Lipsko: Requiem opět jako „Verdiho nejlepší opera“

  1. 1
  2. 2

Zajímavá sestava se v Lipské opeře sešla v případě kvarteta pěveckých sólistů. Půvabná ruská sopranistka Viktoria Yastrebova patří už od roku 2002 k oporám Mariinského divadla v Sankt Peterburgu, ale má za sebou například i debut v londýnské Covent Garden v roli Oksany v Čajkovského Střevíčkách. Do obecného povědomí vstoupila především svou účastí na Gergievově nahrávce Mahlerovy Osmé symfonie na labelu London Symphony Orchestra. Přestože pěvkyně směřuje v poslední době spíše k dramatičtějšímu repertoáru (v Lipsku debutovala před dvěma lety jako Pucciniho Tosca), uchovává si její hlas stále pozoruhodnou lehkost a lyrický půvab. Yastrebova tak vnesla do tohoto provedení Requiem jakousi zřídka slýchanou něhu. V závěrečném Libera me se mi sice místy zdálo, že vypjatému partu by možná více slušel hlas pěvkyně s temněji zabarveným hlasem, ale to jen otázka názoru – Viktoria Yastrebova je každopádně jméno, které stojí za zapamatování.Když se řekne Marianna Pizzolato, není třeba více dodávat zejména milovníkům Rossiniho oper. Italská mezzosopranistka je už léta uznávanou belcantovou hvězdou, která před nedávnem zazářila ještě jasněji díky Pappanově nahrávce Pergolesiho Stabat Mater, na níž je Pizzolato rovnocennou partnerkou Anny Netrebko. V Praze jsme ji mohli slyšet v dubnu 2006 v Rossiniho Petite messe solennelle a Vivaldiho Juditě Triumphanis (v obou titulech šlo o koncertní projekty Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK) a určitě by nebylo na škodu si podobný zážitek někdy zopakovat… Skvělou pěveckou techniku předvedla Pizzolato i v Requiem – její sólové Liber scriptus vzbuzovalo respekt, dueta Recordare a Agnus dei s Yastrebovou patřila posluchačsky k nejsilnějším momentům celého koncertu.Rovněž venezuelský tenorista Aquiles Machado se dlouhá léta řadil mezi špičku svého oboru: coby především verdiovský a pucciniovský pěvec hostoval v uplynulém dvacetiletí téměř na všech důležitých scénách včetně newyorské Met. Také on zanechal nesmazatelnou stopu svých pěveckých kvalit na nahrávkách (připomeňme Haiderův komplet Belliniho Normy s Editou Gruberovou v titulní roli či Guidariniho záznam Pucciniho prvotiny Le Villi) a také jeho už jsme mohli v České republice spatřit. Shodou okolností i u nás zpíval tenorový part ve Verdiho Requeim, a to v roce 1997 v Terezíně pod taktovkou Gerda Albrechta. Jeho současné hlasové rozpoložení však již podle mého názoru prozrazuje, že se nachází za svým zenitem. S námahou tvořené vysoké tóny v Ingemisco ani nepříjemně znějící falzetové pasáže z části Lacrimosa se bohužel přeslechnout nedaly.Posledním ze čtveřice byl bulharský basista Milcho Borovinov, stálý sólista Lipské opery. Jeho jméno může být operním příznivcům známé například z vidonahrávky Thielemannova nastudování Wagnerova Parsifala na Velikonočním festivalu v Salcburku: Borovinov v něm ztvárnil roli Titurela. Charismatický dlouhovlasý muž má nepochybně solidní pěveckou techniku a v Lipsku patří nejspíš mezi spolehlivé opory souboru, přesto však jeho hlas nepatří k obzvlášť zajímavým ani co do objemu, ani celkového výrazu.Bramallovo okázalé nastudování Verdiho mistrovského díla ocenil zaplněný sál Opernhausu bouřlivými ovacemi, a značná část tohoto nadšeného aplausu patřila nejen sólistům, ale i sympatickému nasazení sboristů. Právě se Sborem Lipské opery se pojí ještě jeden detail, pro českého čtenáře hodný pozornosti. Sbormistr Zuppardo totiž na konci vyvolal a nechal se samostatně uklonit dva zpěváky, pro něž byl koncert jejich posledním vystoupením s tímto tělesem. A zatímco mladý korejec Taejin Cho se podle informací v programu vrací do vlasti, starší z obou mužů si odchází užívat zaslouženého odpočinku. Jmenuje se Rudolf Drozd, pochází se severní Moravy a coby tenor vystřídal od roku 1968 sbory v operních domech v Olomouci, Praze, Výmaru a Halle, Lipské opeře pak zůstal věrný počínaje rokem 1985 až do současnosti. I taková kariéra stojí za připomenutí, co říkáte?

Tento článek bych nepovažoval za kompletní, kdybych na závěr neocitoval Verdiho odpověď na Bülowovo sebekritické a obdivné psaní, zmíněné v úvodu. Německý dirigent došel k nečekanému prozření až roku 1892, kdy byl jeho idol Richard Wagner (mimochodem rodák z Lipska) už devět let po smrti a kdy se Verdi blížil ve skvělé duševní i tělesné kondici k osmdesátce. Italský skladatel mohl cítit značné zadostiučinění, ale místo toho poctil Bülowa jen slovy plnými pokory a pochopení:

„Slovutný mistře Bülowe, není na vás ani stín viny – a není důvodu k mluvení o lítosti a odpuštění! Byly-li vaše někdejší názory odlišné od dnešních, udělal jste dobře, že jste je vyslovil. Ani bych se nebyl odvážil postěžovat si na to. Ostatně, kdo ví… Možná jste měl tehdy pravdu.“

Lze k tomu něco dodat? Snad jen tiše nesouhlasit…

Hodnocení autora recenze: 70 %

Giuseppe Verdi:
Messa da Requiem

Dirigent: Anthony Bramall
Viktoria Yastrebova (soprán)
Marianna Pizzolato (mezzosoprán)
Aquiles Machado (tenor)
Milcho Borovinov (bas)
Gewandhausorchester
Chor der Oper Leipzig
Sbormistr: Alessandro Zuppardo
Jugendchor der Oper Leipzig
Sbormistr: Sophie Bauer
Corale Quadriclavio Bologna
Sbormistr: Lorenzo Bizzarri
29. června 2014 Opernhaus Lipsko

www.gewandhaus.de

Foto Andreas Birkigt, Andreas Pohlmann, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat