Lesk a bída baletního videozáznamu nové Spící krasavice

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V množství postav neustále se pohybujících na jevišti se konkrétní osoby mísí a vzhledem k předimenzovanosti stylů v pojetí výpravy a kostýmů jednotliví tanečníci splývají. A pokud někdo ve své roli zaujme, jen těžko mu po téměř třech hodinách podle závěrečných titulků, napsaných drobným písmem nahuštěně na sebe, přiřadíme jméno. Bohužel se tvůrci záznamu rozhodli vyplnit pauzy v hudbě umělým potleskem, což snad na chvíli připomnělo divadelní atmosféru, ovšem lacinosti se ani toto gesto nevyvarovalo. Bylo minimálně smutné, že takto byli oceněni jen někteří sólisté a jen některé scény.

To, co však bylo nejvíce zarážející, byla synchronizace hudby a obrazu, respektive usazení choreografie Márcie Haydée do hudební nahrávky. Vzhledem k okolnostem byl totiž soubor Baletu Národního divadla nucen vzdát se živé hudby a tančil na reprodukovanou nahrávku Santiago de Chille Philharmonic Orchestra. Jen těžko lze z pozice diváka soudit, jak dalece se to nepodařilo technicky při práci se zvukovou stopou při střihu, či snad nevznikla chyba už během nastudování. Až příliš rychle se někdy zapomíná, že sebeudržovanější tradice daných kroků ve slavných variacích se míjí účinkem, pokud ji nelze tančit do hudby. Nemálo a často i o několik dob posunutých akcentů, to bohužel nejsou maličkosti, nad kterými by se dalo jen tak mávnout rukou. Najednou je totiž z obrovské práce a nasazení jen bezcenná hromada uschlých větví šípkových keřů, pro kterou zbývá jen jedno doporučení: zasunout tento záznam někam hodně hluboko do archivu, a hlavně ho už nikdy neprezentovat veřejně, pokud nebude zjednaná náprava.

Balet ND – Spící krasavice – Paul Irmatov a Olga Bogoliubskaia (foto Serghei Gherciu, 2021)

Protože odvolávat se na tradici Maria Petipy, který si nechal napsat od Petra I. Čajkovského hudbu přímo pro svou choreografii tak, aby dokonale padla tehdejším sólistům a oni svou technickou virtuozitou v dokonalé symbióze s hudbou oslnili petrohradské publikum, je více něž trapné ve chvíli, kdy princezna Aurora tančí půl fráze své nejkrásnější variace na ticho a Červená Karkulka se leká Vlka mimo těžkou dobu. Frázování a rytmus jsou přece základ muzikality, na které je efektnost Spící krasavice postavená. I proto přežila celé století na rozdíl od jiných, a ve své době daleko úspěšnějších, baletních představení. Vypouštět do světa záznam, který toto ignoruje, je zcela neprofesionální. Snad lze tedy doufat, že skutečná premiéra se už obdobných přešlapů vyvaruje.

Soubor Baletu Národního divadla jinak tančil rytmicky přesně v čisté sborové synchronizaci. Zvláště pak mužská část souboru zaujala svou vzdušností a hbitostí a jistotou, díky nimž se různé vazby malého allegra, ale i větší skokové variace (sólové i sborové) staly při sledování poutavými okamžiky. Hlavní pár, Aurora a princ Desiré, v podání Aliny Nanu a Dmytra Tenytskyyho, tančil technicky skvěle a čistě, ovšem jejich výrazový projev působil více než ledově, a to nejen vůči sobě navzájem, ale i vůči jiným postavám, se kterými se během představení dostanou do interakce.

Balet ND – P.I. Čajkovskij: Spící krasavice – Radka Zvonařová (foto Serghei Gherciu, 2021)

Druhý signifikantní pár v tomto díle vytváří Šeříková víla a (zlá víla) Carabosse. Pro Radku Zvonařovou v roli Šeříkové víly bude zřejmě Spící krasavice také osudovým dílem, neboť svým tanečním i výrazovým projevem si zcela podmanila nejen atmosféru na jevišti, ale i diváky u obrazovek. Zprvu působila nenápadně, ale její přirozenost se v kombinaci s technickou jistotou stala osvěžujícím a pozornost udržujícím faktorem celého baletu. Její protějšek Carabosse představovaný travesti, tj. mužským tanečníkem v podání Patrika Holečka sice oplývá všemi tanečně-technickými devizami proto, aby v roli zazářil, ale on sám se v tomto nejednoduchém úkolu zatím ještě profiluje.

Šéf Baletu ND a choreografka považují využití mužského tanečníka do role Zlé víly za něco inovativního a originálního, ovšem v českém prostředí se nejedná o žádnou novinku. Carabosse představovaného mužem zažila Spící krasavice už při svém prvním ruském uvedení v roce 1890, kdy ji tančil Enrico Cecchetti. V naší paměti bezesporu zůstává Jaroslav Slavický či Igor Žukov, kteří se této role ujali v devadesátých letech v choreografii Borise Bregvadzeho způsobem, kterým se zdůrazňuje dominance zla v ženské postavě právě mužskou energií. Zlo, jež je duchovní silou dobra přemoženo, odkazuje spíše k tradičnímu vnímání světa. Oproti tomu Carabosse v tomto aktuálním nastudování působí trochu jako snaha o psychologickou studii o původu zla v nezpracovaném sebepřijetí vlastní identity, což by určitě mohlo být zajímavé v jiném než tradičním pojetí tohoto díla.

Balet ND – Spící krasavice (foto Serghei Gherciu, 2021)

Výprava a kostýmy patří ve Spící krasavice do svaté trojice tvořící základ inscenace. Jejich autor pro aktuální verzi Pablo Ňunez svým viděním pohádkového světa předkládá představu balancující na hraně evropského vkusu a individuálních estetických hodnot. Efekt množství různých stylů a inspirací ve výtvarném zpracování a kostýmového designu odpovídá zdrojům estetiky v latinské Americe, ve středoevropském prostředí může sice působit ohromujícím dojmem na malá děvčátka z předměstí, ale i jakousi snůškou přebujelosti, ve které se pravá podstata tanečního kostýmu zcela vytrácí.

Žijeme na prahu nové doby, ať chceme nebo nechceme. Spící krasavice je bezesporu titul, jehož uvedení právě v tomto období má svůj symbolický význam nehledě na to, že přivádí na jeviště více generací a demonstruje tak sílu baletu jako žánru. To by si mělo uvědomit i vedení Baletu Národního divadla a v budoucnosti být v tomto směru důslednější a uvědomělejší. Přece jen, jedná se o naši první scénu, jež je dávána do privilegia vůči jiným, což je nejen výsada, ale i závazek! Kultura je přece především službou veřejnosti. Snad tedy není troufalé nebo naivní věřit, že skutečné uvedení Spící krasavice „naživo“ na jevišti Státní opery se živým orchestrem a možností vidět celou výpravu scénografie v kontextu, se s obdobnými výše uvedenými problémy potýkat nebude.

Balet ND – Spící krasavice – Patrik Holeček (foto Martin Divíšek, 2021)

Spící krasavice
Choreografie: Márcia Haydée podle Maria Petipy
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Mistr světel: Jan Dörner
Scéna a kostýmy: Pablo Nuñez
Choreolog: Pablo Aháronian
Nastudování: Filip Barankiewicz
Baletní mistři: Alexey Afanasiev, Michaela Černá, Nelly Danko, Jiří Kodym, Barbora Kohoutková, Tereza Podařilová

Na záznamu v hlavních rolích:
Princezna Aurora: Alina Nanu
Princ Desiré: Dmytro Tenytskyy
Carabosse: Patrik Holeček
Šeříková víla: Radka Zvonařová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3.5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments