S Lenkou Vagnerovou o premiéře a novinky z baletního světa v Týdnu s tancem

Lenka Vagnerová o nové inscenaci:
„Nahlížíme na vyhraněnou a nemocnou komunitu, která žije v násilí a násilím, a ani možná neví proč.“
Dnes má v La Fabrice premiéru nová inscenace souboru Lenka Vagnerová & Company. Amazonky jsou inspirované pověstmi o tomto národu žen válečnic a my jsme se chtěli o projektu dozvědět trochu víc. Choreografka a tanečnice Lenka Vagnerová nás nechala nahlédnout do tvůrčího procesu.

Amazonky jsou mytický národ, o kterém jsme slyšeli všichni, ale málokdo si uvědomuje podstatu této báje – které prameny pojednávající o Amazonkách tě nejvíc oslovily, antická mytologie?

Určitě to byl hlavně samotný mýtus o bájných Amazonkách. Mýtus v sobě nese silné informace o komunitě žen, které se cvičily v boji, byly kruté a nemilosrdné válečnice, vzdávaly se vlastních chlapečků, které dokonce zabíjely, rozhodly se opovrhovat muži a naprosto je vyřadit ze svých životů, uřezávaly si prsa, vzdávaly se ženských rolí ve společnosti, měly sklony k mužskému chování, bavily se opiáty… Těch věcí, které popisují jakousi extrémní skupinu, je zde mnoho.

A kde se dá vysledovat pravdivé jádro této pověsti? Existují zkazky o ženských bojovných kmenech i v jiných částech světa?

O ženských bojových kmenech existuje nejen mnoho pověstí již od dob starého Řecka, ale také o nich mluví mnohá historická fakta. Amazonky historikové spojují zejména s kočovným kmenem Skýthů, který se vyskytoval na území dnešní Ukrajiny a Ruska. Našlo se zde několik hrobů žen pohřbených se zbraněmi a jinými válečnými artefakty.

Světové dějiny jsou podobnými kmeny protkané. Například africké „Amazonky“ z Dahomey byly obrovskou vojenskou jednotkou, čítající téměř čtyři tisíce žen. Tyto válečnice byly extrémně brutální a naprosto nemilosrdné. Bály se jich nejen africké státy, ale francouzští legionáři si přáli raději umřít než být Dahomeykami zajati. Původně to byla pouze skupina žen lovící slony. Absurdní jsou také životní osudy těchto žen, ty, které zůstaly po rozpadnutí královské armády, skončily v show Buffalo Billa v Americe. Je pravdou, že čistě ženské válečné kmeny vždy existovaly, ale nikdy neměly dlouhého trvání.

Jak dlouho už v sobě toto téma máš? Jak dlouho vůbec trvá, než se z myšlenky začne stávat inscenace, choreografie?

Téma zraje většinou delší dobu. Amazonky konkrétně asi dva roky. Když mě téma něčím zaujme a cítím, že má inscenační potenciál, odložím si ho do svého „zajímavého“ šuplíku a průběžně se k němu vracím, než na něm začnu intenzivně pracovat. Pak nastává plánování a konkrétní termíny a to už je rozjetý vlak. Schůzky tvůrčího týmu, dramaturgická příprava a následně intenzivní zkoušení kolem osmi až deseti týdnů. Každý projekt je ale individuální, někdy se téma vyloupne velmi rychle, je aktuální a v tu chvíli na něm pracuji během krátké doby.

Myslíš, že žena-bojovnice je archetyp, který v sobě máme přirozeně zakořeněný všechny?

Myslím, že v jisté míře ano. Žena „bojovnice“, jak tento pojem vnímám já, má ale svou sílu v něčem jiném než v ozbrojeném konfliktu. Je to v síle mateřství, síle pracovní i mentální, síle chránit slabší. Nejsme svojí fyziognomií stavěné přímo k bitvě s muži a nemyslím si, že je to něco, co by většinu žen jakkoliv lákalo nebo zajímalo. Situace je ale rozhodně jiná v různých částech světa, kde ženy válčí a bojují naprosto běžně, ať již z vlastního přesvědčení, taktických nebo politických důvodů. Mytické Amazonky si pravděpodobně vymysleli samotní Řekové, kteří se setkali ve válce s ženami vedoucími tažení z Malé Asie, tyto ženy byly pro ně zjevením. Jezdily na koních, používaly zbraně… Byly to zcela jiné ženy, než Řekové znali z domova. Také je archetyp ženy válečnice vděčnou předlohou počítačových her, filmů a komiksů.

Jakou má v nové inscenaci místo bojové umění? Spolupracuješ se specialistou na bojová umění Radkem Mačákem – jaké pohybové kvality to přineslo?

Radek je úžasný člověk a famózní bojovník. Oslovila jsem ho, protože jsem od začátku chtěla, aby se v představení objevil reálný bojový pohybový slovník. Nezajímala mě pouze jakási stylizace boje, jak se často užívá v divadle. Pracovali jsme denně na principech bojových technik, na pohybových vzorcích, učili se se zbraněmi. Holky musely vstřebat mnoho nových informací, změnit postavení těla, naučit se reagovat, naučit se nové koordinaci, kompaktnosti. Bylo krásné vidět, jak se pod Radkovým vedením mění před očima, jak vzniká pohybový slovník bojových scén. Jedna věc je pro mne ale pravdou, pokud tanečník pochopí různé pohybové kvality v těle a umí je používat, tak je bojové umění další z nich.

Myslíš, že je schopnost bojovat přirozená a univerzální, nebo se v ženách vyvinula z nutnosti? Mám pocit, že určitá touha za něco bojovat je člověku daná bez ohledu na pohlaví nebo gender. Ale ve tvé inscenaci jde, pokud vím, o jinou rovinu – ne o nutkání bojovat „za něco“, ale o bezdůvodnou krutost, že?

Pokud myslíš bojovat fyzicky, tak v extrémní situaci je každý schopen bojovat, ve smyslu bránit se, a to nezávisle na genderu. Tedy ano, i ženám je přirozená schopnost bojovat. Dále také záleží na sociálním a kulturním prostředí nebo době, ve které žijete. To je zásadní. Další věcí je touha za něco bojovat. Bojovat se systémem, za lidská práva, nebo čistě s lidským egem či hloupostí je, musím říct, někdy náročnější a delší boj.

Každopádně je bohužel válčení lidem blízké již od nepaměti. Také si myslím, že bude lidstvu osudným. Ženy byly nasazovány ve válkách dost běžně, ať už v bojové linii nebo jako spojařky, ošetřovatelky a tak dále. Jediný tvor na naší planetě, který se vedle člověka umí mstít a cíleně „válčit“, je šimpanz. Tak uvidíme, kdo to na této planetě doválčí dál a dýl. (úsměv)