Laterna fest (1): Stoupající hladina s francouzským šarmem

Umění by tyto procesy samozřejmě mělo reflektovat, ale tvůrce by měl mít rovněž na paměti, že skoro každý společenský jev, o kterém prohlásí že jej „zajímá“ anebo že ho chce „zkoumat“, s 99% pravděpodobností už zkoumají vědci a že je tedy možné se ve svých úvahách opřít o studie nebo úvahy a už vycházet z průzkumů, výsledků, filozofických postojů. Měla jsem nepatrný dojem zejména při diskusi o nových technologiích v umění, že ne každý si je toho vědom, ale společenské problémy, jimiž se umělci zabývají, už jsou popsané či zkoumané a vždy je možné odrazit se od existujícího zdroje. Výsledná nadstavba pak může mít i násobně větší umělecký účin, pokud je podložená nejen osobním zájmem a individuálnější zkušeností, ale i daty či povědomím o tom, jaké v té či oné oblasti převládá paradigma.

Digitální hry na schovávanou
Pojďme se již tedy podívat na umělecký program Laterna festu a hned na začátku k tvorbě Adriena Mondota a Clair Bardainne, tedy dua Adrien M & Clair B. Jejich projekt Acqua Alta sestává z divadelní inscenace, instalace v rozšířené realitě a nabízejí i výlet do svého světa prostřednictvím virtuální reality. Acqua alta, zvláštní druh záplav, je přírodní úkaz známý z Benátek: výjimečně silné vrcholy přílivu, které zaplavují uličky a náměstí, která lze jinak i v tomto potápějícím se klenotu projít suchou nohou. V inscenaci je tohoto fenoménu využito spíš jako estetického principu a záminky ke hře s prostorem a pohybem než přímého apelu na diváka. Dokonce bych řekla, že k žádnému apelu nedochází – tak čistá a jemná je samotná inscenace.

Acqua Alta je relativní novinkou premiérovanou v lednu 2019, ale tvůrčí duo Adrien a Clair se využitím digitálních technologií v performativním umění zabývá už dlouhá léta. Nevytvářejí realistické projekce, ale realisticky vyhlížející (tanečně pohybovou) akci s abstraktními body nebo imerzivní prostory, do nichž účastník vstupuje, fyzicky nebo s pomocí rozšířené reality. „Obrazy používáme pro oklamání oka. Chceme deformovat vnímání, stírat hranice mezi tím, co je pravda a co lež, překračovat každodenní hranice reality a odhalovat věci, které nejsou “možné”. Chceme modifikovat, deformovat a posunovat náš vztah k času a prostoru, stejně jako to dělá tanečník hiphopu se svým tělem. Právě v tomto bodě křížení se rodí performance: v hledání iluze,“ popisují svou práci.

V divadelní části s podtitulem Ink Black zastihneme pár tanečníků v jejich domácnosti, rozvernou ženu a puntičkářského manžela, kteří evokují zamilovaný, ale nesourodý pár typu Bosých nohou v parku. Jejich domov je úhlednou klíckou vytvořenou dvěma stěnami pravidelných světelných bodů vytvářejících pravidelné plochy na semitransparentních plátnech. Iluze prostoru je daná geometrií a tmavým prostorem, který umožňuje digitální projekci za i před tanečníky a vše se odvíjí z těchto jednoduchých souřadnic. Linie a řád jsou tu však od toho, aby byly naručeny. Nejprve rozmetává a rozviřuje tento čistý digitální pořádek žena svým rozpustilým pohybem, postupně je to však samo digitální prostředí, které v nápodobě nekotrolovatelných živlů začne ovládat prostor.

• 

• 

Choreografie je v rukou samotných tanečníků a dlužno podotknout, že digitální technologie má nad ní navrch. Tanec vychází z kontaktní improvizace a jednoduchých prvků moderních tanečních technik, slouží pro základní interakci a plynulý pohyb prostorem. V každém případě v područí tématu a sujetu, jakkoli nabízí mnoho vtipných momentů i v interakci tanečníků, herecká akce se blíží klaunérii. Zajímavější však přeci jen je kontakt performerů s projekcí. Zejména nerovný souboj tanečníka s body a úlomky, které do prostoru střídavě prší, i sněží, vnikají trhlinami a kupí se, jsou naváty neviditelným větrem a nadány vlastní vůlí k pohybu. Žena však bezstarostně tančí i v přívalu „vody“, která ji pomyslně odnáší. Hravost přebíjí pocit nebezpečí. Když je prostor nakonec celý ovládnut živlem, přichází nejpoetičtější část choreografie, mužův tanec s mořským tvorem, který na sebe vzal podobu ženské kštice, přátelské medúzy. Nemohla jsem se ale v určitých momentech ubránit dojmu jisté banality a dětinskosti té hry. Až budou jednou třeba Benátky pod vodou, jistě to nebude takhle zábavné… Nicméně hra a bezstarostnost je klíč k inscenaci reprezentující názor tvůrců. Je jemná a konejšivá, zábavná. A také končí šťastně, opětovným setkáním obou protagonistů, které je nezamýšleným holdem tradici Laterny magiky v reminiscenci na „Tanečníka s kruhem“ (o němž pochopitelně nemohou mít francouzští tvůrci ani tušení).

Technologické řešení inscenace nelze nesrovnat ve vzpomínkách s inscenací Laterny magiky Antikódy, která pracovala s podobnou vizuální estetikou. Avšak brzdila ji snaha o life techniku, která narážela na značné limity a nešla příliš obejít dramaturgicky, trasování infračervenou kamerou a přenášení pohybu do projekce se zpožděním eliminovalo dynamičtější pohyb. Tehdy nepršely v projekci body, ale písmena. I na jejich rozhrnování a „úklid“ došlo, a dokonce i na deštník. Acqua Alta není interaktivní v tom smyslu, že by využívala trasování pohybu kamerou, ačkoli jsou obě složky synchronizované. Ponechme však kouzelníkům jejich tajemství. Je příjemné vidět, jak se u nás sbíhají různé vlivy a souvislosti a že inspirační zdroje ze zahraničí nám nikdy nebyly cizí. Jen obvykle narazíme na praktické produkční limity.

Pokud diváky zajímaly další osudy domu hlavních protagonistů inscenace, čekala je další část v podobě instalace rozšířené (augmentované) reality s podtitulem Crossing the Mirror, umístěná jako všechny ostatní instalace ve spodní části provozní budovy ND. Rozpohybovaný komiks, který divák může sledovat na tabletu i s ambientní hudbou ve sluchátkách, postavy tančící i unikající živlům, prostorové efekty vystupující z jemných ilustrací a papírových modelů. Nabídli čistotu kresby, tanec figur v prostoru a jakousi klasicizující harmonii. Možná je to trošku romantizování katastrofy, ale třeba zanechá v divácích nějakou podprahovou stopu stejně jako samotné představení. Pro dovršení zážitku pak byla možnost ještě vstoupit do pomyslného digitálního moře a sledovat zblízka tanec medúzy prostřednictvím virtuální reality. Tête-à-tête a s osobním fyzickým prožitkem stvoření plujícího nadosah ruky. Je na návštěvníkovi, do jaké míry chce zkoumat svoje vlastní reflexy a snahu těla uhnout pohybu tvora, o němž přeci ví, že neexistuje…