Lipské Bachovy slavnosti 2014

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Když pašije, tak od Händla
Vztah Bachův a Händelův již několik století provokuje pozornost hudebních historiků a publicistů včetně těch nespekulativně seriózních. Festivalová dramaturgie sice tematickým středobodem letošního festivalu učinila dílo Bachova syna Carla Philippa Emanuela, kolem jehož kompozic kroužila a spirálovitě se od nich odvíjela i další nastudovaná díla, přesto došlo letos i na kompozice Bachova respektovaného konkurenta Georga Friedricha Händela, z jehož díla byly nastudovány takzvané Brockesovy pašije, jejichž opisem si knihovnu obohatil i sám velký Bach. Původně se měl nastudování v kostele sv. Mikuláše s rezidenčním souborem Tafelmusik Baroque Orchestra ujmout Christopher Hogwood, onemocnělého Hogwooda však více než zastoupil jeho krajan Paul Goodwin, dirigent sdělných uměřených gest a přesvědčivého dirigentského projevu.Půltřetí hodiny trvající dílo zaznělo ve spíše objektivním než afektově expresivním podání, decentní role orchestru s legendární Jeanne Lamon v úloze koncertního mistra však poskytla značný prostor ne zcela vyváženému ansámblu sólistů, zvláště co se té mužské poloviny týče. Dvojice sopránových partů byla svěřena Christine Landshamer (Dcera sionská) a Yeree Suh (Věřící duše): Zatímco korejská sopranistka měla navrch technikou a kovovou průrazností výborně školeného hlasu, Christine Landshamer, kterou jsem naposledy slyšel před pěti lety v Harnoncourtově nastudování Haydnovy opery Svět na Měsíci, vyzrála, její hlas se stal ženštějším a přes menší volumen vyváženým ve všech hlasových polohách. Německá mezzosopranistka Elvira Bill se zařadila k ostatním svělým mezzosopranistkám, které jsem během tří dnů v Lipsku slyšel – temný hlas spolehlivě znějící i v nižších polohách, výrazová expresivita, dokonalá deklamace. Po Gerhildě Romberger pro mě osobně další velký mezzosopránový objev německé provenience. Podobným překvapením pro mě bylo setkání s kontratenoristou Yosemehem Adjei, který si před školením u Kai Wessela nejprve svoje odehrál jako trumpetista Rozhlasového symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem. Příjemný hlas na pomezí altu a tenoru. Z dvojice tenoristů mě rozhodně zaujal spíše subtilní Julius Pfeifer (Petr), původně učitel hudby a zpěvu, než ve světě autentické provozovací praxe etablovaný Christoph Genz. Přiznám se, že nepatřím k jeho velkým ctitelům. V živých i zvukově konzervovaných setkáních v nahrávkách Kuijkenových mě nikdy nezaujal a bohužel na tom nic nezměnilo ani jeho lipské angažmá v roli Evangelisty. Vibrující hlas zatížený tremolem mi nepřinesl požitek jako hlasy jeho kolegů, zvláště těch oborových. Podobně tomu bylo i v případě dvou angažovaných basistů, nenápadnějšího Henryka Böhma a mladistvě sebevědomého Andrease Wolfa (Ježíš), jehož podiovému vystupování by svědčilo více pokory, jinak byl jeho výkon vynikající. Curyšskou pěveckou akademii k nastudování Händelových pašijí spolehlivě připravil Tim Brown. Setkání s Händelovými pašijemi, které i u nás nezaznívají tak často jako pašijová oratoria Bachova, bylo poučné, rušily jej jen vysoké teploty ve Svatomikulášském kostele, které si v obecenstvu vyžádaly zásah zdravotní služby. Jistého dopingu se mělo patrně dostat i účinkujícím, snad by jejich prezentace Händelova raného oratorního díla byla afektovanější a zaujatější. Paul Goodwin a jeho kolegové však toho večera nezklamali, i když ani nechytili za srdce či za svědomí.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Bachfest Leipzig 2014
Passion
Dirigent: Paul Goodwin
Sbormistr: Tim Brown
Christoph Genz (Evangelist)
Andreas Wolf (Jesus)
Christina Landshamer (Tochter Zion)
Yeree Suh (Gläubige Seele)
Elvira Bill (Mezzosopran)
Yosemeh Adjei (Judas)
Julius Pfeifer (Petrus)
Henryk Böhm (Bariton)
Zürcher Sing-Akademie
Tafelmusik Baroque Orchestra
21. června 2014, 20 hod. Nikolaikirche Lipsko

program:
Georg Friedrich Händel: Der für die Sünde der Welt gemarterte und sterbende Jesus HWV 48 (Brockes-Passion)
***

Anděl, lékař a rockenroll v Haydnově Stvoření
Vozit Haydnova oratoria z Vídně do Lipska, města s nepřerušenou tradicí uvádění Bachova či Mendelssohnova oratorního a kantátového díla, je tak trochu jako nosit sovy do Atén. Když se však Haydnova oratoria ujme přední japonský specialista na starou hudbu, triáda skvělých britských pěvců, jedno z nejpřednějších německých symfonických těles a vynikající lipský rozhlasový sbor, vznikne opojná konstelace, která dává zapomenout na dříve slyšené, pánové Bělohlávek, Hrůša či Ortner (řazeno abecedně), které jsem v Haydnově Stvoření naposledy slyšel, prominou. Dramaturgové letošních Bachových slavností však akcentovali komunikativní roli hamburského Bacha Carla Philippa Emanuela coby prostředníka mezi pozdněbarokní a vídeňskou klasicistní tradicí, a tak nemohlo při dramaturgickém zájmu o intelektuální pozadí a duchovní ovzduší Carlovy tvorby a jeho zájmu o přírodní tematiku nedojít na vrcholnou kompozici hudebního osvícenství, v níž se Bůh stává inženýrem a andělé nebeskými občany. K nastudování Haydnova třídílného oratoria Stvoření v německém jazyce na text biblický a Gottfrieda van Swietena byl tentokrát přizván Masaaki Suzuki, který od roku 1990 stojí v čele stále respektovanějšího a renomovanějšího souboru Bach Collegium Japan. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy o nějakém Suzukiho dirigentském kolegovi napsal, že je charismatický, Suzuki však bezesporu charismatickým dirigentem je, zvláště když jej posluchač detailně pozoruje při jeho vnitřním zápasu mezi nespoutanou vášní a živelností a absolutní kázní.Očekával jsem velmi transparentní zacházení s nástrojovými skupinami účinkujícího Orchestru lipského Gewandhausu, když se však k absolutně nonvibratové hře připojily i rovně hrající klarinety, zastesklo se mi kacířsky po zvuku dobových nástrojů. Suzukiho transparentní interpretace však učinila partituru ještě sdělnější, a dokonce poskytla prostor i všem těm trubkovým fanfárkám, běžně s moderním instrumentářem zanikajícím (smyčcové nástroje byly obsazeny v poměru 8 : 8 : 6 : 4 : 3, dřevěné a žesťové nástroje až na kontrafagot a tři pozouny po dvou). Vynikající oporou byl i místní Rozhlasový sbor Středoněmeckého rozhlasu, připravený sbormistrem Philippem Ahnmannem a vedený k vzorové deklamaci (kratičká „lass“ nebo „denn“). K hvězdnému nadstandardu však Suzukiho nastudování povyšovala trojice britských sólistů. Sopranistka Carolyn Sampson má vzezření anděla, andělský hlas a Anděla také v Haydnově oratoriu ztvárnila. Ve vstupní sopránové árii sice nedostala kvůli Masaakiho sklonu k hybným tempům příležitost k okamžité prezentaci hlasových dispozic, v následující árii prvního dílu Nun beugt die Flur das frische Grün však okamžitě zaujala, nemluvě o hře s trylky ve vstupní árii druhého dílu Auf starkem Fittiche schwingt sich der Adler stolz, kdy ji oduševněle doplňovala první flétnistka. S cambridgským rodákem s rockenrollovou minulostí Christopherem Purvesem jsem se živě setkal poprvé, pozornost si ovšem ihned získal až tenor-barytonovými výškami, znělou střední polohou a bezchybnými profundními hloubkami. Témbrově se vzácně doplňoval se sopranistkou Sampson a užíval si zvukomalebné pasáže svého partu, hlavně když mohl prodloužit vzorové rrr („schrecklich rollten die Donner, kriechendes Gewürm, vor Freude brüllend“ a další) a imitovat z mořských hlubin se valícího Leviathana. Nevěřím sice v reinkarnaci, chtěl bych však mít v příštím životě hlas britského tenoristy Jamese Gilchrista, kterého jsem léta živě neslyšel a připomínám si jej často jen poslechem jeho bachovských nebo händelovských snímků. Vzorová dikce, bezproblémová německá výslovnost bez akcentu, krásně znělý hlas – kam se hrabou jeho konkurenti, které jsem na festivalu slyšel. Nepotřeboval ani árii, vystačil si s recitativem, aby se publiku podlamovala kolena. Doufám, že MUDr. Gilchrist není studovaný alergolog, jinak bych coby alergik do spirometru v jeho ordinaci sotva něco nadýchal, tak se mi zastavoval dech při jeho árii Mit Würd‘ und Hoheit angetan (druhý díl) nebo recitativech v prvním dílu (In vollem Glanze steiget jetzt die Sonne strahlend auf). Všem pak kraloval charismatický Suzuki, který hnal dílo tempově kupředu, sbory gradoval až v orgiastických vrcholech (Stimmt an die Saiten) a přece jen nakonec publikum odměnil příjemně pomalým duetem Adama a Evy v závěru třetího dílu. Desetiminutový závěrečný potlesk ve stoje byl stvrzením, že na toto provedení Haydnova Stvoření lipské publikum dlouho nezapomene.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Bachfest Leipzig 2014
Grosses Concert
Dirigent: Masaaki Suzuki
Sbormistr: Philipp Ahnmann
Carolyn Sampson (soprán)
James Gilchrist (tenor)
Christopher Purves (bas)
MDR Rundfunkchor
22. června 2014, 11 hod. Gewandhaus Lipsko

program:
Franz Joseph Haydn: Die Schöpfung Hob. XXI:2
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na