Lídu Baarovou posuzuji jako ještěra z doby ledové

Aleš Březina, muzikolog a hudební skladatel, je již přes dvacet let ředitelem Institutu Bohuslava Martinů. Při našem setkání na půdě Institutu jsme si povídali o tom, zda a jak se stále nacházejí nové skladby Bohuslava Martinů a proč je práce v Institutu motivací k dlouhověkosti současného ředitele. Po čem se pátrá a kolik to vše stojí. O tom, která díla Bohuslava Martinů z nové kritické edice můžeme slyšet ve světové premiéře a kam bychom se za nimi měli vydat. Jak se dá o Lídě Baarové napsat zábavný muzikál a na jaký film doprovázený jeho hudbou se můžeme v dohledné době těšit. Aleš Březina dokáže hovořit kultivovaně, poutavě a s takovým entuziasmem, že dostanete chuť objednat se jako badatel do Institutu a vlastníma rukama prohrábnout stoh notového či životopisného materiálu.

Vy jste ředitelem Institutu Bohuslava Martinů dlouhých jednadvacet let…

Fakticky jsem v této funkci let dvaadvacet – začal jsem tedy o rok dříve, než byl Institut oficiálně otevřen. Já jsem celý ten rok jezdil, vyhledával partitury, snažil se ten prostor tady zaplnit, aby tu badatelé nenašli při otevření jen holé stěny.

Založit Institut Bohuslava Martinů, to byl váš nápad?

Byl to nápad doktora Viktora Kalabise, tehdejšího předsedy Správní rady Nadace Bohuslava Martinů, skladatele a muzikologa. V důsledku toho, že sám byl bezdětný, přemýšlel o tom, jak zachovat odkaz jiného bezdětného skladatele, což byl právě Martinů, a jak ho nejlépe propagovat. Jedním prostředkem je Nadace, která se stará o materiální, ekonomické a právní záležitosti, ale nemá prostor pro souvislé bádání. Mě to nesmírně zaujalo, protože já jsem Bohuslava Martinů miloval, a pak jsem jezdil půl roku po Evropě a díval jsem se, jak to dělají jinde – byl jsem například v Nadaci Paula Sachera v Basileji, v Institutu Carla Orffa v Mnichově a zkoumal jsem tam různé systémy, jakými se tyto instituty vedou. Nejvíc mi konvenoval systém Institutu Paula Hindemitha ve Frankfurtu, také ho založila nadace, v tomto případě Nadace Paula Hindemitha, která sídlí ve Švýcarsku, a odpovídal mým představám způsobem zpracovávání autografů, katalogizace sbírek, získávání nahrávek, spolupráce s výkonnými umělci, práce s obrazovými materiály a podobně.

Hlavním cílem vašeho Institutu je vydání souborného kritického díla Bohuslava Martinů. To je, jak jsem se doslechla, práce na dlouhých padesát let?

Je to dohromady celkem sto šest svazků – a i když jedeme naplno, tak více než dva svazky ročně se nedají připravit. Ve světě se jeden svazek vydává tak jednou za tři a více roků – to je například situace kritického vydání díla Albana Berga, které není příliš rozsáhlé, a přesto už vychází desítky let, ale u Martinů musíme mít striktní disciplínu, pokud tuto práci máme mít šanci dokončit. Začali jsme na tom pracovat v roce 1995 – ale v podstatě jsme se dvacet let pouze připravovali. První svazek, obsahující oratorium Epos o Gilgamešovi, vydalo nakladatelství Bärenreiter v roce 2015.

Vy tedy musíte žít asi až do sta, abyste byl svědkem vydání posledního svazku?!

Dává mi to velkou motivaci k dlouhověkosti. Pokud dobře počítám a povedlo by se nám udržet tuto frekvenci vydávání svazků, tak mi bude devadesát šest let. I když na druhou stranu to máme i „pojištěno“ – v našem týmu pracujeme tak, aby každý byl nahraditelný, všichni pročítáme všechny svazky a navzájem si je připomínkujeme. Kdokoliv, kdo by byl jediným nositelem určité vědomosti, by byl katastrofou. V týmu nás je šest muzikologů, od spolupráce s externisty pomalu upouštíme.

Kolik stojí zpracování a vydání jednoho svazku?

Máme to spočítáno – pro Nadaci jsme se to pokoušeli svého času poměrně přesně odhadnout, je to plus mínus jeden milion korun na jeden svazek, takže celkově to bude okolo 100 milionů korun. Jsou do toho zahrnuty náklady na získávání materiálů, digitalizace pramenů, honoráře externích editorů, provoz Institutu, který nám dělá zázemí.

Jak často se dá objevit něco nového od Bohuslava Martinů?

Dá se říci, že každý rok se něco najde. My to dělíme do tří kategorií. Za prvé díla, která kdysi vyšla tiskem, ale ztratil se rukopis a my ho získáme nebo doporučíme nějaké zahraniční instituci, aby ho koupila, protože dobové tisky jsou nespolehlivé.

Za druhé objevíme dílo, které krátce po vzniku zmizelo, máme doloženo, že existovalo, ale nemůžeme na něj narazit. Nejvýraznějším příkladem je dechový kvintet, který Martinů napsal v roce 1930. Proběhl jednou aukcí v antikvariátu na Karlově mostě v roce 1976, kdy ještě bohužel náš Institut neexistoval, tam autograf někdo koupil a ten od té doby někde leží. Ale my nepanikaříme, protože jako historici víme, že ty věci se dříve nebo později vynoří, zřídkakdy se něco ztratí nadobro.

A za třetí dílo, o kterém netušíme, že existovalo. Stalo se například, když jsem měl interview v Telefonotéce, že zavolaly dvě roztomilé staré dámy, jimž maminka vždycky říkala, že doma v jedné skříni mají něco od Martinů. Za pár dní nám ty dámy přinesly rukopis rozkošné klavírní skladbičky, která se jmenuje Vítězný pochod R.U.R., je z roku 1921, Martinů ji napsal pro fotbalový klub v Poličce, jehož byl velkým fanouškem. Stejně tak jsem před dvaceti lety v Marseille našel díky pomoci malíře Rudolfa Kundery rukopis čtyř naprosto neznámých písní na slova české poezie. Martinů je věnoval jedné paní za podstatnou pomoc při útěku do Spojených států. Magdalena Kožená nám provedla jejich premiéru v prosinci 1997, pak je natočila na CD a ty písně už žijí svým životem.

Je možné, že se ještě objeví nějaká zásadní skladba, o níž se nevědělo, že existuje?

Mezi těmi skladbami, o kterých se neví, pravděpodobně nikdy nenalezneme žádné stěžejní dílo.  Kdyby Martinů komponoval nějakou rozsáhlou symfonickou věc, tak i při jeho tempu komponování by to znamenalo tříměsíční odmlku, kde bychom viděli, že nevzniklo nic. Díky jeho korespondenci – máme v archivu více než čtyři a půl tisíce dopisů – poměrně přesně víme, co ve kterém období dělal nebo zda si dopřával dva měsíce úplného nicnedělání. Když píše, že na něčem pracuje, ale ještě neví, zda z toho něco bude, tak to znamená, že se třeba časem objeví nějaký fragment.

Když se podíváte na něco nového, poznáte z partitury, že to psal Martinů – i když to nemá slova? Poznáte to jen z not?

Určitě ano. K člověku, který s jeho dílem pracuje denně, to hovoří jako otevřená kniha. Dokáži rozlišit, zda to je či není čistopis, zařadit ho do časového období, poznám, zda nese známky provozování.

Které skladby byly tedy objeveny v poslední době?

Jako poslední to byla úprava části slovenské hymny s bizarně pompézním klavírním doprovodem, kterou Martinů vytvořil pro svého mecenáše v Paříži. Bohužel ji zatím ještě nemůžeme zveřejnit, protože s majitelem, soukromým sběratelem, teprve jednáme o odkoupení. Není to tak dávno, co jsme našli pomocí Matěje Dočekala a archivu Národního divadla balet Ruce, o kterém jsme pouze věděli, že existoval, protože máme fotografii souboru primabaleríny Národního divadla Jelizavety Nikolské, která mu napsala na druhou stranu věnování a zmínila v něm balet Ruce. Premiéru skladby provedl Jakub Hrůša s PKF – Prague Philharmonia, a jde o dokonalý asi tříminutový přídavek. Nyní intenzivně pátráme po baletu Paridův soud, Martinů ho psal pro Ballets Russes v Paříži. V nezpracované části pozůstalosti Martinů v Basileji v Nadaci Paula Sachera je kompletní tužkou psaná skica celého baletu a jsou v ní i zanášky černou tuší, což u Martinů znamená 99 procentní jistotu toho, že z ní rozepisoval i partituru. Tudíž teď víme, že má smysl po ní pátrat a dříve nebo později na ni narazíme.

Může se stát, že by existovala rozhlasová nahrávka a nenašly se k ní noty?

Jednoznačně říkám ne. Že by se dochovala nahrávka a samo dílo ne, to se mi doposud ještě nestalo. Nedávno vyšla knížka od Patricka Lamberta Martinů in His Time – The Recorded Legacy, tedy studie týkající se raných nahrávek děl Bohuslava Martinů. Člověk by až nevěřil, jaké množství nahrávek se zachovalo počínaje už dvacátými léty! Například k Eposu o Gilgamešovi jsme dohledali hned několik historických nahrávek. Martinů ho dokončil v roce 1955, premiéra byla v lednu 1958 a do smrti Martinů v srpnu 1959 se uskutečnilo osm nastudování a z nich existují tři nahrávky – v italském rozhlase RAI Torino, v holandské rozhlasové stanici Hilversum a ve Vídni. Historické nahrávky jsou často v podání interpretů, kterým to Martinů psal „na tělo” a se kterými svá díla konzultoval, takže vyskytující se odchylky od dochovaných písemných pramenů člověk musí brát jako podnět k přemýšlení, ne jenom jako chybu.

Za vámi zmíněný první svazek Souborného vydání díla Bohuslava Martinů – oratorium Epos o Gilgamešovi – právě získalo Hudební nakladatelství Bärenreiter a potažmo i Institut Martinů prestižní ocenění Best Edition 2016 Německého svazu hudebních nakladatelů. Cena se každoročně uděluje za výjimečný nakladatelský počin v oblasti vydávání notových publikací a knih o hudbě. Co to pro vás znamená?

Opravdu mnoho. Německo je velmocí v oblasti vydávání kritických edic a Svaz německých nakladatelů vyhlásil tuto naši edici za vzorovou. Je to úžasná reference pro svět, který mnohdy ani netuší, kde Česká republika leží. Je to nezávislý doklad kvality. Mezitím ještě letos vyšla nadšená recenze v americkém knihovnickém časopise Notes, což je nejdůležitější anglosaský časopis pro recenze v oblasti nových publikací. V jeho aktuálním čísle ze září 2016 můžete najít recenzi na kritické edice Eposu o Gilgamešovi a Symfonie č. 4, které autor Nigel Simeone jen chválí. Oba svazky jsou podle Simeoneho nadějným počátkem projektu Souborného vydání; pilně připravená edice Symfonie č. 4 by měla být základem pro každého, kdo ji chce nastudovat či zkoumat, a svazek Eposu o Gilgamešovi je podle něj vzorový. My jsme přípravou tohoto prvního svazku strávili de facto osmnáct let. Teď už jsou vydány tři svazky, čtvrtý je k vydání připraven a ve větší či menší míře rozpracovanosti máme dalších dvacet – je to tedy pro nás velká vzpruha a povzbuzení, potvrzení toho, že jsme se vydali správnou cestou.

Osmnáct let je dlouhá doba – proč to trvalo tak dlouho?

Museli jsme dát dohromady kritéria, která jsou specifická pro Martinů, nelze je pouze mechanicky opsat od jiných týmů, připravujících edice například Beethovena nebo Čajkovského. Museli jsme vytvořit tým, nasbírat dostatek pramenných materiálů, zodpovědně je zpracovat tak, abychom například týden po vydání svazku neobjevili v našem archivu pramen, na který jsme zapomněli, že ho máme. Je to ale především potvrzení toho, že Bohuslav Martinů je vnímán jako zásadní autor a tou kritickou edicí byl stvrzen na pozici klasika hudby dvacátého století. Nehledě na to, že muzikanti jsou šťastni, že budou mít k dispozici nově revidovaný materiál.

Kdy se můžeme těšit na nejbližší provedení Gilgameše z kritické edice?

Gilgameše provede Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií v lednu 2017, koncert se, pokud vím, bude i natáčet a poté vyjde na zvukovém nosiči.

Cena jednoho svazku je 7.500 korun, je o kritickou edici zájem u nás a ve světě? Jaká je vlastně návratnost vložených prostředků?

Máme subskribenty na celém světě, na mnoha amerických univerzitách a veřejných knihovnách, například Julliard School v New Yorku, Columbia University, Univerzitní knihovna v Curychu, v Basileji dokonce hned dvě knihovny, Hong Kong a mnoho dalších – tyto instituce abonují celou řadu sto šesti svazků. Aby se to vyplatilo nakladatelství, potřebovali bychom přes čtyři sta stálých abonentů. Nadace ani Institut to nedělají pro finanční zisk, odměnou jsou nám díla, očištěná nejen od tiskových chyb, ale i od nánosů domněnek, polopravd či vyložených nepravd. A také spokojenost interpretů.

Kdo může přijít bádat do Institutu a kolik se za to platí? Můžou se dělat kopie všech dokumentů?

Bádání je zdarma, platí se jen za případné kopie. Přijít může kdokoliv, kdo nám včas napíše nebo předem zavolá. Co se týče kopií – záleží na povaze pramenu a jeho provenienci. Máme zde celou řadu materiálů poskytnutých soukromými sběrateli na bázi toho, že my je nebudeme dál šířit, na místě je může kdokoliv studovat, ale nesmí je odtud vynést ani jako kopii. Pokud je to něco, co nám poskytne veřejná instituce typu Library of Congress z Washington D.C., tak se to šířit vůbec nesmí. No a potom je i skupina soukromých sběratelů, kteří jsou spokojeni s tím, že mají originál doma – a je jim jedno, kolik kopií se udělá. Naopak jsou rádi, že se to šíří.

V rámci Dvořákovy Prahy byla 23. září premiérově uvedena Polní mše, která je ve třetím svazku. Jaké jsou vaše čerstvé dojmy z tohoto koncertu?

Pro každé vydané či k vydání připravené dílo se snažíme najít vhodnou příležitost, jak je uvést do života – a potom už to jede samospádem. Polní mši provedl Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie s naprostým pochopením jejího hudebního i ideového obsahu.

Která další díla z nové kritické edice se chystají na pódia v nejbližším časovém horizontu?

Svatební košile, které jsou taktéž ve třetím svazku, připravuje Filharmonie Brno s dirigentem Jiřím Rožněm v listopadu, čtvrtý svazek Komorní hudba pro 6 – 9 nástrojů bude uveden v Muzeu české hudby 17. října a ujmou se jej členové PKF – Prague Philharmonia. Svazek komorních kantát na texty Miloslava Bureše bude mít premiéru v rámci Dnů Martinů v prosinci 2016.

Znáte dílo Bohuslava Martinů natolik dokonale, že na koncertě poznáte, zda je provedeno z kritické edice?

Mohu říci, že poznám, zda bylo dílo provedeno ze staršího materiálu nebo z nové kritické edice, protože vím, kde jsou ty odchylky. Například když se ozve tříhlasá fanfára trubek v úvodu Gilgameše, tak vím, že to je z nového kritického vydání, protože žádné jiné vydání neznalo tuto původní podobu. Velice často se ty změny týkají zpřesnění dynamiky.

28. listopadu se uskuteční již podruhé benefiční koncert na podporu Institutu Bohuslava Martinů. Proč jste tyto koncerty začali pořádat? A na co se můžeme těšit v letošním programu?

Je to benefiční koncert ve prospěch Institutu, výtěžek je určen na zpracování kritické edice. Benefiční koncert je koncept, který bychom rádi rozvíjeli. Činnost Institutu je drahá a hudební tantiémy za díla Martinů vyprší již v roce 2029, kdy uplyne sedmdesát let od skladatelova úmrtí. To už opravdu není tak daleko – za pouhých třináct let. Proto se snažíme vytvářet pro Institut jiné finanční pilíře a připravit se na situaci, kdy nás Nadace Bohuslava Martinů již nebude moci podporovat v té míře jako doposud. Do sálu v Kaiserštejnském paláci se vejde sto padesát lidí, lístek stojí 2.000 korun. Už vloni se našli jedinci, kteří zaplatili za lístek dobrovolně daleko více, ale naším cílem je primárně, aby za tuto cenu byl naplněn sál. V letošním roce přijala naše pozvání bývalá sólistka Curyšské opery Martina Janková, která natočila na CD Moravskou lidovou poezii v písních od Leoše Janáčka. Protože bude v příštím roce natáčet Nové slovenské písně Bohuslava Martinů, propojili jsme v dramaturgii tohoto koncertu lidová východiska obou cyklů. Spolu s Martinou Jankovou vystoupí barytonista Tomáš Král a klavírista Ivo Kahánek.

Přejděme teď k vám jako k hudebnímu skladateli – pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni jste napsal muzikál Liduschka (Baarová). Jak vy osobně se díváte na postavu Lídy Baarové?

Jedním z důvodů jejího úspěchu byla bezpochyby její fyzická atraktivita pro její současníky. Mezitím se ideál sexbomby změnil tak zásadně, že žádná chemie alespoň v mém případě nefunguje, posuzuji ji jako ještěra z doby ledové. Volba partnerů Lídy Baarové ale byla pokaždé natolik prospěšná její kariéře, že ji nemůžeme omlouvat tím, že se prostě zamilovala. Člověk se přece nezamilovává pokaždé tak šťastně, aby ho to vyneslo výš, není to vždycky říšský vedoucí kinematografie, tedy v té době jednoznačně nejdůležitější člověk pro její kariéru. Baarová věděla dobře, do koho se zamilovat – kariérismus jí našeptával, kdo se jí má líbit a kdo ne. Jinou stránkou její osobnosti byla její naivita, se kterou učinila řadu svých rozhodnutí, především to, že neodešla ještě před válkou za luxusních podmínek natáčet do Hollywoodu.

Muzikál bude premiérován 26. listopadu 2016 v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Za chvíli se začíná zkoušet – budete u zkoušek přítomen?

Osobně si myslím, že nejlepší autor je mrtvý autor. (smích) Muzikál jsem psal ansámblu tohoto divadla na tělo, představitelé jednotlivých rolí mi byli předem představeni a znal jsem například rozsah hlasu jednotlivých postav. Budu tam tedy na začátku zkoušení, abych mohl na místě případně něco upravit nebo schválit nějaké jejich návrhy. A pak plánuji svou přítomnost na druhé projížděcí zkoušce na scéně a v generálkovém týdnu. S režisérem Romanem Meluzínem i dirigentem Jiřím Petrdlíkem máme naštěstí podobný pohled, jak by to mělo ve finále vypadat, nemám pocit, že bych je musel přehnaně kontrolovat. Hlavní roli budou hrát v alternaci Alžběta Bartošová a Adéla Petřeková, Josefa Goebbelse ztvární Petr Jeništa.

Vy jste napsal dvě komorní opery Zítra se bude… a Toufar a teď tedy Liduschku. Jaké zásadní odlišnosti se zračí z vašeho pohledu autora v použitých pojmech „komorní opera“ a „muzikál“?

Ty dvě komorní opery byly psány pro malý prostor Divadla Kolowrat, které má sedmdesát míst, takže se tam vycházelo z toho, že vznikne nějaký typ sdíleného zážitku s publikem v komorním intimním prostředí, skladatel si tam může dovolit využít dětské hlasy, které se nemusí amplifikovat, pracuje s detaily, se kterými se na velkém jevišti pracovat nedá. Obě ty opery hodně cestovaly, a když některá z nich byla nasazena na velké jeviště, tak jsem postupem času zjistil, že cca od velikosti sálu pro tři sta diváků a více už to není to dílo, které jsem složil, jeviště bylo otevřené a děti i dospělí zpěváci museli forsírovat hlasy. Muzikál je určen primárně pro větší pódia a divák zde očekává, že bude baven. My se s Karlem Steigerwaldem jako libretistou nesnažíme dělat nějakou lehce stravitelnou záležitost, ale spíše něco jako hořkou medicínu s nasládlým obalem. Kdyby odcházel posluchač uplakaný, jako se to často dělo u opery Zítra se bude…, tak by na to muzikálový typ publika asi nechtěl chodit.

Popravdě řečeno, nedokážu si představit, co tam může být v případě paní Baarové humorného?

Ono se v něm mimo jiné zpívá „V náručí Němců hledala jsem štěstí, zatímco vy jste hajlovali na náměstí“ a jedná se o zcela nový, ironický, kabaretní, revuální i provokativní pohled na vztah Baarové a říšského ministra Josepha Goebbelse. Ten muzikál není o tom, zda ona spala či nespala s masovým vrahem, je spíše o tom, co dělají lidé okolo, jakým způsobem na to reagují, jak se jim mění náhled na jednu a tutéž věc. Baarová je tam spíše objektem, není to životopisný muzikál. Příběh bude doprovázen velkým orchestrem a divák se podle sdělení pana režiséra může těšit i na atraktivní revuální taneční čísla.

Budou se vaše opery nebo muzikál hrát i na jiných scénách? Projevilo o ně zájem už nějaké jiné divadlo? Kdyby to někdo chtěl znovu nastudovat, jak byste se k tomu postavil?

Já bych jim to samozřejmě s radostí dovolil! (smích) Musí si pochopitelně zapůjčit materiál u agentury, která mě zastupuje. A kdyby v díle chtěli provést nějaké podstatné úpravy – jako třeba zkrátit to na pět minut, musel bych to schválit. Samozřejmě autor má právo zakázat dílo provádět, jako například Wagner zakazoval uvádět Parsifala mimo Bayreuth, ale většina autorů neuvažuje jako Wagner. Naopak každý autor doufá v různá provedení svého díla. I když právě nedávno jsem v Divadelních novinách četl zajímavou úvahu Josefa Hermana o tom, že v České republice žádná z oper premiérovaných po roce 1989 nedoznala druhého nastudování. A to mluvíme o tak úspěšných dílech jako Nagano Martina Smolky nebo Čarokraj Marka Ivanoviće, které byly uvedeny v obnovených premiérách či přeneseny na jiná pódia, ale dosud ne v jiném nastudování.

Vy jste i autorem filmové hudby, například Obsluhoval jsem anglického krále (2006) či Kráska v nesnázích (2006). Můžeme se těšit v brzké době na nějaký nový film doprovázený vaší hudbou?

Česká televize Brno ve spolupráci s Arte uvede v roce 2017 film Můj strýček Archimedes. Režisérem a spoluautorem scénáře je český Řek Georgis Agathonikiadis, který sem přišel jako dítě po druhé světové válce a napsal svůj osobní příběh. Film pojednává o pobytu řeckých emigrantů v Československu, ve štábu brněnské televize se tomu říká „řecké Pelíšky“. Je to o tom, jak sem přicházejí zanícení řečtí komunisté, kteří utíkají před fašistickou diktaturou v době občanské války v Řecku, a tady narážejí na vlažné české komunisty v poválečném Československu. Je to vyprávěno s ohromnou poezií a humorem. V hlavních rolích se objeví Ondřej Vetchý jako úžasný řecký bojovník za svobodu a Miroslav Donutil v roli Archimedova souseda a kamaráda.

Na závěr na odlehčení si dovolím zcela fiktivní otázku – kdyby v budoucnosti vznikl Institut Aleše Březiny, komu ze žijících osobností byste se nebál svěřit do rukou svůj odkaz?

Předně musím podotknout, že si určitě nemyslím, že by někdy v budoucnu takový institut vznikl, i ve světě je jich tak málo! Institut Bohuslava Martinů je v České republice jediným privátním nemuzejním badatelským centrem, svůj institut nemají ani takoví velikáni jako Bedřich Smetana, Antonín Dvořák či Leoš Janáček. Ale pokud přijmu vaši hru a mám odpovědět na vaši zcela hypotetickou otázku, tak bych své dílo svěřil do rukou Zuzaně Růžičkové, která se přímo geniálně stará o odkaz svého manžela Viktora Kalabise.

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Aleš Březina (1965), český hudební skladatel a muzikolog. Vystudoval hru na housle na Konzervatoři v Plzni a muzikologii na univerzitách v Praze, Basileji a Berlíně. Je ženatý, má syna Štěpána (2013). Ve své vědecké profesi se věnuje především bádání o Bohuslavu Martinů a české a světové hudbě dvacátého a jednadvacátého století. Od roku 1995 je ředitelem Institutu Bohuslava Martinů v Praze a předsedou ediční rady Souborného kritického vydání děl Bohuslava Martinů. V prosinci 2014 vydal první svazek, obsahující Epos o Gilgamešovi. Publikoval několik knih, odborných sborníků a vědeckých studií v českých i zahraničních časopisech, přednášel v Evropě a USA. V roce 1998 úspěšně zrekonstruoval původní verzi opery Bohuslava Martinů Řecké pašije, která pak byla uvedena na hudebním festivalu v Bregenzi ve světové premiéře. Je členem řady českých a zahraničních odborných společností.

Březinovy orchestrální skladby, melodramy a suity z jeho filmové a divadelní hudby nastudovala mimo jiné Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, PKF – Prague Philharmonia, Pražský komorní orchestr, Severočeská filharmonie Teplice, Filharmonie Hradec Králové, Hamburger Symphoniker, Guarneri Trio Praha, Dvořákovo trio a další. Je autorem skladeb Falling Leaves pro klavír a orchestr (dílo vzniklo na objednávku festivalu Musica Holešov a v roce 2012 je premiérově uvedl Karel Košárek s orchestrem PKF – Prague Philharmonia a dirigentem Gaetano d’Espinosou) a Requiem pro sólové hlasy, sbor a orchestr z roku 2010/2014, jehož definitivní verzi nastudovali a provedli v červnu roce 2014 sólisté Iva Bittová a Vojtěch Dyk, chlapecký sbor Boni Pueri a soubor Musica Florea řídil Marek Štryncl. Koncert přenášel a záznam z něj opakovaně odvysílal Český rozhlas. K dalším Březinovým častěji prováděným skladbám patří klavírní cyklus Reperkuse, melodrama A-ha!, Agnus dei pro tři kontratenory a smyčcový kvintet a klavírní trio Kawasakiho růže (složené na objednávku basilejského komorního cyklu Kammermusik um halb acht pro Guarneri Trio Praha, které je premiérovalo v roce 2011 v sále Hanse Hubera v Basileji a později uvedlo v české premiéře v roce 2012 v Rudolfinum, v rozšířené podobě dílo nastudovalo a premiérově uvedlo Dvořákovo trio v roce 2014 na festivalu F. L. Věka).

Aleš Březina složil hudbu k více než dvaceti filmům, například Jana Hřebejka (Musíme si pomáhat, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Kawasakiho růže, Líbánky, Případ pro exorcistu), Petra Zelenky (Knoflíkáři), Dagmar Knöpfel (Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern), Petra Nikolaeva (Černá slečna, slečna Černá a Vlci ve městě) a Jiřího Menzela (Obsluhoval jsem anglického krále a Donšajni), k dokumentárním filmům Olgy Sommerové (Věra 68 a Marta) a Olgy Špátové (Největší přání 3) a k televizním pořadům například v režii Dana Wlodarczyka (Soukromé pasti – díl Útěk). Za svou filmovou hudbu byl třikrát nominován na cenu Český lev (Horem pádem, Obsluhoval jsem anglického krále, Líbánky), za hudbu k filmu Líbánky dále na Cenu české filmové kritiky. Za hudbu k filmu Kawasakiho růže byl nominován na cenu European Film Composer 2010. V současné době spolupracuje s režisérem a producentem Davidem Mrnkou na filmu Milada o Dr. Miladě Horákové a s režisérem Georgisem Agathonikiadisem na filmu Můj strýček Archimedes pro Českou televizi.

Rozsáhlá je i jeho práce pro divadlo, kde spolupracoval s Robertem Wilsonem, Jiřím Ornestem, Jiřím Nekvasilem, Janem Hřebejkem, Jiřím Menzelem, Pamelou Howard, Šimonem Cabanem, Janem Nebeským, Martinou Schlegelovou, Michalem Dočekalem, Petrem Zelenkou, Janou Kališovou, Martinem Vačkářem, Romanem Meluzínem a dalšími. Je spolu s libretistou a režisérem Jiřím Nekvasilem autorem opery Zítra se bude… o procesu s Dr. Miladou Horákovou (cena Alfréda Radoka za nejlepší hudbu v roce 2008; režie filmové verze Jan Hřebejk, 2010). V září 2010 měl v Městském divadle v Brně premiéru jeho celovečerní „vizuální hudební divadelní zážitek“ Muchova epopej na libreto Šimona Cabana. Dále zkomponoval scénickou hudbu ke dvěma inscenacím světoznámého režiséra Roberta Wilsona Věc Makropulos (premiéra 2010, cena Alfréda Radoka) a 1914, která vznikla ke stému výročí první světové války a Březina je zde také spoluautorem námětu hry (premiéra 2014, nominace na Ceny divadelní kritiky za rok 2014 – poznámka: nahradily cenu Alfréda Radoka). Na další cenu Alfréda Radoka byl nominován v roce 2012 za hudbu k inscenaci Shakespearova Krále Leara v režii Jana Nebeského (premiéra 2011, Národní divadlo Praha). Koncertní provedení hudby k této inscenaci zaznělo na samostatném koncertu na Nové scéně Národního divadla v rámci Prague Quadriennale v červnu 2015. V roce 2012 se uskutečnila premiéra inscenace Beaumarchaisovy Figarovy svatby v Národním divadle Praha, režie Michal Dočekal. V září 2013 měla premiéru v pořadí druhá Březinova opera Toufar, která vznikla v Národním divadle Praha v rámci projektu Parallel Lives, Aleš Březina je zde autorem hudby i libreta, režie se ujal Petr Zelenka (režie filmové verze Blažena Hončarivová a Petr Zelenka, Česká televize 2015). V prosinci 2015 uvedlo Jihočeské divadlo hru Martina Vačkáře Archa naděje, režie Jana Kališová, ke které napsal hudbu. V současné době pracuje s Pamelou Howard a Alonem Nashmanem na mezinárodním projektu Charlotte Salomon Live? or Theatre? a společně s Romanem Meluzínem a Karlem Steigerwaldem na muzikálu Liduschka (Baarová) pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni, který bude mít premiéru 26. listopadu 2016.

www.alesbrezina.cz
www.martinu.cz