Lidská duše je mlčenlivá. Pelléas a Mélisanda ve vídeňské Kammeroper

  1. 1
  2. 2
„Dlouho jsem se pokoušel napsat hudbu pro divadlo; ale forma, jakou jsem si představoval, byla tak neobvyklá, že jsem to po několika pokusech téměř vzdával. Přál jsem si pro hudbu svobodu, která je jí přece vlastní – možná víc než kterémukoli jinému umění, protože není omezená jen na více nebo méně přesné napodobení přírody, nýbrž může vyjádřit tajuplné vztahy mezi přírodou a fantazií,“ sdělil Claude Debussy po premiéře své jediné opery Pelléas a Mélisanda.
Claude Debussy (zdroj commons.wikimedia.org / foto Nadar)

Debussy byl přesvědčen, že jeho opera „vzdor snové atmosféře obsahuje více lidskosti než takzvané dokumenty životní pravdy… Má tajuplný jazyk plný kouzla, jehož senzibilitu může hudební roucho ještě podtrhnout. Snažil jsem se také uposlechnout zákon krásy, na který podivuhodně zapomínáme, když se jedná o dramatickou hudbu; osoby mého dramatu chtějí zpívat jako normální lidé a nikoli svévolným jazykem zastaralé tradice. […] Chtěl jsem, aby v průběhu děje nedošlo k žádnému zastavení, aby plynul nepřerušeně, chtěl jsem zabránit parazitujícím hudebním frázím. Divák hudebnědramatického díla je obvykle vystaven dvěma citovým podnětům: hudbě a hereckému projevu, a vnímá je odděleně. Já se pokusil obojí propojit a nechat je působit současně.“

Drama Maurice Maeterlincka Pelléas a Mélisanda se pro Debussyho ukázalo jako jedinečná volba. Tajuplná dívka ztracená v lese cosi skrývá, nechce prozradit, kdo je a odkud přišla, čeho se bojí. Na dně tůně se třpytí zlatá koruna, ale dívka ji nechce dovolit vylovit, nechá se odvést do pochmurného hradu obývaného podivnou rodinou, uzavřenou před okolním světem obrazně i doslova, o níž se dozvídáme ještě méně než o dívce, která se tu najednou ocitla mezi nimi a potká zde lásku, za niž zaplatí životem. Umírá stejně tajemná jako na začátku. Maurice Maeterlinck po premiéře své hry víc nevysvětlil: „Jakmile něco vyslovíme, podivně to znehodnocujeme. Myslíme si, že se hroužíme do hlubin propastí, a když se zase vynoříme, vodní kapka na bledých konečcích našich prstů už se nepodobá moři, z nějž vzešla. Myslíme si, že jsme objevili naleziště úžasných pokladů, a když je vyneseme na denní světlo, máme v rukou falešné drahokamy a střepy skla; a přesto se poklad blyští ve tmě dál, nezměněný.”

Maurice Maeterlinck (zdroj commons.wikimedia.org)

Pro Debussyho „začíná hudba tam, kde končí slovo“. Přiznával, že mu impuls poskytla návštěva Bayreuthu roku 1899, ale napodobení Wagnera pro něj nebyla cesta. Kompozici Pelléa a Mélisandy předcházelo devět nedokončených jevištních děl (z nich jen opera Rodrigue et Chimène podle Catulle Mendèse byla uvedena roku 1996 v Lyonu v rekonstrukci Edisona Denisova). Po Pelléovi zvolil Debussy scénické oratorium, jeho Le Martyre de Saint-Sébastien se však uvádí jevištně jen výjimečně. Zaujal ho Edgar Allan Poe, podle nějž napsal aktovku La Chute de la maison Usher (Pád domu Usherů) a „hudební pohádku“ Le diable dans le beffroi (Ďábel ve zvonici), kterou nedokončil, stejně jako komickou operu Comme il vous plaira podle Shakespearova Cokoli chcete a buddhistické hudební drama Siddhartha (za jehož volbou stál Wagnerův Der Sieger, rovněž nedokončený).

Symbol a ireálno
Materlinckovo drama bylo poprvé uvedeno 16. května 1893 jako zahajovací představení souboru Théâtre de l’Œuvre, který v Paříži v následujících letech uváděl díla tehdejší divadelní moderny (Alfreda Jarryho, Augusta Strindberga, Gerharta Hauptmanna a jiných). Použité inscenační prostředky byly skromné, nejen proto, že divadlo bylo skromně vybaveno, odpovídalo to také tendenci oproštění od zatěžkanosti realistického divadla. Několik rekvizit a pár kusů nábytku, jeviště osvětlené shora, vše v polotmě za gázovou oponou vytvářející dojem mlhy, šedé zadní prospekty, kostýmy stylizovaně připomínající středověk. Nejúspěšnější Maeterlinckovo drama oslovilo v rozpětí několika let více skladatelů: Gabriel Fauré k němu napsal scénickou hudbu, z níž později vytvořil suitu, scénickou hudbu napsal také Jean Sibelius a Arnold Schönberg symfonickou báseň.

Opera Pelléas a Mélisanda zůstala solitérem nejen v Debussyho tvorbě, také ve vývoji postromantické opery jako takové. Skladatel dlouho bojoval o její konečný tvar, setkával se s názory o neproveditelnosti a radami, že by měl z hudby vytvořit orchestrální suitu, aby dílo aspoň takto zachránil. Premiéru 30. dubna 1902 v pařížské Opéra Comique (za řízení André Messagera), jíž předcházela kampaň v tisku namířená proti skladateli, hlídala policie. První ohlasy byly rozpačité, „zasněně něžný milostný příběh příliš nezapůsobil, ačkoli byl rámován snově krásnými scénickými obrazy. Právě v nejslavnější scéně, v níž Mélisanda nechá své rozpuštěné zlaté vlasy vlát z věže, Debussyho hudba selhala. Byla shledána jako originální, křehká a duchaplná, ale ducha hry prý nevystihuje.“ Nakonec se však opera hrála po několik měsíců. (Do Prahy se dostala roku 1908, kdy ji 29. září uvedlo Nové německé divadlo v němčině. Premiéra v češtině v Národním divadle, v nastudování Otakara Ostrčila a režii Ferdinanda Pujmana, se konala 1. listopadu 1921, ve francouzském originále poprvé 30. září 2012).

Claude Debussy: Pelleas a Melisanda – návrh scény 1. obrazu od Josefa Matěje Gottlieba – Národní divadlo 1921 (zdroj archiv ND)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Debussy: Pelléas et Mélisande (Wiener Kammeroper 2018)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář