Libuše? Několikaleté přemýšlení a zvažování

Rozhovor se sopranistkou Danou Burešovou nejen o její nové smetanovské roli 


V Národním divadle působíte – pokud dobře počítám – už dvaadvacet let. Máte za sebou celou řadu hlavních rolí, stovky představení, během té doby jste ale také stihla přivést na svět a vychovat tři děti. Začínat v Národním dnes, myslíte, že byste to měla obtížnější?

Lehčí – obtížnější? Těžko říct. Pravda je, že na všechno se mnohem víc spěchá, a mohlo by být více času na studium rolí a hudební přípravu inscenací. A pokud se ptáte na potomky, asi by mne okolnosti nutily, abych začala zpívat mnohem dřív, což jsem ve své době nemusela.

Konkurence je dneska podle vás větší, než byla tenkrát?

Přijde na to, v čem spatřujete konkurenci. Je mnoho mladých, velmi talentovaných a ambiciózních pěvců, kteří nevědí, že všechno má svůj čas. Nechají se zmást spěchem a tlakem. Potřebují moudrého šéfa a potom z nich vyroste zdravá a kvalitní konkurence. To slovo nemusí vyvolávat tlak a nejistotu. Může být i motivující.

Třeba Prodanou nevěstu jako Mařenka zpíváte v Národním už ve čtvrté inscenaci. Myslíte, že kdyby i dřív byla konkurence taková, jako je dnes, že byste se do obsazení nového nastudování také pokaždé znovu dostala?

Když jsem nastupovala do Národního divadla, bylo složení sólového ansámblu jiné. Byly jsme dvě začínající pěvkyně a vedle nás pět zkušených – tedy zdravá konkurence a režisér i dirigent měli na výběr. Jinak – těžko říct. Z počátku jsem se potýkala se stejnými problémy jako mé dnešní kolegyně.

Ale vy se přesto v obsazení těch „svých“ rolí stále držíte. Jaké je tajemství úspěchu?

To byste se musel zeptat šéfa! (smích) To není otázka pro mě… Nevím, možná zpívám dobře… (smích) Těší mě, že jsem se „hodila“ do několika po sobě jdoucích režijních koncepcí.

Ale přece jenom, když vezmu třeba právě Prodanou nevěstu: Kolegyň, které se vedle vás jako Mařenka vystřídaly a třeba v Národním v prakticky ve stejné době také začínaly a přitom dneska už tam nejsou, už pár je… Vy tam jste ale pořád, pořád Mařenku zpíváte…

Jsem o kousek mladší než ony… Je to ale i otázka vývoje hlasu a vývoje člověka, kam v repertoáru směřuje. Také, jak je ukázněný, jak hlídá, co všechno může zpívat…

Tajemství úspěchu je tedy podle vás v umění hlídat si vhodný repertoár, vedle dobré techniky a hlasové hygieny?

To jsou takové drobné skládačky… Potom také záleží na psychice, na mentalitě zpěváka, na jeho založení… Ale i když si to všechno uhlídáte, nemusí výsledek dopadnout dobře… Ani makrobiotik nemusí mít nejpevnější zdraví…

Vy se přísně hlídáte? Pracujete na sobě tvrdě? Nebo je to všechno hlavně dar od přírody?

Spíš dar přírody, myslím… Svým založením jsem vlastně velmi lenošivý člověk, takže kdykoli můžu, spím nebo jen tak koukám, jak se krásně třepetá listí a svítí slunce, mám ráda procházky… Nechci tím říci, že pracuji nerada, naopak – práce mě nesmírně naplňuje a baví, ale zužuji ji na ten nejnutnější čas, který práci potřebuji věnovat. Vedle toho si hlídám, aby v mém životě byl také prostor pro rodinu a čas, který mám jenom sama pro sebe.

Čili nejste takový ten typ nejedné vaší kolegyně či zahraničních star, které své kariéře obětují v zásadě takřka všechno, počínaje dětmi a konče soukromím?

Rozhodně ne, ale s tím jsem se už asi narodila… Smysl života nevidím v práci, ať je jakákoli. Profese vás má obohacovat, má vás naplňovat, ale taky máte mít – a to platí v každém oboru –prostor pro rozdávání ostatním, pro jejich ovlivňování. Nejdřív sbíráte zkušenosti, a potom byste měl mít možnost rozdávat. Jsem přesvědčena, že o tom je profese, a ne o smyslu života… A myslím si, že rodinná zázemí mých kolegyň se statečně rozrůstají.Přece jen ještě k samotné profesi: Bylo během těch více než dvou desetiletí v Národním něco, co se vám z vašeho dnešního pohledu nepovedlo tak, jak byste chtěla?

Myslíte ohledně mých rolí, práce v divadle? (chvíli přemýšlí) Ne, neshledávám nic, čeho bych litovala, z čeho bych měla pocit, že by dopadlo špatně… Ale vždycky je co zlepšovat.

Nic, co jste měla zpívat a přitom odmítla?

To, co jsem měla zpívat, jsem zpívala ve správný čas, ve správnou chvíli. Ano, svého času mi nabízeli role, které by sice byly zajímavé, ale já bych je nezvládla, a tak jsem je odmítla. Strašně bych se s nimi prala a tratila bych… Nebyli by spokojeni ani diváci, ani já.

Například?

Třeba Tajemství, v době, kdy jsem nastupovala, za šéfování paní Herrmannové. Nezazpívala bych… Zazpívala, ale špatně…

Podobné věci se vám rozhodují snadno?

Dá mi to dost přemýšlení, váhání, hraje v tom roli i ješitnost, to že si člověk říká, měla bych, měla bych… Takové to vnitřní třepetání. Pak si ale vezmete puntíky, zazpíváte si noty a zjistíte, že by to nebylo nejmoudřejší…

Když se rozumem takto rozhodnete, vašim citům to není líto?

Nerozhoduji jenom rozumem, je to rozumem i citem, je to komplet… O ničem nerozhoduji jednostranně. Takový výsledek by vám štěstí nepřinesl.

Co role, po kterých jste toužila, ale které nepřišly? Určitě byly takové…

Velmi ráda bych si třeba zazpívala Mimi… Také jsem dlouho přemýšlela o Violettě… Mohla by být jako já? Prakticky vzato – jsem zcela jiný typ hlasu. Určitě bych nahoře nezpívala es, ale původní originální verzi, která je nižší… Musela bych si to nejdřív vyzkoušet… Ale asi mě čekají jiné role než Violetta…

A máte takhle něco v záloze, o čem uvažujete pořád?

Myslím, že ne… K nápadům a myšlenkám se nevracím. Spíš jdu pomaličku dopředu a vím, že všechno přijde…

Možná přece: někdy v budoucnu, nevím kdy a kde, ale ráda bych si zazpívala Emilii Marty.

To nejste sama! (smích)

(smích)Teď k vaší nejbližší nové velké roli: Vedle Helgy v Pádu Arkuna to už v říjnu má být Libuše, do které jste byla obsazena. Jak, u koho a kdy se vůbec tato myšlenka zrodila? A jak dlouho vám trvalo a co všechno jste zvažovala, než jste řekla ano?

Dlouho jsem si říkala, že to je naprostý nesmysl… Pak, mnohem později, jsem vzala puntíky a začala jsem se učit noty. Moje Libuše je několikaleté přemýšlení a zvažování. Hlasy „měla byste, zkuste nastudovat…“ jsou ta lichotivá část. Potom vás popadne zodpovědnost a nejistota, zda jste schopen dát Libuši to, co potřebuje. Dlouho jsem si říkala, že je to nesmysl, protože zpívat Libuši na jevišti Národního divadla je z mého pohledu zavazující… Občas mě napadne, zda mohu touto rolí oslovit publikum tak, jak to dělaly generace dam přede mnou.

Co nejvíce vás drží zpátky, respektive co nejvíc vás nutí o tomto pořád přemýšlet, váhat nad tím? Kde se bere ona nejistota?

Je to bájná postava…

Je to respekt před ní?

Respekt.

Nechci použít slovo vzor, ale máte někoho, koho jste v té roli nejvíc uznávala, někoho, kdo se vám nejvíc líbil?

Libuší jsem vlastně neviděla mnoho. Znám nejvíc paní Urbanovou, která je pro mne výrazově a jevištně Libuší. Je na jevišti úžasně charismatická. Zvukově mám ráda paní Beňačkovou, a další vzory vlastně nemám. Z historických nahrávek se to nedá dost dobře rozlišit.

Jak dlouho jste se Libuši učila?

Noty se naučíte za čtrnáct dní, ale pak potřebujete vstřebávat a přemýšlet a hledat fráze, hledat myšlenky… Stavět roli.

Čili jak už dlouho vaše Libuše před prvním vystoupením v této roli zraje?

Zraje určitě rok. A na poslední dopilování mám zbytek září, společně s přípravou premiéry zmíněného Pádu Arkuna.

Učila jste se Libuši sama, nebo společně s nějakým korepetitorem?

Každou novou roli si ráda zpracovávám sama…

Sama u klavíru?

Úplně sama u klavíru. A protože nejsem klavírista, tak se nedoprovázím, učím se jen pěveckou linku, a když mi někde není jasná harmonie, lovím… Když mám sama pocit, že part přiměřeně umím, tak mám odvahu k práci s korepetitorem. Já se vlastně stydím, když nesu na korepetici práci, kterou neovládám… Takže nejdřív sama, abych věděla, odkud kam co jde, a pak teprve nechávám nahlížet ostatní… To znamená, že na Libuši jsem zatím pracovala sama… (smích)

Budete mít velkou trému? Jste vůbec trémistka?

Jsem. Ale myslím, že jsem zdravá trémistka. Jako většina kolegů. Neklepou se mi kolena, spíš trochu zmatkuju.

Co je podle vás na Libuši nejtěžší? Samotné zpívání, nebo je to prožitek? Emocionalita, tíha odpovědnosti? Co z toho je pro vás jako interpretku té role nejobtížnější?

Pro mě je to v současné době vědomí odpovědnosti… A jinak, tak, jak jste to všechno jmenoval…Vím, že jste při svých českobudějovických začátcích zpívala role typu Esmeralda nebo Adéla v Netopýrovi, ale tady v Praze v Národním se už více než dvacet let držíte jednoho oboru, stejných rolí, snad jen Terinku jste vyměnila za Julii. Myslíte, že tak to zůstane do konce vaší kariéry? Anebo cítíte, že se váš hlas přece jen ještě může posunout někam trochu dál? Je Libuše jenom novým začátkem?

(smích) Číst ve hvězdách neumím!… Každý hlas prochází vývojem. Začínala jsem na malém divadle a Mařenkou jsem začít nemohla, zpívala jsem tedy Zerlinu a Kuchtíka. To byl tak obor, který jsem v té době mohla zpívat. Určitě ne Elvíru, přestože se mi líbila… Na hlasový vývoj je třeba vždy hledět, ovšem také záleží na představě režiséra a dirigenta.

Zpíváte stále Jenůfu, myslíte si, že z vás někdy bude Kostelnička?

Nevím… (smích) Zrovna Kostelnička je nádherná role, ale jestli někde ve mně dřímá, to opravdu netuším.

Kromě zmíněné Emilie Marty je tedy ještě nějaká role, kterou trochu nosíte někde ve skrytu duše a kterou byste si někdy ráda zazpívala?

Nemám vysněné role… Možná bych se velmi ráda vrátila k Taťáně v Oněginovi

Bohužel…

Ano, zatím bohužel. Nehraje se…

To je také docela velká změna za dvacet let vaší kariéry, o které mluvíme: Co všechno podle vás za tím je, že se složení repertoáru za tu dobu dost proměnilo, že se ustupuje od českého, ale i ruského repertoáru? Třeba právě Oněgin se dřív hrál daleko častěji, to samé Smetana…

To je spíš otázka na vedení divadel… Jakou mají vizi, pro koho chtějí hrát a co chtějí hrát. Je pravda, že v dnešní době nehrajeme zdaleka jen pro českého diváka, v publiku je daleko větší procento cizinců a těm nejspíš Tajemství nebo Hubička nic neříkají. Chodí na tituly, které znají…

Týká se vás to, jste vnímána jako interpretka spíše českého repertoáru než toho světového… Cítíte to vy sama takhle vůbec?

Když jsem nastoupila do Národního divadla, byla jsem obsazována výhradně do českého repertoáru. Proč, to netuším. Nikdy jsem nelitovala nastudovaných rolí, ale ráda zpívám i světový repertoár.

Cítím v tom, že vás to zařazení trošku mrzelo…

Ano, tehdy mě tahle škatulka trochu mrzela.

Zmínili jsme proměnu složení repertoáru. Co dalšího se v Národním za dobu oněch více než dvaceti let, co tu zpíváte, změnilo? V čem cítíte tu proměnu nejsilněji?

V rozvolnění vztahů mezi kolegy. Prakticky se potkáváme pouze na jevišti. Velmi nám chybí divadelní klub. Navíc – všichni jsme rozběhaní po světě…

Chybí vám to?

Chybí. Vzpomínám si, když jsem nastoupila do Jihočeského divadla, po každém představení jsme se scházeli dole v klubu a povídali si, byla spousta legrace… Když jsem pak přišla do Národního divadla, scházeli jsme se na oslavách narozenin a vařily se takzvané guláše… Přišli všichni a udržovala se jakási vnitřní kontinuita, vazba…

Čím to je, že dnes to je jinak?

Práce? Čas? Dobová zaklínadla.

Chybí vám to pak na jevišti?

Na jevišti ne. Tam funguje profesionalita…Své budoucí kolegy už také sama učíte. Mají to o dost těžší,než vy, když jste začínali? Vlastně se dostáváme k začátku našeho povídání…

Dnešní mladí to určitě nemají jednoduché, vzhledem k hektičnosti doby. Všechno strašně spěchá, chvátá, na nic není dost času. Moje generace měla mnohem víc prostoru a myšlenkové volnosti. Bylo jenom na nás, jestli chceme studovat jednu roli nebo tři najednou. Mohli jsme, ale nemuseli… Dnešní studenti jsou pružnější, protože doba si je formuje už od dětství.

Jsou vybavenější?

Ano, jsou vybavenější psychicky. Mají méně zábran a více možností. Jsou jiní. Jsou svobodnější, volnější. Jiná mentalita, jiná generace…

Vaše dosavadní bilance: Co vy hlavně na vaší profesi oceňujete? Co vám hlavně dala, a co naopak vzala?

Nemám pocit, že by mi profese něco vzala…

Večery s rodinou, na které vám podle všeho dost záleží?

Ne.

Ne?

Všechny večery, které jsem rodině mohla dát, jsem jí dala a dávám. A když jsem šla do divadla, vždycky jsem se těšila. Záludnost je v něčem jiném. Každá žena prochází obdobím, kdy má osobní dilema. Matka? Nebo profesionál?
– Vaříte večeři a víte, že byste se měl rozezpívávat.
Učíte se novou roli a tíží vás, že nevaříte tu večeři.
Co s tím? Nic. Počkat. Přijde čas, kdy víte, že jste oboje, a všechno je v pořádku.

A co mi profese dala? Radost z rozdávání, krásné prožitky a vnitřní řád.

Čili řekněme sebekázeň?

Ano, sebekázeň… Jsem bohatší o množství emocí, které přináší text, které přináší charakter role. Ale ty na jevišti nemůžete až tak moc projevit, protože čím víc jich dáte, tím rychleji skončíte… Buď se ukřičíte, anebo svým projevem publikum ubijete! (smích) Svou profesi mám stále ráda a je mi s ní dobře!

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Dana Burešová (1967) vystudovala zpěv na Pražské konzervatoři u Brigity Šulcové a zúčastnila se pěveckých kurzů ve Výmaru u profesora Pavla Lisicjana. V posledních letech studia již zpívala v opeře v Českých Budějovicích, kde vytvořila roli Zerliny (Mozart: Don Giovanni), Kuchtíka (Dvořák: Rusalka), Esmeraldy (Smetana: Prodaná nevěsta) a Adély ve Straussově operetě Netopýr.

Sólistkou Opery Národního divadla je od roku 1992 a nastudovala zde řadu stěžejních rolí svého oboru. Ve Smetanových operách vytvořila role Mařenky (Prodaná nevěsta), Vendulky (Hubička), Jitky (Dalibor), Hedviky (Čertova stěna), Ludiše (Braniboři v Čechách), Anežky (Dvě vdovy), dále titulní úlohu Dvořákovy Rusalky, Terinku a Julii (Jakobín), Janáčkovu Jenůfu (Její pastorkyňa) a Lišáka (Příhody lišky Bystroušky), Paskalinu (Martinů: Hry o Marii), Taťánu (Čajkovskij: Evžen Oněgin), Micaelu (Bizet: Carmen), Hraběnku (Mozart: Figarova svatba) nebo Alžbětu (Verdi: Don Carlo).

K dalším jejím rolím patří Alžběta (Wagner: Tannhäuser), za jejíž ztvárnění na scéně Národního divadla Brno získala Cenu Thálie 2008. Se souborem opery Národního divadla absolvovala řadu zahraničních vystoupení, mimo jiné v italské Catanii (Její pastorkyňa), na španělských ostrovech v Las Palmas (Rusalka) a v rámci několika turné po Japonsku (Rusalka, Kouzelná flétna, Figarova svatba). V roli Mařenky s úspěchem vystoupila v inscenaci Prodané nevěsty Lyric Opera House v Baltimore (USA).

Dana Burešová rozvíjí úspěšně také svoji koncertní činnost a uplatňuje se na nahrávkách operních děl a písní. Mimo jiné jako členka souboru Musica antiqua Praha koncertovala v Německu, Dánsku, Francii, Rakousku a dalších. Vystoupila v koncertních provedeních Prodané nevěsty (2011) v roli Mařenky a Jakobína v roli Julie (2012) se Symfonickým orchestrem BBC za řízení Jiřího Bělohlávka v sále Barbican Centre v Londýně. Při příležitosti koncertního provedení Prodané nevěsty vznikla také CD nahrávka v nakladatelství Harmonia Mundi. Tato nahrávka byla nominována na ocenění Opera Awards. Její diskografie dále obsahuje nahrávku Janáčkovy Káti Kabanové (role Fekluši) a Dvořákovy Rusalky (role Druhé žínky) se Sirem Charlesem Mackerrasem, nahrávku písní Vítězslavy Kaprálové pro Supraphon a další.

(Zdroj: ND Praha)

Foto © Ilona Sochorová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat