Letní Letná (1): Belgičtí artisté krotí noční můry, Francouzi ukazují zákulisí manéže

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V jiné scéně se zase robustnější z perfromerů převtěluje do figury smrti (bez masky, byla by zbytečná) a s kosou, samozřejmě bezpečně ztupenou, jíž švihá při zemi i nad hlavami diváků a pronásleduje ženu s hrozbou dalšího věčného strachu. Tuto scénu můžeme vnímat také jako předěl a přechod do nepozemského života, v němž dojde ke smíření a zklidnění. Obranu před strachem z neznámého zosobňuje malý chlapec v červeném kostýmu, Rudý kovboj ze vzpomínek hlavní hrdinky. Dítě přichází jako deus ex machina a není zapojeno do tanečních a akrobatických čísel, rudá barva však na scéně symbolicky zůstává, válečné malování indiánských bojovníků a našich belgických bojovníků se strachem.

T1J (Letní Letná 2019, foto František Ortmann)

Jevištnímu dění vedle fyzické akce dominuje zpěv sopranistky Julie Calbete a doprovod na elektronické klávesy (Jean-Louis Cortes). Chvílemi zní jen minimalistická klavírní plocha, která se dokáže rozvinout do hlasité elektronické hudby (autorem původní hudby je sám klavírista), na druhou stranu vokální pasáže zahrnují písně a árie. Hned v úvodu diváky obemkne ukolébavka Manuela Da Fally z cyklu Sedmi španělských lidových písní, stejně tak hladivá a uklidňující je hudba amerického skladatele Samuela Barbera evokující chorál. Výrazně vyniká i část Händlovy árie Ah! spietato! e non ti muove z opery Amadigi di Gaula, jíž pěvkyně a performerka v jednom doprovází scénu, která přichází jako katarze po pasáži s nočními děsy.

Obě performerky se nechávají posouvat samotnými diváky po obvodu publika, pohybují se v jemném rytmu jako metronomy, rozehrávají variaci na tento jednoduchý pohyb i se svými partnery a několik diváků je nakonec za zvuku populární skladby Leonarda Cohena vyzváno k tanci. Přirozeně působí i zapojení dobrovolnice z publika, která kráčí po tělech performerů až na ramena robustního muže, jenž je vždy sám základnou pro silovou akrobacii ostatních. Diváci jsou i díky nucené blízkosti ve stísněném prostoru jednolitým společenstvím, které s performery sdílí jejich strach, odhodlání i smírné přijetí negativity a smrti.

T1J (Letní Letná 2019, foto František Ortmann)

Pěvkyně Julie Calbete překvapuje svou fyzickou zdatností a plnohodnotným fyzickým zapojením. Inscenace se zabývá tématem překonání obav a bariér, a ty musela nepochybně překonávat i Julie, neboť novocirkusová performance je daleko za hraničí koncertu nebo operní inscenace a interpretka se vydala do oblasti zcela nového oboru. Její zpěv je přitom stále živý, jen doplněn zvukovou smyčkou tam, kde je potřeba vytvořit dvojhlas nebo doplnit další hlasy, jako je tomu v závěru. Hudební dramaturgie inscenace jde vůbec hlouběji než jen k výběru melodií korespondujících s dynamikou pohybu nebo atmosférou, skladby jsou vybrány také v souladu s obsahem a příběhem představení, plné naděje a porozumění, a vydáme-li se po stopách některých z nich, ze souvislostí lehce mrazí.

Vrcholná závěrečná pasáž je obzvláště působivá, vyniká v ní právě silová akrobacie, prováděná v pomalém a precizním tempu. Diváci natěsnaní v malém prostoru sdílejí s performery každou krůpěj potu a každý záchvěv unavených svalů, zejména urostlého performera, který ten pohybující se hrozen lidských těl na svých ramenou a trupu balancuje. K tomu zní čistá árie od Purcella (Zimní píseň z Krále Artuše), a skutečně, jako kdyby se v akrobatech zpomalovala krev a chystali se sklouznout do spánku.

Program inzeroval propojení akrobacie, operního zpěvu a tance velmi sebevědomě, a rozhodně nejde o plané chvástání. Práce s publikem, zpěv, hudba a pohybové divadlo se skutečně snoubí v jeden celek, ani nehrozí reálné fyzické ohrožení diváka, byť je okamžiků interakce požehnaně a prostor neobvykle malý. Hranice mezi auditoriem a scénou je prostupná jako buněčná membrána. Strach – a fear song je plnohodnotnou divadelní inscenací, která žánru nového cirkusu lichotí. Tak vypadá moderní nový cirkus, představení, v němž je artistika nástrojem, nikoli účelem, kde sice diváci stále obdivují fyzické umění performerů a trnou při pohledu na ně, ale nejde o prvoplánovou show pro pouhý obdiv. Ta sice bude mít v novém cirkusu stále své místo a vystoupení jiných souborů to dokládají, ale divák současnosti už touží po komplexnějších zážitcích, sám chce prožívat víc než jen údiv, chce navštívit jinou komplexní realitu, odcházet obohacen. Ne podívanou, ale divadlo. A v případě Théâtre d’un Jour je rozhodně dostává.

Vůně manéže

Francouzské uskupení Cirque Aïtal na první pohled sází na oblibu tradičního cirkusu a jeho rodinné atmosféry, ale jejich performance vyvolává kromě smíchu i melancholii, kdesi pod povrchem je tu tesklivá melancholie, jako ruka natažená k minulosti, která se jí vysmekává jako plášť odcházejícího předka. V představení Saison du Cirque nechává Cirque Aïtal nahlédnout do života artistů, do zákulisí světa „falešného pozlátka“, jak říká jedna oblíbená postava animovaného filmu. Jejich hra je hrou jen napůl, protože soubor je složen ze zkušených profesionálních artistů, kteří své dovednosti ani v nejmenším nepředstírají. Tou hrou je humorný pohled do zákulisí na nevinné šarvátky členů kočující společnosti, která je složena z několika národností a světu nového cirkusu se vymyká zapojením zvířat, byť se jedná jen o dva koně.

Cirque Aïtal (zdroj Letní Letná 2019)

V inscenaci nechybí cirkusová klišé v tom nejlepším slova smyslu. Ústřední dvojici tvoří hromotlucký artista a drobný klaun, respektive klaunka (existuje vůbec takové slovo?), je tu skupina hudebníků, ovšem není to klasická dechová kutálka, tak daleko cesta do minulosti nevede, hrají v ostrém rytmu a s elektrickou kytarou. I když křídlovka nechybí, a to sami nemohou tušit, kolik asociací její sólo dokáže vzbudit v českém divákovi při vzpomínce na Oldřicha F. Korteho. Skvělé výkony dvou ústředních artistů, kteří jsou i autory koncepce představení – Victor Cathala a Kati Pikkarainen – v párové akrobacii doplňuje výborný žonglér Matias Salmenaho, tři gymnasté z Ruska a vzdušný akrobat, který nešplhá po laně, ale po řetězu, nebo drobný voltižér.

Cirque Aïtal (Letní Letná 2019, foto František Ortmann)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat