Letem barokním světem

Zdání klame
Platí to dvojnásobně o některých dramaturgických projektech letošního Svatováclavského hudebního festivalu v čele s dvojicí koncertů katalánské mezzosopranistky Marty Infante a jejího uměleckého partnera, hráče na dvouřadou barokní harfu a rodáka z „konce světa“ v Santiagu de Compostela Manuela Vilase, kteří vystoupili na koncertech v Paskově a Ostravě-Třebovicích 8. a 9. září 2015 (recenzuji koncert v kostele sv. Vavřince v Paskově). Zatímco hudba středoevropského, případně italského baroka je festivalovému publiku po dvanáct let takřka denním chlebem, francouzské, skandinávské, nebo dokonce pyrenejské baroko, jakkoliv blízké italským vlivům, je ostravskému publiku vzácné. Prvním důvodem k návštěvě dramaturgicky umně sestaveného a výrazově velmi intimního a koncentrovaného programu tak byla ojedinělá kombinace jednohlasých vokálních kompozic sedmnáctého a osmnáctého století.

Druhým lákadlem bylo setkání s mezzosopranistkou samotnou, kterou její spolužáci, kolegové z operního souboru Národního divadla moravskoslezského a pamětníci z řad ostravského operního publika pamatují z dob jejích ostravských studií na Institutu uměleckých studií, dnes Fakultě umění, a z angažmá v operním souboru v devadesátých letech. Marta Infante na svá ostravská léta, ale i na pedagogy v čele s Drahomírou Míčkovou, umělecké vzory a současné umělecké partnery s dech beroucími jmény dirigentů Enrico Onoffri, Giovanni Antonini, Paul Goodwin, Ottavio Dantone, Richard Egarr nebo Rinaldo Alesandrini zavzpomínala ve druhém z festivalových doprovodných Setkání s umělci Svatováclavského hudebního festivalu 9. září 2015 v ostravském klubu a antikvariátu Fiducia, v duchovní dílně, jakých není v Ostravě mnoho.

Třetím důvodem, proč navštívit koncert dua Infante-Vilas, byl koncertní program samotný. Odkrýval překvapivě intimní, subjektivně koncentrovanou tvář pyrenejského hudebního baroka. Interpretka sama – ať již v roli autorky průvodního slova v programu koncertu, nebo jako zpovídaná umělkyně v klubu Fiducia – akcentovala spíše introvertnější charakter španělského baroka, chronologicky opožděného za barokem italským a jím silně inspirovaného.Páteří večera byly jednohlasé vokální kompozice, přerušované instrumentálními čísly, rytmicky srozumitelné a melodicky evokující španělský žánr „tono“, sólovou píseň duchovní i světskou, a to na nejrůznější témata spojená motivem lásky. Strukturální srozumitelnost kompozic, střídajících strofy s refrény, a obsahová přístupnost a bezprostřední srozumitelnost byly podrženy absencí vokálních ozdob. Italské kantáty připomínalo snad jen „tono“ Mis suspiros, zarzuelami na posluchače dýchla skladba Sosieguen, descansen Sebastiana Duróna. Univerzálnost harfy jako sólového a doprovodného nástroje, bez nějž se neobešly chrámové kapely ani domácí muzicírování, zaujala v mistrovském podání instrumentalisty, ovšem i sběratele a hudebního badatele Manuela Vilase, jehož skromné pódiové vyjadřování a profundní znalost nástroje nemohly nezaujmout, třeba v instrumentální kompozici Versos de primer tono Neapolitánce Trabaciho nebo v tancích Diega Fernándeze de Huete z Toleda. Tak jako ostravské diskusi vévodil srdečný projev a krásná čeština Marty Infante, tak jejímu paskovskému koncertu vévodil krásně znělý, žensky rozechvívající hlas s velmi příjemnou a znělou střední polohou. Nezbývá než se těšit na další ostravské vystoupení Marty Infante, kterou na jaře letošního roku v bachovském programu za doprovodu Collegia Mariana Jany Semerádové poznalo i pražské publikum. Snad nebudeme muset dlouho čekat na ostravský návrat paní Infante, třeba v repertoáru středoevropské hudby devatenáctého a dvacátého století, kterou s úspěchem propaguje na koncertních pódiích Pyrenejského poloostrova. Že bude Marta Infante letos na podzim studiově nahrávat Dvořákovy písňové cykly, včetně těch v zahraničí méně známých, by mělo být českému publiku a promotérům jen posledním důvodem, proč Martu Infante, dámu širokého úsměvu a krásného tmavého hlasu, pravidelně zvát na česká pódia.
Hodnocení autora recenze: 90 %
***

Není repríza jako repríza
Soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 Václava Lukse jsou již řadu let rezidenčními soubory Svatováclavského hudebního festivalu. Vychovaly si v Ostravě skupinu nadšených příznivců, a početné publikum přilákaly i ve čtvrtek 10. září 2015 do mariánskohorského kostela Panny Marie Královny, v němž po Praze, Eisenachu, Drážďanech, Salcburku a Kladrubech reprízovaly letošní nastudování Mše h moll Johanna Sebastina Bacha.Collegia tak v Ostravě završila dlouhodobější cyklus Bachových vrcholných sakrálních kompozic, když k menším chrámovým kantátám a oběma pašijím připojila nastudování Bachova opus summum. Na Svatováclavském hudebním festivalu dílo zaznělo již před deseti lety v nastudování Romana Válka a souborů Solamente naturali a Ars brunensis chorus, letošní Luksovo provedení ovšem svými evropskými parametry starší nastudování Válkovo ve všech směrech předčilo. Kde začít? Z Válkova nastudování mi v paměti utkvělo opravdu nevydařené hornové sólo. Václav Luks ovšem do Ostravy přivezl Erwina Wieringa, pravého virtuózního hráče na přirozený roh, z něhož by měl Nikolaus Harnoncourt radost: riskoval, hrál na hraně technických možností nástroje, přesto v příkladné intonaci a nakažlivé radosti ze hry. Ta je patrně hlavní devizou Luksových souborů, protože zájem a entuziasmus instrumentalistů a vokalistů byly nakažlivé, radost z muzicírování a rozdávané úsměvy upřímné. Vida, hudba může být požitkem, sdílenou radostí, na což nemusí být ostravské publikum při pohledu na amorfní obličeje hráčů českých symfonických těles brzy uvyklé. Vedle kolektivně sdíleného entuziasmu a exprese jsou hlavní devizou Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 technické dispozice hráčů a vokalistů.Instrumentalisté vyjma smyčcové skupiny nejsou sice převážně domácího původu – proč také, soubory staré hudby jsou nejpozději od sedmdesátých let silně internacionalizovány –, jsou shromážděni z řady evropských regionů, a přesto se Václavu Luksovi daří zachovávat konzistentní interpretační styl, technicky virtuózní, se sklonem k živým tempům, v případě Mše h moll klenutým celým dílem ve směru větší hybnosti. Přiznám se, že po starších Luksových kreacích jsem měl právě z temp určité obavy, až na druhé Kyrie se však ukázaly být mé obavy lichými. Tempa, sebejistý projev zvukově transparentního sboru a důvěrná znalost nástrojů učinily z večera hudební hostinu, obětinu božskému Parnasu, zvláště když mezi hráči zasedla obdivuhodná Julie Braná (flétna), Hana Fleková (violoncello) a hobojistky Katharina Andres a Marulanda Olga, z nichž nebylo možno spustit oči, všechny pod vedením koncertního mistra Heleny Zemanové (fanatikům genderové korektnosti se omlouvám za „mistra“).

Luksem preferované spojení ripienistů a concertistů v jednom vokálním souboru má své přednosti, ovšem i úskalí. Ne každý sborista je přesvědčivým sólistou a naopak. Večeru po vokální stránce rozhodně dominovaly dámy, ať již rakouská sopranistka Miriam Feuersinger (s takovým nomen omen se posluchač jen tak nesetká), nebo kanadsko-jihoafrická altistka Sophie Harmsen, obě nejpřednější reprezentantky svého oboru na scéně takzvané poučené interpretace staré hudby. Čím mě bezezbytku nadchly obě dámy, to jsem postrádal u nizozemského altisty Oscara Verhaara: disponuje příjemným témbrem, onoho večera měl ovšem značné problémy s intonací, takže na jeho přesvědčivé vystoupení v českých zemích si budeme muset ještě počkat. Lépe se dařilo tenoristovi Václavu Čížkovi, který sice nedosahuje pódiovou přitažlivostí britských tenoristů, nebo vokální expresivitou takového Marka Buttschera, ovšem komorním hlasem a partem zvládnutým ve všech polohách vhodně doplnil vokální sextet. Z basistů mě více než tanečník-basista Yannis François v Quoniam tu solus sanctus přesvědčil Georg Finger, který se přesvědčivě prezentoval v Et in Spiritum Sanctum. Přes určité výhrady k technické nevyrovnanosti vokalistů v roli sólistů ovšem nezbývá než s uspokojením konstatovat, že právě díky Svatováclavskému hudebnímu festivalu, a zvláště Luksovým kreacím, předstupují před ostravské publikum špičky evropského světa poučené interpretace staré hudby.Platí to jak o instrumentalistech, tak o vokalistech. A upřímně mě těší, že ostravská hostování Luksových souborů nejsou jen pouhými reprízami mimo hudební metropole, ale plnohodnotnými uměleckými kreacemi. Jistě i Luksovým přičiněním se Svatováclavský hudební festival (nepletu-li-se, je to nejdelší hudební festival České republiky), každoročně proměňuje v mimořádnou hudební událost. Letošní nastudování Bachovy Mše h moll bylo její ozdobou, ne-li pro přítomné publikum vyvrcholením.

Hodnocení autora recenze: 90 %
***

Se slzami v očích
Tak bylo možno odcházet z koncertu souboru Collegium Marianum Jany Semerádové a francouzského kontratenoristy Damiena Guillona, premiérovaného v evangelickém kostele v Havířově-Bludovicích 12. září 2015 a reprízovaném o den později v Ostravě-Svinově v katolickém kostele Krista Krále (recenzuji koncert 12. září 2015).Ačkoliv tak program nebyl nazván, byl vlastně jedním velkým lamentem, barokním nokturnem, loučením se světem a jeho stíny, které v polovině koncertu do publika vrhlo Vivaldiho Concerto La notte RV 439. V českých koncertních síních jsem je dosud živě neslyšel, mám je však pod kůži vštípeno ze staré a nedostižné nahrávky Nikolause Harnoncourta a jeho souboru Concentus musicus Wien. Po vystoupení Jany Semerádové ve Vivaldiho programní noci mi však nezbude nic jiného než doufat v brzký komerční zvukový záznam této její kreace. Vyhroceně kontrastní tempa, dynamika na hranici slyšitelnosti, artikulace a frázování blízké ideálům hudební rétoriky, vedle flétny skvělý fagot Kim Stockx a pointující varhany Sebastiana Knebela jako continuo (bravo! Konečně Vivaldi bez cembala v křehkém zvukovém hávu pozitivu, tolik přejícího zvukové transparenci středních hlasů…) – to vše se proměnilo v neuvěřitelný zvukový zážitek. Ovšem jen posluchačům, kteří sledovali nuance provedení a neodvažovali se dutat v agogicky riskantním závěru concerta s virtuózní kadencí za hranicemi slyšitelnosti. Kdyby v onom večeru zaznělo jen toto concerto, mohlo publikum odejít domů spokojeno a naplněno manou barokní hudby.

Jenomže hlavním lákadlem večera bylo hostování francouzského kontratenoristy Damiena Guilloma, jehož mentorem byla i německá kontratenorová star Andreas Scholl. Guillom vystoupil ve dvou lamentacích, Recordare, Domine, testamenti tui ze skladatelova raného sepolkra Immisit Dominus pestilentiam ZWV 58 (1709) a Druhé lamentaci ke středě Svatého týdne ZWV 53 (1722).Decentní continuo, Zelenkou preferovaný chalumeau až exotického témbru, tolik blízkého lidskému hlasu (Igor Františák), a Guillomův kontratenor, snad nejkřehčí varieta lidského hlasu, musely posluchače brát za srdce a dojímat k slzám. Zvláště když Jany Semerádové Collegium Marianum rozprostřelo těmto tichým slzám decentní zvukový závoj. Vedle Vivaldiho a Zelenky došlo i na lipského Bacha. Ať již v závěru koncertu, jímž byla českému publiku díky Magdaléně Kožené a Havelkovu klipu z devadesátých let dobře známá árie Kommt, ihr angefochtnen Sünder ze svatojánské kantáty Raduj se, vykoupený zástupe BWV 30, nebo ve vstupní chrámové kantátě Vergnügte Ruh, beliebte Seelenlust BWV 170. Guillom toto dílo v kontratenorové verzi přednesl způsobem odzbrojujícím, jakkoliv mohou být posluchači rozmazleni kreacemi jeho předchůdců Dellera, Jacobse, Scholla a dalších. Jana Semerádová zvolila v barkarolové první větě klidné tempo a hráče nechala mazlit se s každou frází. Klidný barokní pohyb – vida, hrát barokní hudbu zdaleka neznamená jen hrát zběsile a o život, jak se domnívá naprostá většina současných pretendentů takzvané autentické scény! – vstupní věty, ukolébavka na cestě z tohoto slzavého údolí, ještě pomalejší třetí věta, tempově a dynamicky se propadající do zneklidňujícího ticha, a nad tím vším Guillomův hlas se sopránovými výškami a tenorovou střední polohou – ty se mi staly vrcholem letošního Svatováclavského hudebního festivalu.Stejně je pro mě Jana Semerádová se svým přístupem ke staré hudbě mimo veškerý meanstream stojící autoritou, kterou nelze nebrat vážně a neobdivovat. Společně s panem Guillomem zastavila čas a obměkčila srdce nejednoho posluchače.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Svatováclavský hudební festival 2015

Španělské a italské baroko
Marta Infante (mezzosoprán)
Manuel Vilas (barokní harfa)
8. a 9. září 2015 kostel sv. Vavřince Paskov, kostel Nanebevzetí Panny Marie Ostrava-Třebovice
(psáno z koncertu 8. 9. 2015 kostel sv. Vavřince Paskov)

program:
– Juan Hidalgo: Rompa el aire en suspiros (tono humano)
– Juan Hidalgo: Ay que me río de amor (tono humano)
– Francisco Valls: Ausente de tus ojos (solo humano)
– neznámý španělský autor: No hay más Flandes
– Lucas Ruiz de Ribayaz: Rugero a Hachas (Libro de Arpa „Luz y Norte“)
– neznámý španělský autor: Mis suspiros (sólo ke svatému přijímání)
– Sebastián Durón: Sosieguen, descansen (ze zarzuely Salir el amor del mundo)
– Sebastián Durón: Fuego, fuego, agua, agua
– Giulio Caccini: Amarilli mia bella
– Giovanni Felice Sances: Audite me divine fructus
– neznámý benátský autor: O voi dell′alma opressa (kantáta)
– neznámý benátský autor: Bella bocca (kantáta)
– Giovanni Maria Trabaci: Versos de primer tono
– Tarquinio Merula: Hor ch′e tempo di dormire
***

Johann Sebastian Bach:
Mše h moll (BWV 232)
Dirigent: Václav Luks
Miriam Feuersinger (soprán)
Sophie Harmsen (alt)
Oscar Verhaar (alt)
Václav Čížek (tenor)
Yannis François (bas)
Georg Finger (bas)
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
10. září 2015 kostel Panny Marie Královny Ostrava – Mariánské Hory
***

Bach – Zelenka – Vivaldi
Jana Semerádová (flauto traverso, umělecká vedoucí)
Collegium Marianum
Damien Guillon (kontratenor)
12. a 13. září 2015 Evangelický kostel SCEAV Havířov-Bludovice, kostel Krista Krále Ostrava-Svinov
(psáno z koncertu 12. 9. 2015 Evangelický kostel SCEAV Havířov-Bludovice)

program:
– Johann Sebastian Bach: kantáta Vergnügte Ruh, beliebte Seelenlust BWV 170 (1726)
– Jan Dismas Zelenka: Recordare ze sepolkra Immisit Dominus pestilentiam ZWV 58 (1709)
– Antonio Vivaldi: Concerto „La notte“ RV 439
– Jan Dismas Zelenka: Lamentatio 2do per il Venerdi Santo ZWV 53 (1722)
– Johann Sebastian Bach: árie Kommt, ihr angefochtnen Sünder z kantáty Freue dich, erlöste Schar BWV 30

www.shf.cz

Foto SHF / Ivan Korč