je od počátku svého vzniku v roce 2005 páteří festivalu Ostravské dny. Vždy jsem se s nimi cítila ve své kůži. Nezbytnost jejich existence poukazuje na to, že existuje ještě příliš mnoho nevyřešených problémů s oficiálnostmi hudebního života, i když je konečně patrná rostoucí tendence provádět hudbu dneška kvalitně. Pomalu je možné spoléhat na kvalitní interprety, kteří jsou si vědomi důležitosti toho, co dělají.
S Ostravským centrem nové hudby spolupracujete pravidelně již od roku 2003. Na festivalu Ostravské dny jste od té doby obecenstvu představila již úctyhodnou řádku významných sólových i orchestrálních děl autorů, jakými jsou například Luciano Berio, Pierre Boulez, Kaija Saariaho nebo György Kurtág. Jak za ty roky hodnotíte uplynulou spolupráci?
Festival Ostravské dny je jednou z velkých hvězd, které září v mém vesmíru. V roce 2003 jsem byla pozvána, abych provedla Violin and Orchestra Mortona Feldmana a od té doby jsme se již nerozešli. Pro mne byla od začátku čest účastnit se a Ostravské dny se pro mne staly nepostradatelnou událostí.
To, co udělal a dělá Petr Kotík v Ostravě, má dalekosáhlý význam. Nejen pro hudební život města, ale celé České republiky. Pro mladé skladatele je to jedinečná příležitost, jak vytříbit svou práci vedle významných skladatelů, kteří se sjíždějí z celého světa.
Došlo za ty roky k nějakému významnému setkání?
Více než k jednomu. Pokud mám hovořit výlučně v kontextu Ostravských dnů, tam se to rozumí samo sebou. Nemůže tomu být jinak, vzhledem k osobnostem, které je tam možno potkat. Počínaje jeho “deus ex machina” Petrem Kotíkem, přes skladatele přítomné na institutu a festivalu, až po všechny protagonisty hudební tvorby posledního půlstoletí. A pak také krátká setkání, která ve mně zanechala velký dojem, jako v případě Elliota Sharpa, Kaiji Saariaho, Roscoa Mitchella, George Lewise, Charlemagne Palestinea nebo Christiana Wolffa. Je jich tolik! Není možné jmenovat je všechny. Každá osobnost, která přijíždí na Ostravské dny, má své kouzlo. Přirozeně velké osobnosti nechybí ani mezi interprety a dirigenty.
Kdybych měla vzpomenout na jedno opravdu výjimečné životní setkání mimo Ostravské dny, pak je to s Alexisem Weissenbergem, slavným klavíristou, který odešel před čtyřmi roky. Poslední roky života strávil v Luganu. Bydlel ode mě čtyři kilometry a scházeli jsme se buď u něj nebo u nás a pokaždé mne obohatil svými myšlenkami, svým duchem, svými úvahami, nikdy ne banálními, předvídatelnými.
Pokud se nemýlím, pro 8. bienále festivalu v roce 2015 jste navrhla Kammerkonzert Albana Berga pro klavír, housle a třináct dechových nástrojů, v němž jste posléze excelovala po boku klavíristy Daana Vandewalla a pod taktovkou Rolanda Kluttiga. Jaký máte k Bergovi vztah? Jak ho vnímáte v kontextu hudby (zejména) posledních devadesáti let?
Bergovo jméno je zapsáno velkými písmeny v historii hudby, o tom není pochyb. Co se mi na něm líbí, je jeho originálnost a volnost hudebního rukopisu, nikdy ne dogmatická. Vždy jsem s velkým potěšením hrála jeho houslový koncert, veledílo houslové literatury všech dob, a taktéž je to s Kammerkonzertem, i když se jedná o dílo možná méně bezprostřední, více vystavěné. Je to Bergova první dodekafonická skladba, složená mezi lety 1923 a 1925, ihned po dokončení opery Wozzeck. V této souvislosti bych chtěla připomenout, že po premiéře v Berlíně byl Wozzeck uveden v Praze. V obou případech vyvolala opera skandál a zavržení publikem. Doufám, že po sto letech se tak nestane s Kammerkonzertem, který s velkým potěšením provedu opět po boku skvělého klavíristy Daana Vandewalleho…
Bergova skladba nebyla jediná, která byla provedena na základě vašeho návrhu. Dalším příkladem je Allegoria della notte (Alegorie noci), koncert pro housle a orchestr italského skladatele Salvatore Sciarrina. Je těžké takový repertoár uplatnit? Jaká je otevřenost ze strany festivalů, orchestrů a podobně?
Pro odpověď se stačí podívat na programaci koncertních sezon. Je to jako kočka, která si kouše vlastní ocas. Je tady strach naprogramovat hudbu, která se může publiku nelíbit, tím se ale rezignuje na výchovu publika. Je to jako by se výstavní galerie zastavily u impresionistů nebo jako by vydavatelé vydávali pouze knihy napsané po první světové válce. To je dost nepředstavitelné, že ano?
Přirozeně existují lidé, kteří se odváží zatahat čerta za rohy a vyřešit problém ve velkém stylu. Příklad pro všechny: Lucernský festival. Před patnácti lety ho nové umělecké vedení kompletně obrátilo, dalo velký prostor moderní a soudobé hudbě a spolehlo se přitom na umělce velkého kalibru jako Claudio Abbado a Pierre Boulez. Jistě, ubylo Jaguarů a havanských doutníků, ale nové a omládlé publikum začalo naplňovat koncertní sál a skutečnost dneška je pozoruhodná.
Obě skladby, o nichž byla výše řeč (Bergův Kammerkonzert i Sciarrinova Allegoria della notte), zazní na koncertě Ostravské bandy v pražském Divadle Archa, který se uskuteční v neděli 20. listopadu 2016. V kontextu pražského, potažmo českého hudebního života půjde o výjimečnou událost a zcela ojedinělou akci. Jaké ale máte s prováděním takzvané soudobé hudby zkušenosti vy, ať už ze Švýcarska či odjinud?
No právě: že to je často výjimečná událost, i když by to mělo být normální.
Ano, vedle Berga zahraji Sciarrina. Salvatore Sciarrino je pro mne jedním z nejzajímavějších žijících skladatelů. Poslech jeho hudby je neustálý údiv, jeho hledání témbru nás nechává očarovanými. Ponoření do Alegorie noci je pro mne pokaždé velkým dobrodružstvím.
Pozvala bych k poslechu jeho oper, především Luci miei traditrici. Geniální!
Zmíněný Sciarrinův koncert nebude poslední skladbou, která od něj ve vašem podání zazní. V rámci 9. bienále Ostravských dnů si v příštím roce zahrajete další jeho koncert, tentokrát Giorno velato presso il lago nero (Zamlžený den u černého jezera). Dá se říct, že je Sciarrino váš oblíbený skladatel?
Jeden z mnoha oblíbených. Je jich samozřejmě dlouhá řada: Beethoven, Bach, Janáček, Mozart, Feldman… Myslím, že Sciarrino by měl být přítomen jako jeden z lektorů na příštích Ostravských dnech 2017. Při té příležitosti nabídnu jeho poslední houslový koncert Giorno velato presso il lago nero. Doufám, že budu mít příležitost konfrontovat s ním interpretaci této skladby, a možná budu mít tu čest zahrát koncert v jeho přítomnosti.
Děkuji za rozhovor!
Vizitka:
Hana Kotková se narodila v 3. května 1967 v Olomouci. V roce 1997 se stala nejúspěšnějším účastníkem Mezinárodní houslové soutěže Pražského jara. Absolventka ostravské konzervatoře (u Vítězslava Kuzníka) a pražské Akademie múzických umění (u Josefa Vlacha, Jiřího Nováka a Ivana Štrause) si své vzdělání doplňovala v zahraničí u Josefa Gingolda v americkém Greensboro či na Mezinárodní akademii Yehudiho Menuhina ve švýcarském Gstaadu u Alberta Lysého. Hana Kotková žije trvale ve Švýcarsku a s touto zemí jsou také převážně spojeny její hudební aktivity. Pro švýcarskou televizi nahrála komplet houslových sonát Eugèna Ysaÿe, dávala mistrovské kurzy na Rencontres musicales v Blonay a v Luganu se zúčastňuje festivalu Martha Argerich Project, kde účinkovala například s Michailem Pletněvem nebo Lily Zilbersteinovou.
Absolvovala rovněž celou řadu turné po Evropě i USA po boku Yehudiho Menuhina a Alberta Lysého a vystupuje na vlastních recitálech, nejčastěji s britským klavíristou Simonem Mulliganem. Často účinkuje ve své rodné zemi na významných festivalech. Od roku 2003 pravidelně vystupuje na Ostravských dnech, kde uvedla celou řadu českých i světových premiér. V newyorském Lincoln Center s velkým úspěchem zahrála Ligetiho Houslový koncert a v newyorské Carnegie Hall debutovala v houslovém koncertu Luca Francesconiho. V listopadu 2012 provedla Hana Kotková americkou premiéru kompozice Mortona Feldmana Violin and Orchestra za doprovodu Janáčkovy filharmonie pod vedením Petra Kotíka v newyorském Lincoln Center v rámci festivalu Beyond Cage. Hana Kotková vede svůj „Kotková Ensemble“, se kterým vystoupila na koncertech v Miláně a Turínu na festivalu MITO Settembre musica a se kterým pracuje na multimediálních projektech. Společně s Ivou Bittovou vystoupila v tomto roce na Sydney Festival a čeká je společné vystoupení na koncertech v Itálii v Kurtágových Kafka Fragmente. Hana Kotková hraje na vzácné italské housle Ferdinando Gagliano z roku 1775 a na moderní nástroj, který pro ni zhotovil v roce 1996 pražský houslař Jan Baptista Špidlen.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
