Libor Vaculík: Nechci na jevišti prázdné baletní manýry. Chci výraz, chci člověka.

Povídání s choreografem Liborem Vaculíkem nikdy není na chvíli. A při debatě s ním si uvědomujete zvláštní paradox – tvůrce dynamických, dramatických a většinou drsných a vypjatých baletů je při setkání u kávy neobvykle klidný, zvláštním způsobem vyrovnaný. Rozhovoří se o hudbě, o tvorbě svých inscenací a o životní realitě. Až zpětně si uvědomujete, že se vlastně vůbec nevrací ani mezi řádky k tomu, co a kde tančil. Že je jeho pohled upřen k aktuálním inscenacím a do budoucnosti. Nevadí mu odkrývat své plány a hovořit o vlastních originálních nápadech. A i když si snad myslí, že už toho řekl dost, cítíte, že to tak není. Že tu jsou témata a díla, která by ještě měla v jeho provedení ožít. Jeho silná taneční dramata i originální tanečně muzikálové produkce se vždy dostávají divákům pod kůži. A na výkony tanečníků v nich se nezapomíná. Své poslední dva celovečerní balety připravil pro sólistku baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Jarmilu Hruškociovou, a nejsou to snadné opusy. Slečna Julie podle novely Augusta Strindberga z roku 2017. A letos Lady Macbeth – 1865 o krásné vražednici Kateřině Izmajlovně, jež má rovněž literární předlohu Sergeje Leskova.

Původně chtěl být krasobruslařem, ale potíže s kotníkem ho nasměrovaly do tanečního sálu. Absolvoval pražskou konzervatoř, vzdělával se na Dance Academy de Marika Bezobrazova v Monte Carlu a na VŠMU v Bratislavě studoval choreografii a režii. Jako tanečník hostoval na scénách celé Evropy, ale i v Japonsku, Mongolsku či USA. Na svém kontě má na šedesát rolí, je autorem více než 60 celovečerních titulů a držitelem ocenění za své choreografie. Je ale i vyhledávaným muzikálovým režisérem. V březnu oslavil 65. narozeniny.

Proč vás lákají temné hlubiny lidské duše?
Na to je jednoduchá odpověď – protože je o čem hrát. Je pravda, že mě lákají spíš ženské hrdinky a tady nedokážu odpovědět, proč… Ženy jsou pro mě dramatičtější prvek – je kolem nich hodně mužů, vždycky se kolem nich něco děje, nějaká nevěra a sem tam nějaká vražda… Sice jsem také dělal balety s hlavním mužským hrdinou – Psycho, Malý pan Friedemann, Úplné zatmění, Faust, Zvoník od matky Boží, v Olomouci připravuji Prokofjevova Ivana Hrozného, naposledy jsem dělal Valmonta, tam je taky muž, ale co si budeme říkat, je to o ženě:-) …

Komedií na svém kontě příliš mnoho nemáte…
Přímo komedii ne, něco optimistického se ale přece jen najde. Někdo to rád…, kde na premiéře zpívala paní Hegerová, pro děti jsem dělal Sněhurku a sedm závodníků, Mauglího, Ferdu Mravence a naposled muzikál Tarzan. Říká se a celkem právem, že dělat komedii je obtížnější. Především v baletu je náročné tak zvaně „dělat legraci“. A upřímně – na celovečerní humorné představení není těch témat zase tolik. A i s těmi vážnými je potíž. Chtěl jsem třeba dělat Klec bláznů, ale když jsme žádali o práva, nechtěli nám je dát. Po Slečně Julii jsem měl chuť udělat komorní balet z muzikálu Polibek pavoučí ženy, který vznikl na základě knižní předlohy Manuela Puiga, ale i tady nám odmítli dát práva. Mám vlastně smůlu – mě baví témata, která nikdo přede mnou neudělal. To byla Lucrezia Borgia v pražském Národním divadle a později jako muzikál v Divadle Hybernie, Slečna Julie v Plzni, Petrolejové lampy v Liberci, Tramvaj do stanice Touha v Českých Budějovicích. Prostě nechci dělat něco, co už dělali přede mnou jiní. Mám rád nové výzvy a zkušenosti, nerad jdu v zaběhnutých kolejích.

Zmínil jste Tarzana. Jak připravujete inscenaci zahraničního muzikálu, který je vázán provozovacími právy? Také je to asi nová zkušenost…
Tarzan patří společnosti Disney. Ta hodně hlídá úroveň a podobu představení. Máte jako režisér volnou ruku, ale paradoxně si nemůžete dělat, co chcete. Všechno musí Disney schvalovat – scénu, líčení, kostýmy, režii, choreografii, tak aby to odpovídalo jejich uměleckému záměru. Přitom ale dbají na to, abyste otrocky neopisovali jejich původní verzi. Chtějí, abychom byli jiní, šli vlastní cestou, která je ale v souladu s jejich uměleckým názorem na jejich originální inscenací. Někdy to bylo docela náročné. Musel jsem hodně hlídat – hlavně herce. Ti si rádi přizpůsobovali texty tak, aby jim, jak se říká, „šly do pusy“. Nakonec jsme z toho vyšli dobře. Premiéru sledoval umělecký zástupce firmy Disney. Po premiéře nám poslali z Londýna hodnocení našeho představení a bylo velice pozitivní.

Nevybíráte si snadná témata. Baví vás překonávat obtížnost? Vnímáte to pro sebe i jako výzvu?
Ano, máte pravdu. Tarzan byl velkou výzvou a novou zkušeností. Ale když se vrátíme ke Slečně Julii tak rád vzpomínám, jak jsem se na začátku studia bavil s činoherci a líbilo se mi, jak se ´chytali za hlavu´ – „Ty chceš dělat Slečnu Julii? To nejde!“ Neumějí si představit, že je možné takové literární dílo přetavit do taneční podoby. Samozřejmě, že z literární nebo filmové předlohy musíte vyzobat podstatné věci, které tvoří atmosféru, dialogy předělat do tanečních duetů. Vybudovat celkovou strukturu, psychologii postav a jejich logické jednání. Je nutné o věci přemýšlet. Mozek se má namáhat a když ho zaměstnáváte, na klíč přijdete.

Jsou témata, která byste do taneční řeči přetavit nechtěl?
Trochu jste mě zaskočila otázkou… Nechtěl nebo neuměl? Určitě jsou – třeba politická. I když na druhou stranu udělat balet Babiš versus Kalousek, nebo Vzestupy a pády Aleny Schillerové by bylo asi zábavné, ale nejsem si jist, jestli by to byla komedie, drama nebo politická satira.

Myslíte si, že je možné připravit choreografii na jakoukoliv hudbu? 
Ne. Můžete ale udělat překvapivou choreografii na známou hudbu, a tak vybočit ze stereotypů. Třeba Ravelovo Bolero – většinou se v něm zachycuje nějaký erotický podkres, ale mě láká udělat ho jako poslední Křížovou cestu. Jsou hudební díla, na která si neumím představit choreografii, ale přesto vznikají. Třeba to, jak choreograficky připravil Jirka Bubeníček Smetanovu Mou vlast na Staroměstském náměstí v roce 2018. Měl jsem pocit, že vzal nějakou svou starou choreografii a dal ji na Smetanovu hudbu! Byl to dost smutný pohled. Nejde přece o to tu hudbu „vytancovat“, ale podstatné je zachytit a do choreografie přetavit, vystihnout její atmosféru! V tom byl geniální Pavel Šmok, když dělal třeba Stabat Mater Antonína Dvořáka. Hudební předlohu vystihl úžasným způsobem – bez zbytečných kroků a baletních manýrů. Nebo Sólo pro tři Petra Zusky. Krásný případ, jak se dá přesně zachytit niterný obsah hudby. Před takovými inscenacemi rád a pokorně smekám klobouk. Z posledních inscenací, která se mi moc líbila, to byla Proměna od DEKKADANCERS. Čím jsem starší, tím méně mě uchvátí nějaké jiné baletní představení. Když si vzpomenu třeba na opulentní Spící krasavici v Národním divadle v choreografii a „režii“ Márcii Haydée, tak mě jímá (slušně řečeno) úzkost. Skvostná byla třeba Kytice od SKUTRů, i když se mi jejich inscenace ne vždy líbí, tohle se jim opravdu povedlo.

Co byste ještě rád dělal?
Miluju Antonína Dvořáka, Rusalka – to by byl krásný balet! Tu bych udělal rád, ještě než úplně skončím. Pucciniho Madama Butterfly – to je také silný příběh. Je toho více, ale jak říká klasik: „Času je málo a voda stoupá.“

Když vás lákají ty tragické ženské hrdinky – proč jste ještě neinscenoval Médeu?
Zrovna Médea je téma zajímavé. Ale antiku jako takovou nemám moc rád. Většinou tam jsou bozi, polobozi, přijde mi to všechno příliš vznešené, příliš nadnesené, příliš uhlazené, všechny ty velké tragédie jsou tak nějak odtažité a pro mě je to neživotné, nerealistické. Antika je pro mě už moc daleko… V Brně jsem sice dělal Oedipa Rexe – to jsem ale předělal, takže to nebyl antický příběh, odehrávalo se to celé v cirkuse; dělal jsem také v Laterně magice Minotaura. Teď připravuji muzikál Troja. Asi je někdy zdravé zpracovat téma, ke kterému nemáte zrovna vztah. Musíte se s ním poprat, a to je dobře. Takže mě přece jen ta antika tak docela neminula, i když si nemyslím, že by to zrovna bylo „The Best of Vaculík“. Jsou samozřejmě představení, která mám rád více.

A která to jsou?
Třeba Valmont, francouzský muzikál Romeo a Julie, Lucrezia Borgia, Slečna Julie. Rád vzpomínám na Janu z Arku na hranici, oratorium Arthura Honeggera, Úplné zatmění, Svěcení jara. A ty, které mám rád méně, to je třeba ten Oeidipus… Těžko soudit…. Všechna přestavení, které dělám, stojí mnoho energie, více než tři měsíce s tím titulem žijete. Říká se, že všechno jsou to vaše děti, a asi to tak nějak je…

Vracíte se při přípravě nových choreografií ke svým starším inscenacím?
Ne, staré fotky nebo videa si z nostalgie neprohlížím. Ale z pracovních důvodů jsem se teď vrátil k Ivanovi Hroznému. A uvědomil jsem si, jak jsou duety a sóla stará a že je musím předělat. 

V čem zestárl tanec?
V partneřině, v používání kroků, pohyb rukou a celého těla – je větší plasticita, hodně se používá kontaktní partneřina, parterní choreografie, improvizace. Tak jako se dnes v hudbě mění instrumentace, tak se mění tancování. V klasickém tanci se více méně choreografie nemění, jde nahoru určitá lehkost a nadhled, technická preciznost je dokonalá a je jaksi samozřejmostí. Tak, jak se v atletice zvyšuje třeba zdolání stometrové vzdálenosti. Nebo ve skoku o tyči: kdo by si před 20 lety myslel že zdolání šestimetrové výšky ve skoku o tyči bude spodní hranicí výkonu! Dost podobné je to i v baletu – místo čtyř piruet se teď točí osm. Odilie v Labutím jezeře sice dělá stále 32 fouettes, ale dnes může udělat každé druhé dvojité, nebo zůstává při každém čtvrtém na špičce. Jsou to technické finty, které také souvisejí s vývojem tance. Všechno jde neuvěřitelným způsobem vpřed. To, co se ještě před dvaceti lety zdálo nemožné udělat, je dnes samozřejmostí.

Připravil jste několik baletů podle oper. Macbetha, Dámu s kaméliemi, Kouzelnou flétnu. Co vás inspiruje víc – opera, literatura, film nebo samotná hudba?
Asi činohra a film. K Lady Macbeth – 1865 mě inspiroval anglický snímek z roku 2016, ne Leskovova próza.

Prokofjevova hudba k Ivanovi Hroznému byla určena původně k Ejzenštejnovu filmu. Nemůže filmová předloha choreografa svazovat? Nemáte tendenci pak přejímat filmové postupy?
Ne, to si nemyslím. I když v divadle rád používám „filmovou zkratku“. Film má jiné zákonitosti než divadlo. Jedním střihem se dostanete do jiného prostředí, máte možnost detailu, snové prolínačky, reminiscence. K Lady Macbeth – 1865 mě inspiroval film, ale podoba je jiná a divadelní. Třeba v momentu provedení vražd, které jsem nechtěl ukázat, jsem jako divadelně účinný kontrast viděl dvě možnosti – buď zhasnout, nebo použít oslepující světlo. Zvolil jsem druhou možnost. Něco takového ve filmu není možné.

Ve svých posledních baletech jste využíval hudbu Dmitrije Šostakoviče či Arvo Pärta. Inspirují vás?
Neinspirují mě – miluji je! Opravdu mě baví. Stravinskij, Musorgskij, Vasks, Pärt, Janáček – to všechno je krásná hudba. Mám rád také Dvořáka, Smetanův kvartet Z mého života, Má vlast je samozřejmě nádherná, ale jak už jsem zmínil, pro mne absolutně choreograficky neuchopitelná… Čajkovskij, Verdi, Puccini… Někdy si říkám, jak dlouho žijeme s hudbou a z hudby těchto autorů a napadá mě, jestli je možné najít v současnosti v tomto žánru podobně silnou a trvalou hudební hodnotu. A mám určité pochyby…

Když chystáte hudbu pro celovečerní balet, jak k tomu přistupujete?
Snažím se, aby celek měl stylovou čistotu. Nechci, aby v jednom večeru byla hudba třeba dvaceti skladatelů. Nelíbí se mi, když si choreograf nedá tu námahu, aby si poslechl třicet CD od jednoho skladatele, ale vrší na sebe hudbu bez ladu a skladu. U plzeňské Lady Macbeth – 1865 jsem oslovil Petra Maláska proto, že jsem nemohl u Šostakoviče a Pärta najít vhodnou hudbu pro začátek druhého jednání. Dokomponoval a propojil vše tak, že to celé tvoří kompaktní hudební celek.

S Petrem Maláskem spolupracujete pravidelně. Jak vypadá vaše práce při přípravě inscenace?
Napíši scénář, vyberu hudbu. Zjistím, kde je třeba části spojit, zda je nutné něco dokomponovat. Jak vzniká představení, mění se ale jeho proporce. Připravujete duet, pak dostanete ještě nějaké nápady, provedete změnu, zjistíte, že je potřeba něco prodloužit nebo naopak zkrátit. Petr je na tento náš způsob práce zvyklý a má se mnou velkou trpělivost. 

Kdy máte při takovém způsobu práce inscenaci definitivně hotovou?
Na poslední generálce! Třeba přestavbové scény v Lady Macbeth – 1865 – musel jsem čekat na jevištní zkoušky a zjistit, za jakou dobu se mi otočí točna a podle toho pak definitivně upravovat hudbu a měnit i choreografii. Není jednoduché třeba v Plzni připravit novou originální inscenaci za tři měsíce. Tanečníci účinkují i v jiných představeních – opera, opereta, jsou velmi vytíženi. A je to boj o každou zkoušku. Tanečník si nemůže nastudovat roli doma, musí se choreografii naučit v divadle, musí si ji zažít.

Lady Macbeth – 1865 a Slečnu Julii jste vymyslel pro Jarmilu Hruškociovou. Máte další tanečníky, pro které jste udělal nebo byste chtěl připravit inscenaci? Třeba na naší první scéně?
Teď výhledově určitě ne. Mám pocit, že v Praze je mi naše první scéna díky jeho šéfovi Filipovi Barankiewiczovi zavřená. Asi příliš nahlas kritizuji jeho dramaturgické počiny. Naposled jsem měl možnost v Praze pracovat s osobnostmi jako Tereza Podařilová, Saša Katsapov, Ondřej Vinklát, Matěj Šust. Kdysi, v hluboké minulosti, to byli tady v Praze Petr Zuska, Pavel Ďumbala, Jirka Pokorný, Zuzka Susová, nebo nestárnoucí Nelly Danko, pro kterou jsem udělal Isadoru Duncanovou. V Brně určitě Hanka Litterová, v Plzni Jarmila Hruškociová a Richard Ševčík, pro kterého jsem dělal Zvoníka od Matky Boží. Pro Zuzku Pokornou jsem také v Plzni připravil Annu Kareninu. A když jsme u té Plzně, tak nemohu nevzpomenout na Ivonu Jeličovou nebo Alenku Peškovou. V PKB to byly duše souboru Katka Rejmanová-Janoušková a Radek Vrátil. Za těch třicet pět let mé choreograficko-režijní práce jich bylo naštěstí hodně. Milá setkání s inteligentními tanečníky, kteří, jak já říkám, nepřemýšlejí nohama, ale hlavou! Není to tak, že bych viděl tanečnici nebo tanečníka a řekl si, že pro něj bych postavil představení. Musím ty lidi znát, musíme si sednout hlavně lidsky. Je pak radost pracovat s tanečníky, kteří váš nápad dokážou rozvést, přinést vlastní nápady, které rád akceptujete. A hlavně: máte je rád!

Slečnu Julii jste režíroval i jako činohru v divadle Kámen, později v Divadle Na Maninách. Rýsuje se další činoherní příležitost?
Jedna je v jednání, tak uvidíme. Pšššt, abychom to nezakřikli!

Jako choreograf režírujete řeč těla a v činohře režírujete skutečnou řeč. Jak k tomu přistupujete?
Uvědomte si, kolik mi je. Činohra je pro mě fyzický odpočinek a duševní požer. Je to jednodušší a zábavnější! Baví mě hledat v textu různé významy. V životě jsem nevěřil, že by mě to tak chytlo a naplňovalo. Režii opery bych také rád zkusil, ale upřímně – nevím, jestli bych si uměl bez křiku a nervů poradit s režií pěvců tak, aby byl jejich herecký projev přirozený. 

Na co kladete důraz při zkouškách na jevišti? Jak vedete tanečníky?
Při zkouškách na představení nejsem z těch, kteří by tanečníkům říkali technické věci. Na jevišti mě baví „sahat“ hodně do hereckých věcí. Je mi jedno, jestli tanečník otočí pět piruet nebo dvě. Pro mě je hlavní, jak vytvoří celou postavu. Samozřejmě, že ideální je, když se vám u jednoho člověka všechno spojí – technika, charisma, herecký talent. A když pracujeme na roli, mám raději, když přehrávají. Ubrat jde vždycky, opačně je to horší. A co nechci ve svých choreografiích, to jsou prázdné baletní manýry. Chci civil, chci výraz, chci tam cítit skutečného člověka. Snažím se, aby tanečníci vždycky vycházeli ze sebe. A občas rád používám jednu hlášku: „Vy jste jako koně, které můžu přivést k vodě, ale napít se musíte sami.“ Na jevišti stojí oni. Ne já. Oni si to představení musí užít s láskou a ztotožnit se s ním. Když se tak stane, tak věřte, že je to na výsledku vidět!

Jaké je podle vás postavení baletu vedle dalších divadelních žánrů?
Je podhodnoceno ve všech směrech. Řeknu vám příklad – udílejí se Ceny Thálie a v hlavních zprávách na veřejnoprávní televizi je o tom zmínka. Dozvíte se ale jen, kdo dostal cenu z činohry a muzikálu. Opera a balet už jsou nezajímavé.

Co máte před sebou a co vás čeká? Na co se těšíte?
Těším se na to, že se už nemusím na nic těšit! Ale můžu se těšit a těším se – v Plzni budeme obnovovat inscenaci Edith – vrabčák z předměstí. Z toho mám velkou radost!

Edith se v Plzni stala kultovním představením ještě v dnes již uzavřeném Komorním divadle. Hrála se tu 20 let. Bude se vracet se stejnými lidmi?
Ne tak docela. K Radce Fišarové přibude alternace z důvodů jejího pracovního vytížení, ta vzejde z podzimního konkurzu. Jinak Zuzana Hradilová a Zbyněk Fric zůstávají. Myslím, že ostatní, převážně mužské taneční postavy, se v pohodě obsadí. V Plzni je hodně šikovných chlapců – paradoxně je tam silnější mužská než dámská taneční složka. Jen mě mrzí, že můj „talisman“ pan Jirka Žalud se na roli starého elegána již necítí.

V Lady Macbeth – 1865 jste mu ale připravil krásnou a náročnou roli! Vaše gesto na premiéře, moment, kdy jste před ním poklekl, vydal za všechna slova díků…
Zaslouží si to! Ne, že by to bylo z mé strany nějaké vykalkulované „premiérové“ gesto, ale naopak: byl to upřímný, spontánní dík a obdiv za to, co vše ve svém věku je schopen ještě dokázat. A to nejen s ohledem na jeho poslední – mou inscenaci. Na zkouškách byl neuvěřitelný! Stále na plno! Někdy přišel a říkal, že neví, jestli ho více bolí tělo nebo mozkové závity. V Lady Macbeth – 1865 jsem totiž používal znakový jazyk, kterým „hovořili“ všichni účinkující. Ti, když se ho učili, ulehčovali si práci tak, že si točili překladatelku, resp. její ruce na mobil. Když jsem se zeptal Jirky, proč si to také nenatáčí, aby se to mohl doma v klidu naučit, tak odvětil, že žádný mobil nemá…. Tuším, že si to do scénáře kreslil!

Z čeho jste měl za dobu své kariéry největší radost? Ať jako tanečník nebo jako choreograf?
Třeba právě z té „Edithky“. Slyšel jsem po jedné repríze, jak jedna divačka vyprávěla druhé – „Už jsem ji viděla čtrnáctkrát“! Mám pocit, že se mi podařilo, že lidé z mých představení neodcházeli lhostejní. Že byli třeba uplakaní, usměvaví, zamyšlení. Snad jsem je svou taneční i choreografickou a režijní prací vytrhl z všedních starostí. A to není málo. Teď mám pocit, že jsem toho řekl už dost. Vždycky jsem chtěl, abych se já rozloučil s divadlem, než aby se divadlo rozloučilo se mnou.

Ale váš šuplík s tématy je pořád plný… Když jsme spolu mluvili před čtyřmi lety o tom, co skrývá, byla tam Lady Macbeth Mcenského újezdu. A už má po premiéře. A pak …?
Uvidíme… Ale momentálně jsem rád za současnost. Především jsem rád, že jsem relativně šťastně přežil všechny své zdravotní potíže související s nemilým setkáním s rakovinou. Že jsem tady, že se ráno probudím, nadechnu se, že mám co dělat a že jsou přede mnou úplně normální obyčejné dny.

---

Libor Vaculík (*10. března 1957) je tanečník, choreograf, režisér, pedagog i libretista. Jako absolvent pražské taneční konzervatoře získal první angažmá získal v baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě. Tančil role nejen klasického repertoáru i role dramatického obsahu. Absolvoval stáž v Palucca Schule v Drážďanech a v roce 1980 v Dance Academy de Marika Bezobrazova v Monte Carlu. Svoji kariéru úspěšného tanečníka ale ukončil rozhodnutím věnovat se choreografii a režii baletu. Tento obor také vystudoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě v letech 1987–1991. Své choreografie vytvářel mimo jiné v Národním divadle v Praze, v Brně, ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, inscenoval v Plzni, Ústí nad Labem či Olomouci. Přečtěte si více…